Proměna v nové nebe a novou zemi

V oblíbené každodenní rubrice ”Biblické poselství dne” v programu Radiostanice Mir Medžugorje, vykládá fra Tomislav Pervan již roky evangelium. Toto bylo z první neděle adventní.

Lk 21,25-28.34-36 / Ježíš řekl svým učedníkům: "Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka."

Když čteme a uvažujeme nad testy první neděle adventní zůstáváme překvapení skutečností, že ve všech třech cyklech ročních liturgických období A, B, C – jako úvod do nového  církevního roku máme v evangelijních úryvcích eschatologicko-apokalyptická Ježíšova slova ve kterých je popisován konec světa a konečné události vztahující se k osudu jednotlivců, lidstva, vesmíru. Musíme mít na paměti, že jsou to poslední Ježíšovy výroky a slova, která určil učedníkům před svým utrpením. Co nás v životě vede, v co důvěřovat v neštěstích, která nás obklopují, ve všech těch zmatcích do kterých sebe svět uvrhl?

Ježíš mluví o bytí a nebytí, neboli o tom co mne a můj život podpírá a kde a na čem stojím, tedy jestli člověk nezavřel vědomě oči před vším co se kolem něho děje. Začíná si být vědom, že nic co existuje kolem nás není skutečně trvalé a důvěryhodné. Znamení na slunci, měsíci a na hvězdách a zuřivé přívaly moře ukazují na to, že celý svět neposkytuje jistou půdu ani pevnou střechu nad hlavou. Jako vždy v Bibli, to co bylo řečeno formou vnějšně viditelných událostí, slouží jako symbol pro vnitřní stav duše. A tím je tady, v tomto Evangeliu, doslova strach. Když se jedná o to všechno společně, je cítit jak jsme skutečně velmi blízko nepořádku, chaosu, který nás jako strašidlo děsí a dohání k bezedné tísni. Jak se cítí odsouzenci na smrt, kteří čekají na vykonání rozsudku? Noc před popravou se v člověku všechno sevře v hrudku ledu, pot teče v potůčcích, slzy tečou po tvářích a člověka zachvacuje smrtelná úzkost.

Není nás málo, kteří pravděpodobně z jiných situací znají jaké to je, když se něčeho skutečně bojíš, když se bojíš o někoho, možná dokonce i o sebe: kdy se zhroutí celá struktura ideálů a životních cílů. Zdá se, že nás ani země pod nohama již nemůže udržet; cítíme se doslova jako když se topíme ve strachu, v bezbřehém, rozbouřeném moři, které nekonečně bouří. Když jsme se zatížili vinou, když jsme spáchali závažné chyby, ztratili milovanou osobu nebo ji zklamali, když jsme bezmocní před ranou osudu, cítíme se jako když musíme přestat existovat. Nic na světě nám už nemůže pomoci, ani přemlouvání, ani sebeklam, a to ani od nejdražší osoby. A mnohým se svět zhroutí i několikrát v životě, některým lidem se hroutí tak často, že už nechtějí dál žít.

V době, kdy jedni druhým přejeme klidný, pohodový advent, přípravu na příchod Kristův, Církev nám nabízí hrozné vize zkázy, osobní i kolektivní. Zdá se, že i Pán má záměr ve svých promluvách upozornit nás na to, že je možné stvořit vše nové: nové nebe a novou zemi, nového člověka, nový pořádek skrze zkoušky, oheň, proměnění a přetvoření starého v nové.

Církev se během své historie musela vyrovnávat právě s takovýmito jevy a viděla v nich uskutečnění Pánových slov. Brzy po těchto Ježíšových slovech zažila strašnou zkázu a ničení Jeruzaléma i jiné kataklyzmické otřesy ve své existenci, takže ani tato Ježíšova slova nepromlouvají o ‘jakémsi konci a zkáze světa, na konci dnů a času’, ale chtějí vyvolat, aby  člověk svůj život žil zde s vědomím toho nevyhnutelného konce.

Nepotřebujeme se tady zabývat matematikou a prognózami kdy zmizí Země, Slunce, Mléčná dráha (a to je možné přesně vypočítat!), a zvláště jsou katastrofální předpovědi ohledně ozonového obalu země, zahřívání atmosféry, zastrašujícího zvyšování koncentrace kysličníku uhličitého ve vzduchu, protože je vše podřízeno zákonům zkázy a mizení. Pán nás vlastně posiluje pro to, abychom se poprali s vlastním životem a tím co z něho vyrůstá, co se v nás tady rodí a co v nás vlastně uzrává pro ten rozhodný okamžik. Pro nás má zásadní význam, abychom věděli, ne jaké je procento kysličníku uhličitého a olovnatých složek ve vzduchu, který vdechujeme, ale spíše je důležité vědět, že je sám člověk v krizi. Veškerá péče o životní prostředí má mít svůj pramen v péči o lidského ducha, o jeho hlubokou dimenzi. Na nás je, abychom převzali péči o celého člověka a jeho pozemský i posmrtný osud. Pán nám jasně říká: Vy neznáte dne ani hodiny! Není na vás, abyste znali čas, kdy se to vše stane.

Když se to začne dít, praví Pán, je pro každého z nás rozhodující na které straně bude. Na straně ničivých sil, sil temnoty, mezi jezdci apokalypsy, kteří po zemi rozsévají smrt, nebo na druhé straně vyvolených, kteří smějí pozvednout hlavu, protože Pán přichází vzít a proměnit svoje. Právě dnes jsme postaveni pře zlom starého a přechodem do nového. Zažíváme jak hrůznou cenu platíme, když ze sebe svlékáme staré brnění nelidskosti, bezbožnosti… Všemi těmito zkouškami musíme projít, aby vzešlo slunce svobody a lidskosti.

S kolika se každodenními osobními apokalypsami právě dnes setkávají kněží při tolika rozhovorech a při zpovědích osob, které ztratily duši a lidskost, prožívajících prázdnotu, na pokraji sebevraždy?! Kolik lidí se ocitá před osobním zhroucením světa, všech osobních ideálů?! Jak mnohým se zhroutilo slunce a měsíc, a hvězdy?! V jak mnohých vládne úplné zatmění a hrůza a zášť pustoší?! Snad je příliš jednoduché zúžit Ježíšova slova pouze na existenční sféru jednotlivce, ale máme vědět, že jednotlivec je první adresát Ježíšových poselství o obrácení, odvrácení se od přežitých klamů a pevného uchopení kormidla na moři života a zaměření se ke Slunci, vůdčí hvězdě života.

Každé boření a ničení starého s sebou nese i možnost nového. Bylo možné odstranit Ježíše fyzicky, popravit Ho na kříži. Ale nebylo možné zničit naději, kterou přinesl na tento svět. Život, kterým žil a ukázal nám cestu. Proto z Jeho smrti, zkázy, Golgoty a hrobu vzejde nový život a Vzkříšení. Ježíšova řeč i dnes je jasným upozorněním: Nesmíme dopustit, aby nám ztučnělo srdce, aby nám život plynul v opilství, temnotě, jako krtkům. Ježíšova slova jsou současně i slovy naděje a povzbuzení. Stejně mluví i ti, kteří se vydali v Ježíšových stopách.

Pavlova slova jsou též povzbuzením k růstu, zrání na cestě našeho Pána i každodennímu  následování Ježíše podle příkladu jeho, Pavla (2. čtení). On svoje pohanské současníky označil za ty, kteří neznají Boha a nemají naději (srov. Ef 2,12). Věří v různá božství, zosobnění přírodních sil nebo vášní a v to není možné důvěřovat.

Křesťan nevěří v media, v to co nabízí denní politika, i kdyby byl ve válce, ale důvěřuje v Toho, který přichází. Věřící čeká, bdí, i tuší, že se na jeho životním obzoru objeví Syn Člověka. Stejný, který chodil po březích Genezareta, vyslovoval slova útěchy a naděje, přetvoření a proměnění všeho v nové Nebe a novou Zemi. Navzdory všemu. Nejlepším příkladem a vzorem toho je Jeremiáš, jehož život byl v mnohém tragický (1. čtení), a navzdory tomu se nikdy nepřimlouvá za beznaděj a zoufalství, i když by měl stovky důvodů, protože viděl co se všechno chystá jak na něj osobně, tak i na národ a posvátná místa. Pán zůstává se svými a dává nový výhonek, který jednou vzroste v ohromný strom.

Křesťana je možné poznat podle držení hlavy. Pán svým neříká, aby se zaryli hlavou do písku, aby zavřeli oči jako lhostejní, aby sklonili hlavu jako rezignovaní, ale aby vztyčili hlavy. Vzhůru hlavu i srdce! Tak mnozí jsou zklamaní, zlomení, ve strachu z toho co je čeká, z válek, vykořisťování, ekologických katastrof, vnitřní i vnější ztráty odvahy.

Křesťan kráčí světem se vztyčenou hlavou, ne z pýchy, ale z vědomí, že ho čeká vykoupení. On od Pána očekává všechno. Svět, který úplně zapomněl, že je Bůh, nemá od Adventu co očekávat, ale křesťan ve svém Pánu, který přichází, vidí cíl a smysl historie světa i své vlastní.

Proto je teď pochopitelné proč tato Ježíšova slova přicházejí na počátku Adventu. Tento čas uvádí do církevního liturgického roku, protože jenom ten, kdo něco od Boha očekává může mít vztah ke všemu tomu co je ohlašováno a slaveno. Připomínání adventního období znamená především: rozvíjet si povědomí o tom nakolik je pomíjející, nakolik je křehké vše čemu jsme navyklí důvěřovat. A naučit se doufat. Doufat, že za vším co je tak křehké a lomivé stojí Někdo, kdo zůstane a kdo nám slibuje takový život, který my chápeme a v který věříme.

A nejpřesvědčivější je skutečnost, že sám ten Bůh se stal jedním z nás a svým lidským životem podával svědectví, že naděje v Boha není zbytečná. Potom nám praktikování naděje pomáhá, abychom poznávali Boha, který přichází. Brzy nám to znovu zviditelní zprávy o narození jednoho Dítěte ve kterém se Syn Člověka stal jedním z nás, aby nám tak připomněl co znamená být člověkem. Proto Evangelium, které slibuje jeho příchod je uváděno na počátku času ve kterém se připravujeme na tajemství Vtělení.        

   (Přeloženo z radio-medjugorje.com)