Rozhovor s Monikou, průvodcem českých poutníků

(Takové pěkné čtení bylo zveřejněno ve velikonočním čísle medžugorského měsíčníku "Glasnik Mira", dlouho jsem váhala se zveřejněním, ale ať si to povzbuzující čtení můžete přečíst i v češtině: )

Sabrina Čović Radojičić

Nejdůslednější následovníci a nejdůvěryhodnější svědci jsou vždycky nejupřímnější, nejpokornější a nejskromnější lidé, kteří chtějí být a zůstat jenom jedno: Mariiny děti. Taková je i Monika Štampfelová, Češka s medžugorskou adresou, která se z Prahy nepřestěhovala z nejobvyklejších, rodinných důvodů, ale kvůli čestné službě, kterou vykonává na pozvání Panny Marie již 35 roků, protože co si člověk může přát více než žít tam, kde žije Panna Maria? Její drahocenné zkušenosti se proto projevují ve svědectví, které není možné přehlížet. Oddaná svému povolání tlumočnice a průvodkyně českých poutníků, vnímá Pannu Marii jako opravdovou matku a Medžugorje jako rodinu. Neustálá účastnice medžugorského modlitebního programu a mší svatých se nikdy nezpronevěřila svojí věrnosti Panně Marii, které slouží již od válečných roků jako spojka s českým národem, jako příkladná žačka, která neustále navštěvuje školu Panny Marie s těmi nejlepšími známkami. 

PANNA MARIA SI PŘEJE, ABYCHOM ŠÍŘILI NADĚJI A RADOST!

Ty jsi dlouhé roky průvodkyně českých poutníků v Medžugorji, osoba, kterou mnozí znají – i ti, kteří nejsou Češi – ale na druhou stranu dost lidí o tobě nic neví a proto je užitečné, aby jsi se s námi rozdělila o své svědectví.

Děkuji, to jak jste mne představily je pro mne velkou poctou! Omlouvám se, že stále ještě nemluvím dokonale chorvatsky i když tu už žiji tak dlouho. Narodila jsem se v Praze, moje mateřština je čeština a pokřtěná jsem byla, když mi bylo 16 roků, z vlastního rozhodnutí. Od té doby jsem zřídka vynechala mši svatou a svaté přijímání. Mám dojem, že mne Ježíš a Maria vedou po celý život, takže i můj příchod do Medžugorje na to navazoval.

Narodila jsi se v tehdejším Československu v těžké době, kdy se lid snažil vzepřít komunistickému režimu, který neměl pozitivní přístup k víře a ty jsi přitom zažila Ježíše ve svém srdci jako mladá dívka a přistoupila jsi ke křtu. A od té doby máš pravidelný modlitební život?

Jsem si jistá, že mne Bůh přitahoval ke křtu různými způsoby. Otcova matka byla chorvatského původu a můj otec měl takovou svobodnou povahu. Narodil se v roce 1911, a když mu bylo 18 let, něco se mu na Církvi nelíbilo, např. že kněz při mši mluví latinsky a lidé mu nerozumí. Napsal faráři, že chce vystoupil z Katolické církve, ale nedočkal se odpovědi. Nevěděl, že není možné jenom vyškrtnout jméno z matriky. Žil si svobodně a samostatně a s mojí matkou se oženil již jako rozvedený. Jako malá jsem žila s babičkou.  Tatínek měl malý byt ve kterém pro mne nebylo místo a bylo dost těžko. Potom co konečně získal větší byt pro rodinu, mohla jsem vidět jak žije. Bylo mi už 11 roků a už jsem z toho dost chápala. On chodil ze zaměstnání o dost dříve než matka, posadil se do křesla a studoval Bibli. Zvažoval důvody, proč se znovu vrátit k víře. Před sebou měl Ježíšovu sochu. Byl mi příkladem. Když mi bylo 16, četla jsem některé knihy o nadpřirozených jevech a uvědomovala jsem si, že existuje něco více než to hmotné. Nakonec jsem se setkala s jednou dobrou katoličkou, která mi nabídla knihu o svaté Terezii z Lisieux a já jsem jí přímo zhltla. Pozvala mne, abych šla s ní na mši svatou, která se mi také líbila, což vedlo k seznámení s knězem v sakristii, k pravidelné výuce náboženství a ke křtu svatému na Slavnost Nanebevzetí Panny Marie. To bylo vše s pomocí té dobré ženy se kterou jsem se seznámila náhodou na prodejně, kde jsem pracovala jako aranžérka. Prošla jsem v životě také období hříchu, ale ani za nic jsem nechtěla opustit Ježíše. Stále jsem chtěla být s Ním a dávat ho na první místo v životě, a to i tehdy, když nebylo vše v nejlepším pořádku podle katolické víry. Boží láska byla pro mne velmi důležitá.

Kdy jsi poprvé slyšela o Medžugorji? 

Setkala jsem se s jedním člověkem, který byl v Medžugorji již v roce 1984. ten sem prvně přijel se svojí rodinou a setkal se s fra Jozo Zovkem, kterého poprosil, jestli by ho s dětmi mohl pustit do místnosti, kde byla socha Panny Marie, tam se tehdy zjevovala Panna Maria. Fra Jozo ho na poslední chvíli pustil dovnitř. Byl tam nával. Zůstalo místo po stranách u oltáře před kterým klečeli vizionáři. Ten pán byl vedle Ivana. On byl doktor věd a doufal, že získá nějaký důkaz, že vizionáři mají opravdu zjevení, že jsou v extázi. A ten důkaz opravdu dostal. Jeho syn znenadání omdlel. A i když byl přímo vedle vizionářů oni na to vůbec nereagovali a byli zcela zkoncentrováni na Pannu Marii se kterou hovořili. Panna Maria se postarala o důkaz, který on žádal o extazi při níž jsou vizionáři během zjevení zcela odděleni od skutečnosti. Ten pán, doktor Mráček, sice odjel s rodinou k moři, ale brzy se vrátili do Medžugorje, protože  všichni pocítili to zvláštní ovzduší.

Po návratu do Čech navštívil sestry františkánky, které se staraly o staré a nemocné lidi o které už nikdo neměl zájem se starat. Nabídl řeholnicím, že by pro ně udělal přednášku o zážitcích z Medžugorje. Potom sestry projevili velký zájem, aby přednášku zopakoval ještě znovu pro věřící. Potom začal cestovat po celých Čechách a Slovensku a věnoval mnoho času těmto svým svědectvím. Byl jedním z prvních svědků Medžugorje. Několikrát jsem ho slyšela v pražských kostelích kam jsem ráda chodila. Ale snad nejmilejší mi byl kostel ve farnosti do které jsem patřila, kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, který ve třicátých letech minulého století vystavěl slovinský architekt Plečnik. Když jsem tedy slyšela svědectví dr. Mráčka, začala jsem si přát navštívit Medžugorje, místo mariánských zjevení.

Kdy jsi poprvé navštívila Medžugorje?

Poprvé jsem přijela v roce 1985. Medžugorje se tehdy velmi lišilo od současnosti. Bylo velmi skromné. Dokonce františkáni někdy dovolovali, aby se přespalo v kostele. První dojem na který si vzpomínám byla veliká zvědavost. Viděla jsem na lidských tvářích oběť a trápení, ale současně i velikou radost. Byl konec srpna a bylo nesnesitelné horko. Přicházeli lidé nemocní a mačkali se v kostele, ale byli přešťastní, že se mohou účastnit mše svaté. Nebyla jsem zvyklá vidět takovou ochotu lidí k oběti kvůli víře. Nebyla jsem zvyklá ani na takový nával lidí na mši, při výstupu na Križevac a na Kopec Zjevení.

Vzpomínám si z té doby na fra Jozo Zovka, který mi tehdy podával svaté přijímání i na fra Petara Ljubićiće, kterého jsem možná viděla i o rok později. My z Československa jsme museli tehdy mít vízum, protože jsme nemohli svobodně cestovat kam se nám zachtělo. Jugoslávie představovala již hranici mezi komunizmem a kapitalizmem. Toho roku, když jsem se vydala do Medžugorje, jsem měla silnou bronchitidu. Tak měla moje lékařka důvod, aby mi napsala doporučení na pobyt v Jugoslávii u moře. To jsem využila, abych přijela za Pannou Marií. Ona léčí nejlépe!

Jak často jsi přijížděla do Medžugorje po své první návštěvě?

Jezdila jsem sem skoro každý rok, protože už mne nezajímalo cestování na žádné jiné místo na světě. V Medžugorji se Panna Maria zjevuje. Tady sestupuje nebe na zemi skrze drahou Pannu Marii, která nám dává poselství! Co si může člověk více přát? Kromě snad Eucharistie, protože Panna Maria sama řekla vizionářům, že kdyby si měli vybrat mezi tím jít na mši svatou a nebo se setkat s Ní, pak že nemají chodit za Ní, protože při mši svaté se setkáváme přímo s Ježíšem.

To je poselství, které na tebe zanechalo silný dojem?

Ano, ale přirozeně je i mnoho jiných silných poselství. Například, kdybychom věděli jak nás miluje, plakali bychom radostí! Když jsem překládala slova vizionáře Ivana, užil slovo skákali byste radostí. To je také důkaz, že nás Panna Maria vnímá jako matka, ví že jsme všichni rozdílní, protože někdo radostí pláče a někdo skáče, nebo tančí radostí. Ona nás vede i podle naší přirozené povahy, protože pro nás nejsou důležité stejné věci. Někomu je bližší Panna Maria a někomu Ježíš. Ale jestli více potřebuješ Otce než Matku v určitém případě, pak Panna Maria se jistě neurazí.

V kterém okamžiku jsi opustila život v Česku, aby jsi se dala k dispozici Matce a českým poutníkům? Jak probíhal ten proces, protože jsi se stala tlumočnicí pro události v Medžugorji, pro vizionáře, pro františkány a české poutníky?

Potom co začala válka v bývalé Jugoslávii, cestovní agentury z Československa, které se zaměřovaly na pobyt u moře s možností fakultativního výletu do Medžugorje od svých zájezdů ustoupily, protože se bály zodpovědnosti za turisty i poutníky. Ale přes pana doktora Mráčka, který se staral o medžugorské poutníky a dozvěděl se jak je možné dojet z Čech do Medžugorje poměrně bezpečnou cestou. Kromě toho Panna Maria řekla, že bude chránit lidi, kteří budou přijíždět z náboženských důvodů a poutníci tomu věřili. První autobus se vypravil na uvítání nového roku v roce 1992. V dalším roce organizátor doktor Mráček rozhodl dovést mladé lidi na Festival mládeže. Prohlásil, že vezme mladé za poplatek 500 Kč, což je nějakých 20 €, jen aby je rodiče pustili. A všechno ostatní on dotoval. Přihlásilo se mladých na plných 5 autobusů, což představovalo polovinu všech účastníků Festivalu mládeže toho roku. Bylo domluveno, že pro nás bude tlumočit jedna Chorvatka, která žila v Čechách. Spávali jsme v obřím stanu na louce za kostelem. Ta paní, která pro nás překládala to nepovažovala za důstojné a ubytovala se v nějakém penzionu. Stále přicházela pozdě. Fra Slavko (medžugorský františkán, který vedl většinu medžugorského programu) se zlobil, že je potřeba se začátkem stále čekat na Čechy. Tak jsem se přihlásila fra Slavkovi, že se pokusím překládat než ta paní příjde. Chorvatšina a čeština jsou jazyky podobné... Fra Slavko mne vzal za ruku, mlčel – myslím, že se modlil – a potom jsme začali. Ty podmínky se vůbec nepodobaly tomu jaké mají tlumočníci dnes, zejména co se týká techniky.

Nakolik si vzpomínám, bylo to jak říkáš, v té době bylo málo penzionů, za kostelem na louce byly dva veliké zelené stany. V jednom z těch stanů byl program a v druhém spali mladí ve spacích pytlích na zemi. Nebyly zajištěné hygienické podmínky a lidé si pomáhali jak jen mohli. Tak tehdy jsi poprvé polovině z těch shromážděných mladých začala tlumočit do češtiny?

Ano! Fra Slavko stál při mně a když bych něco zapomněla nebo nevěděla, tak mi pomohl. Vnímala jsem ho jako velikého a blízkého přítele. S paní, která se opožďovala na tlumočení jsme se začaly střídat, protože programu bylo hodně a překládalo se celé dny. Když byla závěrečná mše na Križevaci, přišel ke mně fra Slavko, objal mne a řekl: „Udělala jsi hodně práce. Přijď znovu!“

V tu chvíli ti tedy svým způsobem svěřil úkol, abys překládala?

Ano, a byla jsem si vědoma, že je to jeho přání, ale i sama jsem chápala, že to mám dělat. Všechno na sebe logicky navazovalo. Protože doktor Mráček, který všechno organizoval mi sdělil, že příští rok budeme mít pět termínů poutí. Já se už začala učit chorvatsky a přeložila jsem už fra Slavkovu knihu „Modlete se srdcem“. Příští rok jsem už překládala při adoracích. Což jsem považovala za velikou zodpovědnost a cítila jsem, že to mám přijmout a nesmím se bát. Stejný pocit mám i při tomto rozhovoru.

To je tvoje povinnost, podávat svědectví, být vojákem Panny Marie.

A ne, necítím se být Mariiným vojákem, ale jejím dítětem!

V těch krizových válečných letech Češi silné odpovídali na pozvání Panny Marie? Jsou stále ještě tak velké skupiny poutníků? Co se změnilo?

To je veliký rozdíl mezi současností a tím co bylo tehdy. Ale já nemohu říci, proč tomu tak je. To ví jenom Panna Maria. Myslím, že Panna Maria v různých obdobích zvala různé národy, které postupně přicházely. Já jsem pracovala pro českou agenturu ke které se přihlašovalo mnoho lidí, kteří přijížděli. Mnoho jich znalo osobně toho prvního svědka, doktora Mráčka, doktora přírodních věd a obětavého svědka, kterého si vážili. Roky jim přinášel diapozitivy a filmový materiál a vyprávěl o Medžugorji. Měli v něj důvěru a dokázal vzbuzovat jejich zájem. Začal vydávat noviny malého formátu ve kterých bylo hlavní poselství Panny Marie, lidé objednávali a chodilo jim to poštou. Tam byly psány i informace jak se mohou přihlásit na pouť do Medžugorje. To začalo v období velikých změn v Česku. Kromě jiného i v ekonomice a díky tomu jsem opustila zaměstnání. Byla jsem už ve spojení s Medžugorjí a prodávala jsem na ulicích před kostely Zprávy z Medžugorje s poselstvími. Dále jsem balila a zasílala knihy, které se vydávaly o Medžugorji a později jsem se začala vážněji věnovat překladatelské činnosti. To se tedy stalo mým hlavním zaměstnáním. Už jsem nedělala nic jiného než pro Medžugorje. Protože jsem v té době provázela asi 18 poutí ročně. Často jsem cestovala autobusem mezi Prahou a Medžugorjí. Nebyl to problém, vnímala jsem to vše jako zcela přirozené.

Jak na to reagovala tvoje rodina?

Moji rodiče zemřeli před tím než jsem začala vodit poutní skupiny do Medžugorje. Byli naživu, když jsem jezdila do Medžugorje soukromě, ale oni nebyli aktivní křesťané. Dali mi povolení, abych se dala pokřtít a nedělali mi žádné překážky v mém křesťanském životě. Otec zemřel v roce 1991 a matka o rok a půl později, právě krátce před tím než jsem jela prvně do Medžugorje jako průvodkyně. I to bylo symbolické, protože mne Panna Maria přijala do své náruče. Protože nemám žádné jiné příbuzné se kterými bych byla v kontaktu, stala se Medžugorje mojí rodinou.

Jak jsi prožívala vztah s vizionáři, protože z vlastní zkušenosti vím, že je to mimořádný pocit, překládat slova někoho, kdo je přijal přímo z Nebe?

Pro mne to byla veliká čest, být jim nablízku. Dívaly se na mne oči, které se každý den dívaly na Pannu Marii! Vnímala jsem to jako službu poutníkům a vizionáři, který jim chce něco říci, protože já jsem sama ten most, nástroj s jehož pomocí se ta komunikace uskutečňuje.

Měla jsi čest mnohokrát se účastnit zjevení. Jaký je to pocit?

Vždycky jsem myslela jenom na Pannu Marii, protože Ona je tu přítomná. Jako jsme my tlumočníci nástroji mezi dvěma lidmi, tak jsou vizionáři nástroji mezi Pannou Marií a námi, protože oni nám předávají to, co Panna Maria říká a cítí. Při tom jsem i sama cítila přítomnost Panny Marie v srdci, přibližovala jsem se jí, otvírala a odevzdávala.

Máš v těch chvílích nějaké zvláštní modlitební úmysly?

Když se účastním zjevení tak se snažím co nejvíce přiblížit Panně Marii a odevzdat se jí. Myslím na její požehnání, jak vizionáři zdůrazňují, že žehná všem přítomným. Zvláště Ivan, když měl zjevení v okruhu své modlitební skupiny, zdůrazňoval, že prosil o požehnání pro všechny přítomné, zvláště za nemocné. Tak se i já modlím o požehnání pro své potřebné bližní a pro poutníky.

Měla jsi příležitost organizovat misijní putování s vizionáři a františkány ve vaší zemi?

Pokaždé byl organizátor dr. Mráček. Když fra Slavko přijel poprvé, bylo vše prosté, protože my ze socialistického prostředí jsme byli zvyklí na skromnost a chudobu. Tehdy jsem ještě netlumočila já, ale jeden starší pán, Chorvat žijící v Česku. Bylo domluveno, že fra Slavko přijede vlakem na nádraží v Břeclavi, blízko rakouské hranice. Dr. Mráček přišel o dost dříve než měl vlak z Vídně přijet a uviděl na peronu fra Slavka jak se již prochází po peronu ve františkánském hábitu, což bylo v Česku v té době nemyslitelné,  zakázané! Pan Mráček se zpotil úlekem a zeptal se fra Slavka, jak to že už tam je a fra Slavko mu klidně odpověděl, že přijel autem rakouského vyslance. Když přišli k autu  dr. Mráčka zaparkovanému před nádražím, povšiml si papírku zastrčenému za stěračem, na něm byla výzva, aby se dostavil na policejní stanici. Fra Slavkovi nic neřekl, ale požádal ho, aby si svlékl hábit a odešel s tlumočníkem na večeři do restaurace. Sám šel na policejní stanici. Tam ho posílali od dveří ke dveřím a nikdo nevěděl o co by se mohlo jednat. Nakonec se ho zeptali, jestli je možné, že zaparkoval auto na špatném místě. On to připustil a rád zaplatil tomu odpovídající pokutu a s fra Slavkem odjel do prvního kostela, kde bylo setkání domluveno. Během mše svaté se fra Slavko musel „skrývat“ mezi ministranty, protože jinak by bylo velké nebezpečí, neboť neměli domluveno povolení, aby cizí státní příslušník slavil mši svatou. U vlády byli ještě komunisté.

Tedy už v době komunizmu přicházeli lidé v Československu poslouchat fra Slavka. A byli i další jako pan Mráček, kteří byli aktivními organizátory šíření poselství Panny Marie?

Podruhé fra Slavko přijel už po revoluci. Kardinál František Tomášek ho osobně pozval a fra Slavko se s ním setkal v jeho paláci. Tlumočníka nepotřebovali, protože oba uměli německy. Pan kardinál byl dobře informován dr. Mráčkem o událostech v Medžugorji. Když měl pan Mráček připravenou novou přednášku tak ji mezi prvními viděl kardinál František Tomášek, který přizval i několik známých osob. Také jsem tam byla na přednášce. Fra Slavko tedy s panem kardinálem mluvil  o Medžugorji, a kardinál, jak je psáno i na web stránkách farnosti Medžugorje, prohlásil, že Medžugorje za těch několik roků zjevení udělalo pro českou Církev více než cela Katolická církev v Československu za posledních 40 roků. Medžugorje pro něj znamenalo mnoho. Kardinál Tomášek zemřel, skončil svoje životní působení na zemi a jeho nástupce už neměl takový vztah k Medžugorji. Na Kongres evropských farností přijel fra Slavko jako zástupce farnosti Medžugorje, ale mnoho se programu Kongresu neúčastnil, ale více času věnoval setkání s mariánskými ctiteli v několika českých farnostech na kterých přednášel o Medžugorji, při kterých jsem tlumočila. Opět byly problémy. Ne všichni faráři ho mohli přijmout. Dále vládlo napětí.

Jak prožíváš dnešní Medžugorje? Dnes je vše dovoleno, vše možné... Ale neměli lidé dříve větší zápal? Jak se dnes šíří Medžugorje v Čechách?

Teď v Česku lidé už nemají takový zájem sem jezdit. Dříve bývaly tisíce poutníků. Lidé se začali organizovat ve farnostech, zapisovali se před kostelem, protože kněží nemohli poutě organizovat bez církevního dovolení. To bylo prvořadě na laicích, lidech, kteří chtěli přijíždět do Medžugorje a kteří se přihlašovali do centra ve kterém jsem pracovala. Telefonovali v nejrůznější dobu podle toho, kdo byli a čím se zabývali. Časně ráno mi například telefonovala jedna žena, které už končila směna v kravíně a pan předseda jí dovolil, aby si zavolala ze služebního telefonu. Jiný pán telefonoval o půlnoci a omlouval se, že se celý den snažil navázat spojení, ale bylo stále obsazeno. Chtěl se přihlásit na termín Nanebevzetí Panny Marie.

Stihla jsi se vůbec vyspat, když jsi stále zapisovala lidi na poutě?

Jednou se mi opravdu stalo, že zazvonil telefon, když jsem už byla v posteli. Bylo půl jedné v noci. Mně už to ani nijak nepřekvapovalo. Zvedla jsem sluchátko a ozvala se jménem kanceláře: Vérité. – Halo. Vérité – Halo. A teď už jsem poznala po hlase, kdo to volá: Chvaljen Isus i Maria, fra Slavko! Fra Slavko se omlouval, vysvětloval, že myslel, že volá do kanceláře, chtěl poslat fax, a teď viděl, že kancelář je v mém bytě. Tedy, fra Slavko ještě po půlnoci vyřizoval služební záležitosti. Ve faxu, který jsem vzápětí přijala na svůj počítač odpovídal doktorovi Mráčkovi na otázky jak bude moci filmovat při Mladifestu.

Jak vidíš budoucnost Medžugorje po tom, že jsme mohli zažít radost z toho, že k nám byl oficiálně poslán mons. Hoser a bylo dovoleno organizovat poutě?

Teď je vše mnohem jasnější, protože mnoho lidí sleduje poselství Panny Marie a program z Medžugorje na internetu a dalších mediích, ale naším hlavním problémem je pandemie, protože lidé teď nemohou přijet, protože mnozí se nechtějí nechat ani testovat. Je pochopitelné, že vládne strach z nákazy a kromě toho na hranicích požadují testy na kovid-19. V České republice je v současnosti hlášeno 12 tisíc nově nakažených denně. Užívají se tam i jiné druhy testů, které není možné užít při cestování, a lidé mají i finanční problémy. Málokdo může cestovat (březen 2021). Ještě tak individuálně, ve vlastním autě, jako teď například přijeli tři kněží autem... Snad to zní paradoxně, ale možná ta nemožnost jet na pouť může pomoci, že lidé pocítí touhu a až se podmínky změní – doufejme, že se změní – znovu přijedou ve velkém počtu. V době, kdy Češi patřili mezi nejpočetnější poutní skupiny, mi jednou fra Slavko řekl, abychom nedělali v zimě tak velké skupiny, že se nemůžeme vejít do kostela. Abychom jezdili častěji a v menších skupinách. Ale my jsme přijížděli dost často. Ale od roku 2000 jsme si všímali, že zájem klesal. Já jsem si myslila, že důvodem je Jubilejní rok, že se lidé rozhodovali jet raději do Svaté země nebo do Říma, ale ten vysoký zájem se už neobnovil.

Byla jsem u oltáře 25. června., kde jsme tlumočili poselství, které sdělila vizionářka. Pro fra Slavka byl překlad poselství velice důležitý, protože si přál, aby lidé hned slyšeli poselství ve vlastním jazyce. Nám tlumočníkům říkal, abychom dbali na to, aby to bylo jak nejpřesněji dokážeme, protože nikdy nevíme, proč Panna Maria něco řekla právě tak. Možná za několik roků teprve poznáme co tím myslila, a teď že to ještě nevíme. Fra Slavko stál vedle mne a zeptal se kolik máme poutníků a já řekla: 200. A on se mne zeptal jestli se nestydím přivést Matce na výročí tak málo dětí. Nevěděla jsem co odpovědět.     

Před pandemií bylo tak osm autobusů za rok. Tolik bývalo během války při jednotlivých poutních termínech, a to bylo málo v porovnání se 43 autobusy, které jsme organizovali na patnácté výročí zjevení.

Tedy cítíš, že se po této pandemii, protože teď nemůžeme cestovat a setkávat se s lidmi, které máme rádi, v lidech zrodí něco pozitivního a budou si opět přát přijet do Medžugorje více než dříve?

Ano. Panna Maria si přeje, abychom byli optimističtí, abychom šířili naději a radost!

(pro časopis Glasnik mira připravila Davorka Jurčević-Čerkez)