První svatopostní meditaci připravil medžugorský farář, fra Marinko Šakota na téma PŮST.

Půst je jednou z prvních a nejdůležitějších výzev Panny Marie v Medžugorji.

Výzvy k půstu je možné nacházet už na samém počátku Bible, v knize Genesis («A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Gen 2, 16),  ale i v druhých biblickýchknihách. Postili se proroci i Ježíš i první křesťanská společenství. Postní praxe byla běžná během celé historie křesťanství až do 20. století, kdy se půst téměř vytratil.

Jeden kněz říkal fra Slavkovi Barbarićovi: „Tady (v Medžugorji) jsem si uvědomil, že za 30 roků kázání jsem nikdy nemluvil lidem o půstu, např. abych vysvětloval proč, jak, kdy, jaká jsou nebezpečí a přednosti. Připomínal jsem přirozeně půst, alespoň ve Svatopostním období. Teď, když čtu Písmo svaté, ptám se jak bylo možné, že jsem neviděl toto poselství, když je skoro na každé stránce. Ježíš se postil, mluvil o půstu, řekl, že Jeho učedníci se budou také postit. Jak je to možné, ptám se neustále a bojím se, že je ještě mnoho poselství, která čekají na moje obrácení, abych je potom objevil.“

CO JE PŮST?

Půst není dieta. Zatímco je dieta zaměřena výlučně na tělo, v křesťanském chápání půstu je těžiště v nitru a proměně srdce.

Půst je «skutek pokory před Bohem a kající výraz naší potřeby obrácení od hříchu a sobectví, abychom Boha milovali nadevše, a svoje bližní jako sebe sama. Jeho cílem je proměna celé naší bytosti - těla, duše i ducha. Nutně ho provází modlitba a konání skutků milosrdenství.»

Půst je skutek, kterým prozkoumávám sebe, abych viděl CO JÍM a Z ČEHO ŽIJI...

JAK SE POSTIT?

V poselstvích Panny Marie si můžeme všímat výzvy k růstu. 

Vizionáři se jednou ptali Panny Marie, jaký půst je nejlepší. Odpověď Panny Marie byla: “Nejlepší půst je o chlebu a vodě.” (21. 7. 1981) Při jiné příležitosti je vyzvala, aby se postili „přísně“ (14. 8. 1984) “Proto vás všechny vyzývám, drahé děti, abyste se modlily a postily ještě silněji.» (25. 8. 1991)

A potom Panna Maria vyzývá k růstu v půstu, k prožívání půstu v nitru. Panna Maria si přeje, aby se věřící nepostili jenom na venek, ale aby to byl vnitřní úkon. Proto vyzývá: Postěte se srdcem.

“Dnes vás vybízím, abyste začali s půstem ze srdce. Je dost lidí, kteří se postí, ale jen proto, že se postí všichni. Stalo se to zvykem, který nikdo nechce přerušit. Farnost prosím, aby se postila na poděkování že mi Bůh dovolil, abych zůstala tak dlouho v této farnosti. Drahé děti, postěte se a modlete se srdcem!” (20. 9. 1984)

Jsou tedy dva způsoby půstu:

a)      půst ze zvyku;

b)     půst srdcem

Půst je proces směřující od návyku k srdci.

Od povrchnosti k nitru. Nezůstávat jen u povrchnosti, ale vejít do hloubky – do srdce.

«Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem.» (Joel 2, 12-13)

Půst není záslužný skutek před Bohem. Vzpomeňme jen na farizeje, který se modlí v Chrámě a postí dvakrát týdně. Ježíš říká, že jeho modlitba a půst nemají před Bohem cenu. Půst není před Bohem záslužný skutek. Nezačneme být lepší a větší v Božích očích tím, že se postíme. Pro Boha je důležité jen to, co se v nás děje skrze půst. Někdy se před lidmi pochlubíme, že se postíme. Zdůrazňujeme, že se postíme, aby to druzí slyšeli. Proč je Ježíš proti tomu, aby lidé věděli, že se postíme?

Protože se nepostíme, abychom se líbili lidem. A půst můžeme použít, abychom nasytili a posílili svoje ego, ale my se ve skutečnosti potřebujeme obracet opačným směrem: oslabovat ego a osvobozovat se ho.

KDY SE POSTIT? (I v jiných obdobích církevního roku)

Maria, Královna míru vybízí k půstu dva dny v týdnu: ve středu a v pátek.

ŽIVOT O CHLEBU A VODĚ

Půst to není jenom odříkání si něčeho! Půst je život o chlebu a vodě. Ve dnech půstu žiji o chlebu a  vodě. To je moje strava z které žiji.

Pravidlem je chléb pít – vodu jíst

Chléb nejíst nikdy celý krajíc, ale vždycky ho lámat. Pomalu chléb jíst a mnohokrát ho přežvykovat až se promění v tekutinu. Vodu pít postupně, doušek za douškem... Tedy, důraz je na přežvykování chleba s vodou. Ten úkon vychutnávání chleba a vody můžeme proměnit v modlitbu: Ježíši, děkuji Ti... Ježíši, Ty jsi chléb živý...

TĚLESNÁ DYMENZE PŮSTU

Půst, jak ho chápe křesťanství, se týká celého člověka - těla, duše i ducha. To je process, který vychází od povrchu, ale nezastavuje se u něj. Jeho cílem je proměna srdce a prohloubení vztahu s Bohem.

Ve vztahu k tělu půst působí jako napravování chybného způsobu stravování a jedení potravy. Protože mnozí lidé jedí o třetinu více než potřebují, při půstu se odhaluje přebytek kilogramů, což zatěžuje organizmus. Tím nadbytkem trpí prvořadě srdce, ale i druhé orgány, a snižuje se tím i obranyschopnost těla proti nemocem. «To se děje každému kdo rychle jí, protože nemůže vědět kolik jeho organizmus potřebuje. Tak se vytrácí i vazba mezi organizmem, který dává znamení, když má už dost jídla a pití a vysílá vědomé odpovědi z mozkového centra. To je zhoubné pro každý organizmus.»(fra Slavko Barbarić)

Kvůli rychlosti jídla i z jiných důvodů mnozí lidé terorizují svoje tělo, protože neslyší, když ono říká: Dost! Proto fra Slavko uzavírá: «Tedy, pokud neposloucháme svoje vlastní tělo,  když se přejídáme, jak potom můžeme poslouchat někoho jiného?»

To nemá být chápáno jako že by tlustí lidé byli špatní a hubení dobří ani, že by tloušťka byla překážkou svatosti. Naopak! V popisu světců nezřídka najdeme i tlusté lidi.

Vypráví se, že bratři v dominikánském klášteře kvůli jednomu spolubratru uřizli část stolu, aby si k němu mohl pohodlně sednout, protože byl velmi tlustý. A nejednalo se o nikoho menšího ani většího než o velikého světce Tomáše Akvinského.

Ale bez ohledu na dobrotivost tlustých lidí, přesto je potřeba hledět na tělo, které nám Stvořitel daroval, a půst je jedním ze způsobů té péče. Kromě toho, že se jím osvobozujeme od přebytku, je půst i hygiena těla, protože se jím tělo očisťuje od nečistot, které se hromadí přísunem stravy. Číňané mají  přísloví: «Jedna čtvrtina jídla pro tvoje tělo, tři čtvrtiny pro lékaře!» Proto národní moudrost připravila myšlenku: «Ať ti potrava je lékem, a ne léky potravou.»

Přirozeně, tělo a duše jsou spojené, jedno působí na druhé kvůli čemuž je potřeba se starat nejen o jídlo, které vnášíme do organizmu, ale i o stav duše.

Když jeden náš františkán slavil 106.narozeniny někdo mu položil otázku co jedl, že se dočkal tak vysokého stáří. Na to on odpověděl: «Není důležité co ty jíš, ale co tebe pojídá.»

Není smysl půstu jen v odříkání si jídla a pití. Odříkání si je teprve počátek, ale smysl se skrývá v proměně nitra. Na to již upozorňoval svatý Jan Zlatoústý: «Ať se náš jazyk postí od škodlivých a ošklivých slov, protože jaký z toho máme užitek, když si na jedné straně odříkáme jíst slepici nebo rybu, a na druhou stranu ‘pojídáme’ své bratry.»

O půstu, do kterého se mohou zaplést egoistické motivy, psal Josef Ratzinger (pozdější Papež Benedikt XVI.): «Je pravdou, že se dnes postí různým způsobem: z léčebných, estetických a dalších důvodů. I to je dobré. Ale, jenom takový půst přesto není pro člověka dostatečný. Protože cílem takového půstu vždycky zůstává vlastní ‘já’. Neosvobozuje člověka od něj samotného, ale je tu právě jedině pro něj.»

Při půstu je třeba, abychom byli opatrní na to, abychom nezůstávali jen při péči o vnější projevy, abychom se nevydali špatným směrem. Jako příklad člověka, pro kterého se půst stal cílem sám o sobě, Ježíš uvádí farizeje, který se modlil v Chrámě. «Farizej spokojený sám se sebou se modlil takto: ‘Bože, děkuji Ti, že nejsem jako ostatní lidé: nespravedliví, chtiví majetku, cizoložníci nebo jako tenhle celník. Postím se dvakrát týdně, dávám desátek ze všeho co získám...’» (viz Lk 18, 11-12)

Tedy jestli někdo zůstane na tělesné úrovni - postí se se záměrem, že shodí kila nebo, že bude mít lepší «linii» - může padnout u narcizmus, do spokojenosti sám se sebou a kroužení kolem sebe sama, do stálého prohlížení se v zrcadle a vážení se na váze. A smysl půstu je úplně opačný – má ho osvobodit od něj samotného. «V této naší době se zdá, že půst ztratil něco ze svého duchovního významu a že v civilizaci, kterou poznamenává touha po materiálních hodnotách, získal terapeutický smysl péče o vlastní tělo. Půst rozhodně přispívá tělesnému dobru, ale pro věřící je především ‘terapií’ kterou sebe uzdravují od všeho co brání jejich vyrovnávání se s Boží vůlí.»(Papa Benedikt XVI.)

Svatopostní období, které prožíváme slouží k tomu, abychom prožívali půst jako terapii, kterou se zaměřujeme na Vzkříšeného Pána a přibližujeme se a připodobňujeme se Jeho lásce.