„Všechno zlé pro něco dobré!“ – staré přísloví ve kterém je mnoho pravdy. 

Tak jedno dopravní neštěstí, které bohužel ukončilo i jeden mladý život, mladíka Agustina, zcela proměnilo životy účastníků této tragické dopravní nehody. Jeden z nich, MARCELO MARCIANO se po obrácení v Medžugorji stal knězem.

Don Marcelo Marciano je sedm roků diecézním knězem ve farnosti „María Reina de la Paz“(Maria, Královna Míru) – jediné farnosti, která se takto nazývá - v Montevideo v Uruguay. Též je kaplanem pro mladé ve své diecézi. 

Ze svých životních zkušeností vypráví:

Poprvé jsem přijel do Medžugorje v říjnu roku 2003. Toho roku jsem prožíval jedno z nejhorších období svého života, protože v minulém roce při dopravním neštěstí zahynul jeden z mých nejlepších přátel. Agustínova smrt mne velmi zranila, protože mi bylo 23 roků a já ještě nikdy nezažil smrt nikoho z rodiny nebo z blízkých přátel.

Upadl jsem do těžké psychické krize a strachu. Někdy to bylo tak silné, že jsem se bál vyjít z domu. Začal jsem chodit k psychiatrovi, abych odhalil co se to se mnou děje. Psychiatr mi stanovil diagnozu "záchvaty paniky", a kvůli tomu jsem začal chodit k psychologovi, abych se léčil a vyrovnal se s tou krizí, kterou jsem procházel.

Moje adolescence byla poněkud komplikovaná. Mezi 16. a 18. rokem života jsem byl vyloučen ze tří katolických škol pro špatné chování a nezájem o studium. Žil jsem ponořen do toho co svět nabízí a co jsem nazýval štěstím.

Před smrtí mého přítele, nic z toho co mi svět nabízel (peníze, úspěch, materiální hodnoty atd.) nemohlo pomoci, abych mu vrátil zdraví a já měl pocit, že se svět rozpadá, protože se rozpadal ten pomyslný svět ve kterém jsem žil, ve kterém se všechno řešilo penězi.

Když jsem chodil k psychologovi, přišla za mnou sestra mojí přítelkyně, která znala jak těžké životní období prožívám a tak mimochodem mi řekla, že se ten den bude doma modlit  růženec. Já jsem na to sarkasticky odpověděl: “Ano? To musím určitě také přijít. A kdybych se náhodou opozdil, tak začněte ve 20 hodin beze mne. Říkala, že se začnou modlit ve 20 hodin…

Důležité je, abych vám ujasnil, že přestože jsem navštěvoval mnohé katolické školy, praktikující  katolík jsem nebyl. Věřil jsem jako dítě, byl jsem i u svatého přijímání, ale do kostela jsem už nechodil. A co víc – nejen, že jsem nechodil do kostela, ale vůbec mne nezajímalo nic co se týkalo Církve.

Po návrhu Mariany, sestry mojí přítelkyně, který jsem v duši hned zamítl, jsem se snažil jít kupředu vlastní silou. Pomalu ve mně však rostla zvědavost. Chtěl jsem se jít podívat na tu modlitební skupinu a možná i odhalit kdo je Bůh a jak by mi On mohl pomoci. Ve svém nitru jsem si řekl: "Dal jsem možnost psychologům, psychiatrům, lékům, proč nehledat pomoc i u Boha!". Tak jsem se toho dne objevil na setkání modlitební skupiny, na kterém k mému překvapení, byly jen čtyři ženy a já. Nevěděl jsem co tam dělám, úplný cizinec obklopený neznámými lidmi se kterými jsem se začal modlit.

Vstup do modlitební skupiny a objevení modlitby růžence

Ve skutečnosti se stalo, že jsme se modlili růženec a moje srdce naplnil veliký mír. Nemohu objasnit co se stalo, ale vůbec se mi nechtělo odejít. Tak jsem se s nimi začal každý čtvrtek chodit modlit růženec. Po několika měsících navštěvování modlitební skupiny mi Mariana řekla o možnosti jet do Medžugorje. Já se jí optal co to je a kde to je. Vysvětlila mi, že je to místo v Bosně a Hercegovině, kde se už několik roků zjevuje Bohorodička. Jak jsem slyšel kde to je napadlo mne, že je to skvělá příležitost  poznat nové dívky a nová místa k toulání. To důležité, že se tam zjevila Panna Maria, pro mne bylo zcela druhořadé.

První pouť do Medžugorje

Šel jsem si popovídat s dvojicí svých přátel, kteří procházeli podobnou situací jako já kvůli ztrátě našeho zesnulého přítele, a já jim řekl o možnosti cestovat do Medžugorje, místa ve kterém se zjevila Panna Maria, což by se mohlo využít pro cestu do Evropy za zábavou. A s těmi představami jsme se vydali do Medžugorje. Nejdříve jsme projížděli Itálií. Protože jsme se k pouti připojovali jako poslední, připojili jsme se k ostatním poutníkům až na letišti v Římě. Nikdo z nás tří nevěděl co to pouť je takže jsme po příjezdu do Říma byli velmi překvapeni, když jsme viděli, že nejmladšímu ze skupiny poutníků bylo asi padesát roků a průměr věku ostatních byl 60 roků. Tedy žádná skupina na navazování kamarádství. V našich tvářích byl vidět úplný šok a že tomu nemůžeme uvěřit.

Nejdříve jsme strávili několik dnů v Římě, a potom jsme nasedli do letadla do města Split v Chorvatsku, a odtamtud nám zbývalo ještě několik hodin jízdy autobusem do Medžugorje v Bosně a Hercegovině. Abyste dojeli do Medžugorje musíte přejet hranici z Chorvatska do Bosny a Hercegoviny a to je křivolaká cesta mezi horami, krajina na kterou my z Urugvaje nejsme zvyklí, protože je naše území rovné. Jedná se o to, že naše paní poutnice využily všechny situace na modlitbu růžence: když vycházelo slunce, modlily se růženec, když jsme přejížděli přes hranice, modlily se růženec a tak to bylo se vším co se dělo. My tři jsme se jen divili, protože jsme nechápali absolutně nic co se děje.

A jak dny míjely, pomalu jsme se oddělovali, i když  jsme konali většinu programu poutě, každý začal mít svůj osobní čas, aby si ho využíval jak sám cítí v srdci.

Já jsem si osobně začal všímat jak mnoho lidí chodí ke zpovědi, zbožnosti lidí při mši, dozvěděl jsem se, že existuje něco co se nazývá klanění Nejsvětější svátosti oltářní, viděl jsem lidi chodící po ulici s růžencem v ruce a nejvíce ze všeho jsem si všímal šťastného výrazu ve tváři lidí. Všechno mne to velmi oslovovalo a vytvářelo ve mně touhu po modlitbě růžence, po zpovědi, po docházení na  klanění, po výstupu na Kopce, po naslouchání svědectví vizionářů a fra Joza a po změně způsobu  života. Přál jsem si, aby moje tvář vypadala podobně šťastně jako tváře těch lidí kolem!

Úplná změna života

Jádro všeho je v tom, že jsme aniž bychom chápali jak a proč, po návratu z Medžugorje byli úplně jiní lidé. Počáteční idea, že jedeme poznávat ženy a kluby v Evropě, se úplně změnila a přestože jsme při návratu projížděli Itálií a Španělskem, nepřestávali jsme se denně společně modlit růženec, a kdykoli  jsme mohli, chodili jsme i na mši. Nemohu přesně popsat co se stalo, ale mohu říci, že se mi proměnilo srdce. V těch dnech jsem zakusil co je láska. Poprvé v životě jsem pocítil, že mi srdce puká láskou, kterou jsem neznal, a ta láska je Bůh. Také jsem si poprvé v životě uvědomil co je přátelství. Obvykle jsme s přáteli hovořili o povrchních tématech a ne o věcech, které jsou hluboko v srdci. Při tomto cestování jsem se naučil co je pravé přátelství a mohl jsem s přáteli hovořit o Bohu a o tématech, která přicházela a která nebyla častá v našich rozhovorech. Moc jsem nechápal co se ve mně děje, ale bylo mi jasné, že tyto zážitky trvale promění můj život.

Když jsem dojel do Urugvaje už jsem nebyl stejný. Potřeboval jsem dost času, abych změnil svoje zvyky. Ale především jsem prožíval veliký vnitřní boj, abych se zbavil všech návyků, které jsem s sebou nosil dlouhé roky. Ten boj se sebou samým trval mnoho roků, a i dnes bojuji se svým 'starým já', které bylo tak dlouho ponořeno do povrchnosti.

Boj s kněžským povoláním

Po návratu z Medžugorje jsem se aktivněji zapojoval do práce ve své farnosti a neustával jsem docházet na modlitební skupinu. Stále jsem chodil v neděli na mši, a když jsem mohl, tak i během týdne. Po nějaké době jsem začal přednášet katechizmus a spolupracovat na apoštolátu ve farnosti. Zvolna se časem ve mně začalo ozývat něco co jsem vnímal, že ode mne žádá Bůh a já to hluboce odmítal. Byla to výzva v mém srdci, že mne Bůh zve, abych Ho následovat v kněžské službě, a to bylo stále silnější a silnější. Pro mne to byla velmi tvrdá rána, protože nikdy v životě jsem si nepředstavoval takovou cestu ve svém životě. Časem jsem si uvědomoval, že jsem se nikdy neptal  co Bůh žádá od mého života. Jediné co pro mne bylo důležité bylo abych sám dělal co chci a kdy chci.

S darem obrácení přišlo i tělesné uzdravení

Když jsem otevřel svoje srdce Bohu a učinil jsem Ho součástí svého života, všechno se začalo měnit. Nejen, že jsem začal cítit pravé štěstí, ale dokonce jsem mu i řekl, že udělám to co si On přeje. Jednou jsem Mu odevzdal svůj život úplně, bez jakékoli vyjímky. Bylo to tehdy, když jsem už nemohl odolat povolání, které mi připravil. Zatímco se mé srdce měnilo a když jsem se odevzdával Bohu, tehdy se i mé rány začaly hojit a “záchvaty paniky” časem mizely. V Medžugorji jsem přijal dar obrácení a s tím krásným darem přišlo i tělesné uzdravení.

Před nástupem do semináře v roce 2009 jsem měl milost vrátit se do Medžugorje několikrát. Tam jsem poznal pravou lásku, tam jsem poznal, že mám v nebi Matku, která mne provázela, provází a bude  provázet celý život. Panna Maria mne odvedla ke svému Synu a od doby co mi ukázala Ježíše, se můj  život zcela změnil. Skutečností je, že co jsem se vrátil z Medžugorje mám stále mnoho problémů k řešení, právě tak jako všechny lidské bytosti. Ale veliký rozdíl je v tom, že když dovolíme Bohu, aby byl součástí našeho života, On také převezme naše problémy a pomůže nám, že budeme šťastní, když si uvědomíme, že se s nimi musíme vyrovnávat.

Bezpochyby nemusí každý jezdit do Medžugorje, aby se obrátil a začal věřit v Boha, ale tohle byla zkušenost, kterou jsem já musel prožít a díky jí žiji šťastně a každodenně prožívám Boží lásku.

Co pro mne znamená Medžugorje?

Na otázku co je Medžugorje nebo kdo tam žije, jediné co mohu odpovědět je, že je toto místo “část ráje na zemi”; protože to co tam lidé prožívají jsem neviděl na žádném jiném místě naší planety.

Dnes jsem kněz (byl jsem vysvěcen v roce 2015) a svojí službu jsem zasvětil naší Matce Marii, Královně Míru. Snažím se alespoň jednou nebo dvakrát do roka přijet do Medžugorje (i když jsem tu teď -vzhledem k pandemii - dva roky nebyl). A na příští pouť, jestli Bůh dá, přijedu již s 50 poutníky z Uruguaye.

Rozhovor vedla: Paula Tomić/medjugorje-info.com