Rozhovor se světoznámou atletkou o obrácení a víře v Boha

Všechno je v Božích rukou, jsem tu, abych naslouchala a věřila

Déle než hodinu podávala své svědectví chorvatská atletka Blanka Vlašićová na veřejné tribuně ve zcela zaplněném novém klášterním a farním kostele na Humci v Ljubuškách (klášter od kterého v předvečer výročí počátku mariánských zjevení vychází pochod míru do Medžugorje) . Mluvila vybraným jazykem, inspirovaně, oduševněle. Bylo vidět, že to o čem mluví prožila a opravdově tomu věří. Proslavená sportovkyně světových rozměrů podávala svědectví otevřeně a upřímně o intimitě svého duchovního života, o velikém duchovním proměnění, o nalezení cesty po nejistotě, bloudění a trní. Po svém výkladu a odpovědích na otázky jsme ještě připravili tento rozhovor pro časopis „Naša ognjišta“.

Naša ognjišta (dále jen NO): Jste známá sportovkyně ne jen v Chorvatsku a mezi Chorvaty, máte řadu špičkových výsledků, jak doma tak ve světě. Dosáhla jste mnoho medailí. Jste šťastná?

Blanka Vlašić (dále BV): Jsem hluboce vděčná za dary, které mi Bůh dal v podobě sportovního talentu. Ale to nijak nestačí ke štěstí. Jme stvoření pro něco mnohem vyššího. Pravá radost je výsledkem  víry, která nám dává jistotu a vytrvalost za všech životních okolností. A abychom se tak cítili, musíme mít zážitek odpuštění a bezpodmínečné lásky našeho Nebeského Otce. Což člověk může být nešťastný jestliže vlastní tak veliký poklad?

NO:  Co vás obšťastňuje a co je podle vašeho názoru potřebné a rozhodující pro lidské štěstí? Je štěstí na tomto světě vůbec možné v celé svojí plnosti  a jakou má při tom a v lidském životě obecně úlohu a místo víra?

BV: Pán se nikdy neodhaluje v plnosti, on povzbuzuje naši touhu, abychom po Něm více žíznili a rostli ve víře do konce pozemského života. A to je sladká trýzeň očekávání konečného setkání v nebi, kdy ´nám bude otřena každá slza z tváře´. Tedy na tomto pozemském putování můžeme být přesto šťastní, ale nikterak v té plnosti pro kterou jsme stvoření. Víra tu není proto, aby plnila úlohu nebo zaujímala nějaké místo v našem životě. Ona převyšuje naše životní hodnoty. Ona jim dává smysl. Na ní závisí všechno ostatní. A podle toho, nedostatek víry je zoufalstvím duše, která nepoznává svoji pravou identitu. Víra je ovzduší domova, vůně poznání, poslední krok před prahem domu po dlouhém putování...

NO: Mohla byste našim čtenářům sdělit něco o své osobní náboženské výchově v rodině? Byla jste věřící a jaká věřící? Nakolik jste poznávala Boha?

BV: Po biřmování můj svátostný život ustal, což přineslo úplné odcizení se Bohu. Víra nemá podkategorie, buď jsme věřící nebo ne. Já jsem nebyla. Nechci to zkreslovat. Stejné to bylo i s mojí rodinou. Řekla bych, že máma byla nejvytrvalejší, ale pomalu jsme všichni ustupovali. Ale naštěstí Pán nikdy neustupoval od nás.

NO: Modlili jste se? Chodili jste do kostela, nakolik to bylo silné a opravdové? Jaká v tom byla úloha rodičů?

BV: Máma chodila pravidelně na mši svatou a starala se o náš svátostný život, o první svaté přijímání. Táta nechodil vůbec, stejně jako my, děti, po svátosti biřmování. Po biřmování jsem se rozhodla, že to nepotřebuji. Dost mladých potom co jsou biřmováni, bohužel nezůstane v Církvi, rozprchnou se, vydají se do svého světského života, a tak tomu bylo i se mnou. Kostel byl pro mne jen stavbou kolem které jsem lhostejně procházela, v níž jsem byla jenom, když jsem byla na svatbách a na křtech. Byla jsem dost daleko a proto je všechno co se stalo veliký zázrak.

NO: Co se stalo? Kdy a jak začaly změny? Co se dělo ve vašem každodenním a duchovním životě?

BV: Měla jsem život takový jaký jsem si jen mohla přát. Měla jsem všechno o čem mladá osoba v té době mohla snít. Úspěch a potlesk světa, svůj byt i auto a všechno to, co je v tomto světě cestou směřující k jednomu cíli. Ale Pán pro mne chtěl mnohem více, protože my všichni jsme stvoření pro více. I to co máme materiálního, i to co je hmatatelného ve skutečnosti jsou drobky, a naše duše je stvořená pro věčnost. Úspěch, hmotné zabezpečení i přátelé, kteří jsou nám potřební, protože jsme bytosti společenské, rozhodně jsou něčím krásným a důležitým, ale jestli my se ve svém životě neopíráme o Jediného, který nás nikdy nezklame, pak jsme stále na kulhavých nohách. Bohužel, abychom pochopili, jak  se nám ve skutečnosti podlamují kolena, musí se stát něco šokujícího, něco zdrcujícího, musí přijít kříž. To od čeho my všichni tak šíleně chceme utéci a co chceme zapírat, ale kříž je součástí života, on je překrásné výchovné měřítko Pána, Otce našeho, který od nás hned tak neustoupí. Kříž je nakonec nejkrásnější zazpívaná milostná píseň Boha a člověka. Tak i na mne dolehl kříž.

NO: Co se vám vlastně stalo? Vysvětlete to podrobněji...

BV: Zranila jsem se. Můj život se změnil. Nechodila jsem už tak často skákat, nemohla jsem dělat to, co jsem dělala celý svůj život. Chodila jsem do lékařských ordinací a pobývala jsem na stolech fyzioterapeutů. Po první operaci se rekonvalescence velmi zkomplikovala a trvala mnohem déle než kdokoli plánoval. Já jsem stále jenom čekala – teď už, teď už, teď už... a ono ne. Nebylo návratu, a já jsem si ho přála za každou cenu, nic jiného nepřipadalo v úvahu. Chtěla jsem jenom skákat, jen vítězit. Může se říci, že jsem svým způsobem byla závislá na tom adrenalinu při závodech a na potlesku publika a na tom pocitu po skoku, kdy laťka zůstane..., chtěla jsem se k tomu opět vrátit. A nemohla jsem. Byla jsem proto velmi stísněná, depresivní, uzavřela jsem se do sebe, bylo mi nanic. Nedokázala jsem nikomu vysvětlit proč, jak, kolik, kdy, kvůli čemu...?

NO: Jak se události vyvíjely dále? Uvažovala jste jak to řešit, jak najít východisko z té tísně, z toho začarovaného kruhu?

BV: Dlouhé dny jsem se cítila špatně, jako bych věděla, že jdu špatným směrem, a že to není stav a nálada v jaké mám být, ale nevěděla jsem jak se z toho dostat. Vím, že je mnoho těžších případů než ten můj, ale chci vám jen přiblížit stav, kdy jste úplně v temnotě, nevíte co bude zítra. V té době jsem měla spor se starším bratrem Marinem, nevěděla jsem, co se děje v jeho životě, nevěděla jsem, že v těch dnech prožil obrácení asi jeden, dva měsíce před naším osudovým setkáním. Setkali jsme se u jednoho prodejního centra ve kterém trénuji, a on mne doprovázel cestou k autu a přitom nepřestával mluvit o Bohu, o Božím milosrdenství, o odpuštění a všem tom, co pro mne ve skutečnosti v tu chvíli vůbec nebylo důležité. Spěchala jsem a on za mnou, nalepený na mne, mluví, mluví, mluví, a já ho pozoruji a myslím – o čem ty to vlastně mluvíš...?

NO: A jak se skončilo to setkání s bratrem, co bylo s jeho radami a domlouváním sestře?

BV: Došla jsem na parkoviště, takové temné parkoviště za tím obchodním centrem, místo zcela nevhodné a nepřiměřené pro takové veliké a zvláštní události, zvláště pro okamžik obrácení. Ale Bohu je vše možné, tedy i otevřít oči mojí duše tam na tom parkovišti, daleko od pohledů při pro někoho zdánlivě, bezvýznamném rozhovoru a setkání. V jednom okamžiku, který nebyl plod mého přemýšlení – „aha, o čem mluvíš?“, ale byl to okamžik jako, když zapálíš světlo... Zatímco jsem stála a poslouchala bratra, najednou jsem si byla vědoma Pána, vědomá jeho přítomnosti ve svém životě. Jako bych nikdy ani nepřestala chodit na náboženství, na nedělní mše, jako bych každý den četla Bibli... bylo mi prostě všechno jasné. To poznání nebylo plodem nějakého mého úsilí, ale prostě dar. Usnula jsem ten večer zcela klidná s vědomím, že jsem na správné cestě. Ani sama jsem ještě nevěděla co se mi to vlastně stalo, ale věděla jsem, že se mi stalo něco zásadního. Byla jsem klasický novo-konvertita. To provázely kající slzy. Bylo to očišťování svého druhu. A jakkoli mi to bylo těžké, protože jsem dlouho plakala, s každou slzou jsem se cítila lehčeji a lépe.  Potom následovala zpověď a moje první svaté přijímání po mnoha letech. Při tom jsem se cítila jako bych se vznášela. Cítila jsem se jako bych přišla domů.

NO: Jaká byla reakce veřejnosti a vašeho okolí? Mělo to nějakým způsobem odezvu i ve vaší rodině?

BV: Bylo všechno možné. To bylo možné sledovat i v masmédiích, bylo i veřejné linšování i různé etikety, kterými mne chtěli uvést do pochybností. Ale, víte, s Pánem je krásné to, že když nám dá víru, pak nám dá i tu nějakou bláznivou odvahu. Přestane být důležité co si o tom myslí lidé, protože jsem věděla, že s Pánem nemohu a nejsem na špatné cestě. Nedívám se na to jako na nějakou potíž a kdy se to stane, cítím se být nějak mimořádná. Blanka by se předtím na každou urážku a po každém špatném slově snažila omlouvat nebo jakýmkoli způsobem se zalíbit tomu člověku a snažila by se změnit jeho názor. Teď pokaždé, když se mi něco takového stane jsem šťastná, že mohu snášet alespoň třeba jen tu nejmenší obtíž pro Krista. Protože Kristus pro mne tolik vytrpěl. To znamená, co je to pro mne teď přečíst několik těch špatných komentářů a snášet to kvůli Němu. To je co se týká široké veřejnosti. Tady budou stále různé názory, a přitom myslím, že mne to nemůže zviklat, abych neděkovala veřejně Pánu za každý svůj úspěch, protože jsem si hluboce vědoma, že je každý můj úspěch Jeho. Co se týká užšího kruhu lidí s kterými se přátelím, oni velmi dobře reagovali. Tedy moji rodiče po třiceti letech civilního manželství uzavřeli sňatek církevní. Všichni jsme se zúčastnili, a bylo to opravdu krásné. Všichni jsou svým způsobem podchyceni skrze mého bratra. Pán uchvátil větší počet lidí, a to říká jen, že kdyby Bůh chtěl získat větší množství lidí, uchvátil by. Bohu nic není nemožné. Ale On chtěl kvalitu. A proto se všichni máme namáhat být co nejlepší a co nejvíce Jeho. Protože skutečně On nepotřebuje mnoho, potřebuje jenom málo. Potřebuje jedno srdce, aby uchvátil rodiny, aby uchvátil národy. Takže, tedy, přes bratra vylil milost a milosrdenství na mojí rodinu, na moje přátele. Ti, kteří se neviděli v těch okolnostech, zmizeli, přes noc přestali být, někteří se ztratili, někteří opět přišli...

NO: Zmiňujete se o obrácení svého bratra. Můžete nám říci něco o jeho zážitku a jak k tomu došlo?

BV: I Marin byl sportovec a i on měl nějakou pooperační komplikaci díky, které se mu rána vůbec nehojila. Klepal na mnohé dveře hledajíc řešení a pak se pokusil zaklepat na kostelní dveře. Řekl mi: „Všechno jsem zkoušel, všude jsem šel, všechno jsem viděl, a nic mi nepřineslo to, co myslím, že bych potřeboval mít. Nepřineslo mi to ani odpověď, která by mne uspokojovala, ani nějaký smysl. Slyšela jsem, že někteří lidé říkali, že našli odpověď v kostele a začal jsem chodit do kostela. Nejdříve jsem přišel na mši a pak jsem se rozhodl, že budu chodit kolik jen bude potřeba, každý den, dokud se to nestane. Protože jestli se to nestane teď, pak nevím, kde by se to ještě mohlo stát.“ Byl vytrvalý, neustupoval. Vypráví: „Chodil jsem tam, chodil, chodil a v jednu chvíli se to stalo. Trvalo to asi měsíc, ale i on zažil obrácení svým způsobem. Myslím, že Pán k nám všem přistupuje zvláštním způsobem, a to je opravdu dobré, protože nikdo nemá stejnou cestu a je to další důvod, proč bychom se neměli s nikým srovnávat.

NO:  Potom následovala ještě jedna událost o které říkáte, že je také zázrak. O co se jedná?

BV: Bylo to v roce 2012 na Olympijských hrách v Rio de Janeiru. Tam jsem odjela skutečně z bláznovství, protože jsme nemohla ani chodit, jak mne to bolelo po té druhé operaci, kterou jsem měla počátkem roku. Po takové operaci je dlouhá rekonvalescence a následky cítím ještě i dnes. Jela jsem tam, protože jsem věděla, že dostanu injekci a budu skákat pod blokádou. Stalo se, co se stalo. Zázrak Boží,  skočila jsem za bronz. Vím, že alespoň pět dívek bylo připravených lépe než já. A já jsem tam přijela úplně vyčerpaná z bolestí a hlavou jsem vůbec nebyla na závodech. Ale Pán se ujal kormidla a daroval mi tu bronzovou medaili.

NO: A vy jste si tu medaili nenechala pro sebe. O svém zážitku jste veřejně svědčila v září 2016 v Marija Bistrici před 1500 mladých a při té příležitosti jste jí darovala.

BV: Stav ve kterém jsem přijela nebyl hodný medaile, a Pán se mi ji přesto rozhodl darovat. Protože, všechno patří Jemu, tak jsem se tím gestem rozhodla vrátit medaili Jemu. Darovala jsem ji Marii, která je svým způsobem mojí oporou v duchovním životě, a která mně, jak věřím, chrání svojí přímluvou od mé první poutě do Lurd až do poutě do Medžugorje a do Svaté země. Mám pocit, že Ona mne stále drží za ruku a  zdálo se mi být vhodné prokázat jí tím gestem svou vděčnost, protože jsem si vědoma, že ta medaile není moje.

NO: Jak vypadá vaše praktikování víry, jak často chodíte do kostela, kolik a kdy se modlíte, co se modlíte?

BV: Moje farnost je farnost Panny Marie od Milosrdenství. Snažím se každodenně chodit na mši svatou a vést pravidelný svátostný život a docházet jednou do měsíce na setkání s duchovním vůdcem. Osobní modlitba jako intimní vztah s Pánem zůstane mezi mnou a Ním. Moje práce je taková, že nejsem vázaná na nějaký určený čas, mohu se přizpůsobit, takže každý den, kdykoli mohu, odejdu na mši svatou, a v neděli závazně. Pochopila jsem, že dokud jsem blízko Němu, když přistupuji k Přijímání o kolik lehčeji se vyrovnávám s potížemi a jsem nějak otevřenější  pro to, aby Pán učinil to, co se mnou má učinit. Znamená, já se na to takto dívám, chodím na mši svatou, oslavuji Boha a dávám se Mu k dispozici, dokud jsem tam nemohu být na špatném místě. Svým způsobem to cítím jako ochranu. Když nejsem ve Splitu, najdu kostel. Teď jsem byla v Liverpoolu i tam jsem našla kostel. Dnes máte mše v každé době dne. Za tu půl hodinu se člověk opravdu obnoví a posílí.

NO: Ve své přednášce při tribuně na Humaci jste řekla, že nevíte, co s vámi bude, jakou cestou půjdete dál. Když jsem vás poslouchal v jednu chvíli mne napadlo – možná vstoupí do řádu...?

BV: O, Bože drahý! Vy jste opravdu v těch otázkách nějaký drastický (smích). Co se týká povolání jsem otevřená pro všechno. Já jsem Pánu řekla – jestli Ty máš pro mne nějaké povolání, prosím Tě, sděl mi to jasně, protože já Ti jinak nebudu rozumět. On doposud v tom jasný nebyl a já podle toho myslím, že ještě není slovo o povolání. Převážně povolání přicházejí trochu dříve, bývají už v mládí. Nevím, nic není vyloučeno. Ale všichni máme povolání, i toto je povolání, být Boží a žít ve světě. To není ani trochu lehké, každou chvíli jsi vystaven útokům.

NO: Jak dnes vidíte mladé? Nakolik jsou blízko či daleko víře? Nakolik je v jejich formaci důležitá náboženská výchova a co jim radíte?

BV: Všímám si nové vlny mladých, kteří věrohodně žijí evangelium. Současně sílí i sekulární proud. Stále je méně těch ´středových´. Raduji se z plných kostelů, ale ještě větší radost mám z těch, kteří z nich vycházejí s touhou dělit se s druhými o to, co přijali. Je velmi důležitá výchova v duchu víry. Nenacházím lepší slova a proto bych použila výraz, že to velmi ulehčuje situaci. Že nás mladé stále více vychovávají masmédia a společenské sítě, a to do srdcí vnáší zmatek, nejistotu, neklid, protože se konstantně srovnávají s druhými. Mladým bych vzkázala, ať jsou hrdí na svoji jedinečnost a aby svoji pravou hodnotu hledali ve vztahu s Bohem. On pro nás vždy má nejkrásnější a nejněžnější slova... což se nemůže říkat o lidech, kteří mají sklon zraňovat jedni druhé různými způsoby. Radila bych jim ať jsou co nejméně závislí na „lajkování“ na společenských sítích, a lajkování svých přátel i některých jiných lidí, kteří absolutně nemají žádný vliv v jejich životě. A aby se snažili pochopit, kdo vlastně jsou v celé té honbě a shonu dnešního světa, a aby nechtěli být stejní jako druzí, ale aby byli šťastní, že jsou jedineční.?

NO: Jak to teď vypadá s vaším sportovním životem, co děláte, v jaké jste formě, jaké máte plány?

BV: Stále ještě nejsem úplně vyléčená. Trénuji a snažím se, abych se mohla vrátit ke skákání. Co bude je v Božích rukou. Jsem tu, abych naslouchala a věřila.

(Naša Ognjišta  č. 12 / 2017)