S Marií ke kněžství

/ilustrační foto/

Bylo to na konci osmdesátých let, vpředvečer strašné války. Všude tíseň a nejistota. V srdcích otázka: Co přinese zítřek?  Mezi lidmi se plíží nepokoj. Ze všech stran přicházejí zprávy o budoucích válkách. Jenom jediné místo dýchá stále stejným mírem. Mír teče s nebe a nepokoj tohoto světa ho nemůže zkazit. Vrací naději v lepší zítřek a srdce naplňuje radostí: Medžugorje. Do té oázy míru přicházím i sám. Stále mne k Medžugorji něco přitahuje, protože tam, kde se cítíš dobře, tě stále něco přitahuje. Stále se vracíš.

Já jsem si nedělal starosti o to co se děje ve světě kolem mne. Jako by mi to bylo všechno jedno. Možná je to mladická bezstarostnost. Více jsem si dělal starosti kvůli neklidu, který zuří ve mně. Jmenuji se Damir a je ve mně „nemír“.  Jdu kamenitou cestou k Podbrdu, vystupuji na Križevac, celé hodiny klečím před Mariinou sochou v kostele. Jako chudák se probouzím při jitřním zpěvu medžugorských ptáků, srdcem probírám zrnka růžence. Všechno mě to naplňuje pokojem a radostí. Když se vrátím domů udržuje se ve mně ten duch míru ve světě ke kterému jakobych nepatřil. Ve mně jakoby hlodal nějaký červ, který hryže a stále znovu klade otázku: Kde je tvoje místo pod nebem?  V srdci cítím, že nejsem šťastný a že můj život po dokončení vzdělávání není pravý život. Odchody z domu trochu trochu přidusily ten pocit, ale potom se znovu ozývá ještě silněji. Často se utíkám do samoty a míru Medžugorje. Tuším, že se tady něco stane, co změní můj život. Ale ještě nevím co.

Začal jsem v té době odevzdávat život Matce. Prosil jsem jí, aby mi osvítila mysl a otevřela oči, abych mohl poznat proč ten neklid ve mně. Co dělat, aby zmizel? A jedno mi je také zcela jasné: nemohu stále přicházet na ten Tábor, ale Maria mně konečně tady ukáže moji cestu, ale i moji Kalvárii. Pravou cestu života. Postil jsem se a modlil, abych to mohl přijmout. Celé dny jsem trávil v Medžugorji. Moji doma si už navykli na to, že jsem tam často. Moje matka, i když byla ustaraná, byla šťastná, že jsem s nebeskou Matkou. Teprve nedávno mi vyprávěla svůj sen z let, když jsem byl dítě. Sny jsou sny, ale tenhle se mi zdá být živý. Vyprávěla mi, že jako malé dítě jsem byl velmi nemocný.  A ona ve snu viděla Pannu Marii. Byla na voze taženém voly, jakými se jezdilo po polích v naší vesnici. A matka šla za vozem a nesla mně v náručí.  A Maria se jí tehdy zeptala: Proč to dítě pláče?  Matka odpověděla:  Je nemocný! Tehdy Panna Maria s úsměvem odpověděla: Neboj se, dej ho mně. Maria si mne vzala do náručí a políbila mne. Potom se matka probudila ze spánku. V té době jsem nevěděl o tomto snu mé matky. Ona ho nosila ve svém srdci.  Jako Maria se k němu vracela  celé ty roky. A teď, po letech, je mi sen mnohem jasnější.

Maria vedla můj život. Uzdravila mne z vnitřního neklidu. Vzpomínám si na ty dny v Medžugorji, a jak právě tak mateřsky, pošeptala Maria mému srdci: „Synu můj, proč ty by jsi nebyl knězem?“ Udělala to zcela něžně, nevtíravě. Vložila tu spasitelnou myšlenku do mého srdce. Tak neočekávaně. Ani trochu jsem to neočekával ! Jako malé seménko, které padne na zemi. A já jsem najednou pocítil, jak to semeno začalo růst. V úrodné zemi. Zmizel nepokoj a předemnou se objevil cíl – poslouchat Marii a sloužit jejímu Synu. Současně se objevil strach i nedůvěra. Možná jsem si to jen namlouval? Ale zase ta mateřská slova v srdci:  Neboj se, budu s Tebou!

A opravdu byla. Cesta ke kněžství byla těžká, strastiplná, posetá mnoha zklamáními, pády, pochybnostmi a zkouškami. Tolikrát jsem byl nevěrný, vlažný a neposlušný. Zastavoval jsem se na cestě. A teď, když obrátím pohled na ty roky, které uplynuly, vidím, že Ona je dobrá Matka, a zůstala stále stejná. Dodržela svůj slib. Nikde mne nenapustila. Trochu se stydím za svojí nedůvěru. Ale vím, že moje matka vždycky zůstane matka a nic mi nevyčítá. Trpělivě mne vedla ke kněžství. A stále jí za to budu vděčný.

Nedávno, když mi Maria vyprosila milost v drahém Medžugorje, že jsem mohl mít pro tuto farnost duchovní obnovu, stále se mi vybavovaly obrazy z těch uplynulých dnů. Okamžiky, kdy Maria ve mně rozdmýchávala lásku ke kněžství. S nějakou touhou v srdci jsem se vracel do těch dnů. Děkoval jsem jí za deset roků svého kněžství. Za všechno, co pro mne udělala. Tisíckrát jsem jí říkal děkuji. Při vzpomínkách na ty dny byly i nějaké stíny. Převládaly vzpomínky na čas naplněný modlitbou srdcem.  Poprosil jsme Matku, aby mi dala milost, abych se i dnes mohl modlit prostě a s dětskou důvěrou jako tehdy. Vím, že Matka bude slyšet jako vždy.

Nedávno jsem před množstvím kněží vyslovil tato slova: Církvi přenechávám, aby o Medžugorji a událostech v něm vyslovila svůj úsudek, ale já vám řeknu jen své vlastní svědectví: Matka mne mohla pozvat ke kněžství kdekoli na světě, ale Ona to učinila právě v Medžugorji! To nemohu nikdy zapomenout. Proto do Medžugorje stále přicházím s láskou. Díky Ti, Královno míru, že mne provázíš životem!   

Fra Damir Pavić 

(Glasnik mira č.1 / 2016)