Fra Mario Knezović

Bratři a sestry, pro nás je důležitá pravda. Dejte pozor: Naší nadějí je Ježíš! Možná se dostaneme na poslední místa, budeme v nejzastrčenějších koutcích na této zemi, ale bude vidět, kde je Ježíšovo světlo! Žádné lampy a neony hříchu tohoto světa nebudou moci zastínit to světlo, které bude tam, kde budou křesťané snad znovu shromáždění v katakombách, ale budou moci slavit Boha a to se bude projevovat. TO JE SVĚDECTVÍ! Proto buďte na to připraveni. TEDY NASTÁVÁ ČAS SVĚDKŮ. Prošlo období parády, předvádění se. Prochází čas dokazování. Teď nastává doba pravdy. Doba těch, kteří budou ochotni pro Ježíše, pro Jeho Svaté Jméno přinést oběti, a my někdy nejsme schopni ani té nejmenší oběti. Pro nás je někdy těžké i pozdravit : Pochválen buď Ježíš a Maria! A co potom teprve něco víc? Protože se nám nabízí život (ten pozemský) – a máme strach jak budeme žít, z čeho? Z každého Slova, které vychází z Božích úst… a nedělejte si starosti o to pozemské! Ono to přijde! – nenechám vás jako sirotky, říká Ježíš! 

Ale bez svědků nemůžeme očekávat znovuzrození naší Církve. Všichni jakoby něco očekávali od Církve. Tedy u vás v Záhřebu nastoupil nový arcibiskup, náš, z Hercegoviny. A teď jestlipak arcibiskup promění město Záhřeb?! Ne! On může dělat co chce, ale jestli nebude mít ochotné bojovníky, kteří budou opravdově vydávat svědectví pro Krista v různých institucích, kam on nemůže přijít, v rozhodování o zákonu na kterém on se nemůže podílet… nic z toho nebude. Proto, moji bratři a sestry, přijměte program Ježíše Krista! To je evangelium. Evangelium – živé slovo Boží! Jedině s tím, my můžeme zvítězit nad veškerým zlem a udržovat zavřenou tu bránu pekelnou ve které je už klíč v zámku, aby se otevřela a oni zlí přišli k nám…vzepřeme se, pevní ve víře! Pevní jako ti apoštolové. Jsou šleháni, biti, ale oni se dále modlí k Bohu a oslavují Ho. To je pro mne pravá Církev. Nejlépe nám je když jsme na dně. Pak se nemáme o co bát. Budeme ještě silnější. Církev Bosny Hercegoviny je silná církev. Proč? Nemá nic. Nemá co ztratit! Co se mnou chudákem, nemám nic, přece mi nesvléknou kalhoty! Proč mne falešně obviňují? Nemám nic! Ale chybí mi něco? Máme živého Ježíše na oltáři! Co víc potřebujeme? Náš národ za turecké nadvlády mohl pod širým nebem slavit Boha, tak ani teď nepotřebujeme nevím co všechno. Nakonec bývá i lépe pod širým nebem…Celý svět je dům Boží! Ale je to opravdu velmi dlouhá cesta než dojdeme k tomuto názoru! To je velmi daleko! V liturgii teď čteme ze skutků apoštolů. Proč si to dnes čteme jestli podle toho nemáme žít? Jestli to nemá být model dnešní Církve.  Abychom sdíleli společenství, abychom se skutečně dělili s druhými o to co máme. Bůh je Láska a ta Boží láska obklopí všechny. A proto, jestli bude Církev pronásledována – bravo! Bude Církev umlčována – potlesk, všechna čest! Církev bude zostuzována – perfektní, to je na jedničku! Církev ve vězení? Sláva Tobě Bože!

Ptáte se, co mne to zase napadá? Víte, my zapomínáme na jednu velmi významnou skutečnost: Jak Ježíš odešel z tohoto světa? Poražený. Úplně poražený na lopatky! Ale z lidského hlediska poražený. On věděl, že ten pozemský boj prohraje. To věděl, a také věděl za co to On bojuje. O to co je nebeské! On je vítěz na nebesích. Proto říkal, moje království není z tohoto světa. A my chceme bojovat o království tohoto světa, viďte? A měli bychom bojovat o Boží Království, aby Boží Království zvítězilo. Ne tedy naše firma, ani ne to fotbalové mužstvo, kterému fandíme, ale Ježíš Kristus, který je nyní i na věčnosti. To je Boží cesta. A my se bojíme, že něco ztratíme?! Proč bychom museli dominovat? Nemusíme. Jestli Ježíš přijal, že byl pokořen, přemožen, poražen, tím nejhanebnějším způsobem – ukřižován, tak co nám tu vadí? Ať i nám to Bůh dá…