Při klanění v Medžugorji jsem odevzdala svůj život Bohu, když jsem v srdci zvolala: "Vezmi ode mne všechno, buď jenom Ty v mém srdci!"

Mnozí se diví, když slyší, že někdo v dnešní době jde do kláštera, protože si myslí, že je to záležitost minulosti. Co mě přesto přimělo k takovému rozhodnutí?

Do 21roků jsem žila v Pazině a byla jsem členka Katolického sdružení mladých Istre, které pro mne bylo velikou oporou, protože mne zasypávali svojí modlitbou a povzbuzovali na cestě výběru životního povolání. Nikdy jsem neuvažovala o tom být řeholní sestra a ještě méně jsem si to přála. Co si vzpomínám stále jsem se zamilovávala. Chtěla jsem mít velkou rodinu. Ale, když se dívám zpět na svůj dosavadní život, poznávám znamení, která naznačovala něco jiného - řeholní život. Já jsem jejich smysl a cíl tehdy neuměla rozeznat, i když jsem je ve svém nitru intenzivně pociťovala. Bylo tu "něco" co mě brzdilo, pocit nenaplněnosti, hlas který mi v tichosti srdce naléhavě říkal, že moje duše potřebuje něco víc - potřebuje Boha, ale osobnějším způsobem.

Všechno začalo posledním zamilováním, které bylo osudové. Už jsem si nebyla jistá vlastními pocity a často mě plnila nespokojenost. Proto jsem vroucně prosila Ježíše, aby ke mně promluvil. A On promluvil ve svém Slově. Pochopila jsem, že jsem se křečovitě držela svých tužeb, které se Pánu viditelně nelíbily. To mne dovedlo k poznání, že jsem se v životě snažila všechno dělat vlastní silou. Protože moje “domečky z karet” byly vystavěné na písku zbořily se v jednom okamžiku. Tehdy jsem jako nikdy předtím, pocítila tíhu těch zřícenin a křehkost svojí bídy. Ten den jsem při klanění v Medžugorji předala svůj život Bohu a zvolala jsem: "Vezmi si odemě všechno, jenom Ty buď v mém srdci!" Bylo to v roce 2001 a od té doby Ježíš začal hlouběji uchvacovat můj život a srdce a měnit ho. Osvobozoval mě od různých závislostí. Ale křečovitý boj pro a proti Božímu povolání trval ještě celý rok. Přesto  Bůh zvítězil a znovu ke mně promluvil slovy: "Víme pak, že Bůh ve všem spolupracuje pro dobro s těmi, kteří ho milují, s těmi, kteří jsou z jeho rozhodnutí povoláni" (Řím 8, 28). Ale vzhledem k mojí povaze stále zůstávalo to: "A co když…?", proto jsem prosila Pána, aby ke mně ještě jednou, ale tentokrát konkrétněji, promluvil.

A tohle je jeho odpověď: "Zasnoubím se s tebou navěky: zasnoubím se s tebou ve spravedlnosti a podle práva, v něžnosti a v lásce, zasnoubím se s tebou ve věrnosti a ty poznáš Jahveho" (Hoš 2, 21-22). Tehdy jsem se rozhodla, že vytrvám a začala jsem se  modlit na ten úmysl. Pramen ze kterého čerpám sílu je Bůh sám. Stane se, že se  někdy bojím, ale raději ten strach předám Bohu, který všechno mění v dobro. Bohu nic není nemožné a to je to, co mne nejvíce rozradostňuje. Začalo mi být jasné, že odpověď na povolání a život v něm je daleko od nadšení; prvořadě je to rozhodnutí, že přes zkoušky, nejasnosti… vytrvám až do konce. Teď je mi jasnější i pravdivost věty: "Víra je vykročení do neznáma". Jako každé povolání i řeholní život je propleten radostnými, ale i těžkými chvílemi.