Slepý kněz z Honk Kongu o významu poutí do Medžugorje v jeho životě i v životě poutníků

Začátkem května tohoto roku byla v Medžugorji skupina  40 poutníků pocházejících z  Hong Kongu. Část jich přijela přímo odtamtud, většina z Anglie, kde žijí v diaspoře a tři dokonce až z Toronta v Kanadě. Duchovně je provázel fra Francis Ching, kněz, který na konci svých studií theologie vlivem glaukomu úplně oslepl.

Fr. Francis Ming Chung Ching se narodil v Hong Kongu v 1972. roce v katolické rodině. Jeho rodina emigrovala do Toronta v roce 1986. V průběhu postgraduálního studia ve Waterloo zažil osobní obrácení a začal být velmi aktivní v podávání svědectví o své víře jako člen čínského katolického společenství Waterloo a prázdninovém odpočinkovém středisku pro mladé s názvem Východokanadský životní čínský katolický kamp (ECCCLC). Na kněze byl vysvěcen v roce 2005. jako první Číňan z řádu 'Companions of the Cross'. V současnosti je duchovním ředitelem ECCCLC a je aktivně zapojený do Fountain of Love and Life Department, čínského katolického TV a radio programu.

Tentokrát je v Medžugorji na pouti již po sedmé. O svých zážitcích z Medžugorje říká:

V Medžugorji se cítím skvěle. Pokaždé, když přijedu někdo z poutníků se obrátí, a to i mezi těmi, kteří nejsou praktičtí věřící nebo katolíci, nebo přišli jen jako doprovod svého manželského druha bez jakýchkoli očekávání. Minulý rok např. byly na pouti 3 manželské páry, kterým jsem to navrhl jako možnost, aby trávili společně čas jako manželé. Pro manžele, kteří nežili náboženským životem  to bylo zpočátku přespříliš dvakrát denně chodit na mši a příliš modliteb, ale nakonec právě oni byli nejvíce uchváceni a přitaženi k adoracím a ve svém srdci prožívali lásku a pokoj.

Osobně jsem svědek i mnohých obrácení, která vidím díky svojí spolupráci v charismatickém katolickém hnutí nebo hnutí mladých, ale přesto se mi zdá, že nejvíce obrácení je právě v Medžugorji. A kdyby nebylo toho co přináší Medžugorje opravdu nevím jak by dnes svět vypadal.“

O svém hendikepu slepoty mluví s úsměvem: „Každý dnes má nějaký zdravotní nedostatek, ten můj je takhle viditelný. Důležité je, abychom to přijali. Jeden z plodů, které jsem přijal tady v  Medžugorji, počínaje rokem 1996, kdy jsem přijel poprvé, byl, že mi při jednom klanění před Nejsvětější svátostí oltářní, promluvil Ježíš silně v srdci a vyzval mne, abych se radoval!

Myslím, že každý z nás když by jen pohlédl na bolesti a utrpení a neviděl jejich konec, se vždycky ještě může rozhodnout jestli je bude snášet s zármutkem a nepřijímáním a nebo se rozhodne, že to přijme a ponese s radostí, zápalem a získá z toho mnoho požehnání – na to bychom se měli zaměřovat.“

O svých poutnících vypráví, že při pouti jdou pomalu kupředu: „Na počátku poutě se všichni musí trochu přizpůsobovat. Stěžují si, že nic neprožívají nebo nic nevidí, ale před několika dny si vyprávěli o zážitcích a mnozí podávali svědectví, že prožívají pokoj a začínají čerpat z jednotlivých programů a je jim při něm krásně.“

Místní průvodkyně z farnosti, která byla po celou dobu s touto skupinou, stejně jako řidič autobusu dosvědčovali, že nikdy neviděli radostnějšího kněze přesto, že je slepý.

(Paula Tomić/medjugorje-info.com)