Fra Marinko Šakota pro časopis Glasnik mira č. 11/2015

Když se nyní obrátíme zpět za celým fra Slavkovým životem, napadá nás otázka, kde jsou klíče, kořeny a důvody rozvoje fra Slavka Barbariće k nepřekonatelné velikosti člověka a kněze.

Je nám jasné, že všechno veliké a ušlechtilé v člověku nevzniká samo od sebe, ale má hluboké kořeny. To platí zejména o životech velkých lidí. Když říkám velkých, myslím na jejich skutky, na lidi, kteří způsobem svého jednání jsou vertikála, jsou příkladem druhým, kteří svým přičiněním přispěli pozitivnímu rozvoji světa. Člověk je podobný stromu. Na strom se nemůžeme dívat izolovaně, ale vždy v kontextu s jeho přírodním okolím. Právě na té půdě do které byl zasazen a která ho obklopuje a která může být různá, od hluboké a plodné do chudé a kamenité, závisí jeho rozvoj. I když to může znít divně, je pravda, že i z chudé zeminy může vyrůst strom ohromné velikosti a překvapivé kvality, to se stane, když jeho kořeny prorostou z mělkého povrchu do hloubky. Půda a prostředí ve kterém se člověk rozvíjí je dětství. V něm jistě jsou kořeny a důvody také fra Slavkovy pozdější formace.

Kromě dětství základ fra Slavkovy osobnosti činí jeho vlastnost – otevřenost. Byl jako do široka otevřená kniha ve které se stále nacházely nepopsané stránky nových slov, která si přál vyslovit. Na ty stránky Bůh zapisoval svoje slova, Panna Maria svoje poselství a život mnoho vlastních zkušeností. Všechno to jako semena padalo do široce otevřených brázd jeho srdce a přinášelo různorodé ovoce.

I když byl přetížen nejrůznějšími aktivitami, bohatý zkušenostmi a vědomostmi, stále zůstával hladový nových poznání o Bohu a člověku. Měl jsem dojem, že sebe uváděl do situace člověka, který je před vysokou horou. Když se zastaví na úpatí hory a pohlédne k výšinám, pak pocítí svoji malost, ale právě tu začíná moudrost člověka. Když objeví svoji malost a velikost hory a když v sobě pocítí touhu po vystoupení na vrcholky.

Jeden sám o sobě nevšední, ale velmi důležitý duchovní zážitek, který prožil na Olivetské hoře během studijního putování po Izraeli v období postgraduálního studia ve Freiburgu (1978 – 1982), rozhodně mělo různorodý účinek na fra Slavkovu osobnost a spiritualitu. Skoupý na slovo, když se jednalo o něj samotného, poskytl fra Mladenu Hercegovi a Miloně von Habsburg, náznaky, že se jednalo o hluboce mystický prožitek Boha. Ucelenou skutečnost, celé stvoření, všechny lidi na světě tehdy fra Slavko prožíval jako symfonii lásky. Všechno co Bůh stvořil vypadalo jako překrásná hudba ke slávě Boží.

Milona dosvědčuje, že to byl jeho zásadní prožitek Boha, který na něm zanechal nesmazatelné stopy a vetkalo do jeho duše velikou, nesmazatelnou lásku k Bohu a úctu ke každému člověku a celému stvoření. Když víme o tomto a o poznávání znamení svého času a vnímání potřeb, které z toho vycházejí, pro jeho motivovanost, činorodost a maximální využívání času v posledních letech, je nám jasné, že se i v tom mystickém zážitku skrývají zárodky jeho osobních vlastností a působení.

Velmi důležité je prohlásit, že ten mystický zážitek v Izraely nebyl počátkem růstu fra Slavkovy osoby, ale spíše jeho prohloubení. U něj nebyly nějaké veliké skoky, ale stálost a návaznost od dětství. Otevřenost novým poznáním v něm vytvářela od dětství disponovanost a motivovanost pro stálý růst, který sytil modlitbou a prací, meditací i akcí. Uvažoval o zákonitostech těla a ducha, ukazoval prací a modlitbou, jak člověk v sobě má spojovat a věnovat potřebnou vážnost a významnost duchovním i hmotným hodnotám.