Svědectví dr. Csókaya Andrása na Festivalu mladých

Dr. Csókay András z Maďarska podával své svědectví v ranním programu Festivalu mládeže v úterý, 2. srpna. 

„Srdečně vás zdravím a mám radost, že jsem tu před vámi znovu po devíti letech. Naše víra roste a já vám chci o tom vyprávět, i o tom, že ’Bůh ve všem pro dobro spolupracuje s těmi, kteří ho milují’, jak nás učí apoštol Pavel. Všude kolem nás je mnoho starostí a potíží. Tady teď nemyslím jen na nedávné tragické události v Evropě. Větší ničení než to co bylo, působí satan, využívajíc k tomu zlem posedlé lidi. Příčinou toho není ateizmus, zlí duchové se již zvláště radují z lhostejnosti k Bohu. Tam se vytváří ta prázdnota, do které se vkrádá zlo. Největší ničení je těch 4000 potratů vykonávaných denně u nás v Evropě, a ve světě se každý den provede 130 000 potratů. 

A toho se dopouštíme my lékaři. Jsme právě jako ten posedlý z Gerasy. Je možné ovládat takové zlé duchy? Ano, může. Vzpomeňme na Ježíše, když Ho zapřísahali, aby je poslal do stáda 2000 prasat, a  oni vyšli a vstoupili do prasat, a stádo se utopilo ve vodě. Tehdy učedníkům řekl: na toto nestačí jenom modlitba, je potřeba se i postit. A zde v Medžugorji mluví Panna Maria prostřednictvím vizionářů a ta slova jsou určená pro nás. My všichni máme možnost každodenních mystických zážitků, když slyšíme, poznáváme hluboko v sobě živého Krista a Pannu  Marii, přirozeně, jestli se hluboce modlíme a postíme. To je skutečnost. Je velmi důležité, aby naše duchovní zkušenosti neříkaly nic nového ve vztahu k Evangeliu a  Katechizmu. Pomocí kříže můžeme posoudit odkud nám přichází ten vnitřní hlas, od Ježíše nebo od někoho jiného. My všichni můžeme být na cestě zla a stát se posedlými z Gerasy. I já jsem tím prošel, svobodnou vůlí jsem opustil víru svého dětství a ztratil jsem tak duševní stabilitu a stal jsem se ztraceným synem. Radil jsem provést potrat a přidal jsem k tomu i hřích manželské nevěry. Tak jsem naváděl k vraždě vlastního dítěte. Stal jsem se špatným lékařem, žil jsem jako špatný otec a manžel.

Moje první vybočení bylo, když mi bylo 16 roků. Tehdy jsem poznal svojí manželku, která je se mnou stále. Ale, jako mladí lidé jsme dali přednost tělesnosti před duchovností. Věděli jsme, že to není správné, ale city nás vedly, už jsme Ježíše neposlouchali. Jako tolik mladých, opustili jsme Církev, každodenní modlitbu. A tak plynuly roky, postupně přicházely děti, zdálo se, že je vše vpořádku. Byl jsem jako sportovec, který byl sice dobrý, ale zanedbával tréninky: modlitbu a zpověď. A když přišly závody - životní boje, vypadl jsem ze hry. Prohrál jsem, zvítězil nademnou satan. Když mi bylo asi 32 roků zachvátilo mne zlo, začal jsem ignorovat rodinu, svátost manželství, nastaly časté zábavy, alkohol, domýšlivost, sobeckost lékaře, a jak jsem již řekl, napomáhal jsem vraždě potratem svého vlastního dítěte ze svého hříšného vztahu. Upadal jsem stále hlouběji a hlouběji, opustil jsem svojí ženu, děti, odstěhoval jsem se z domu. Kristův tichý hlas, hlas svědomí, se ve mně jen slabě ozýval. Cítil jsem se velmi špatně v té prasárně, kterou jsem udělal ze svého života.

Chtěl jsem se vydat a vrátit se do Otcova domu. Podařilo se mi to po mnoha pokusech. Odpuštění jsem dostal 7x77 krát a konečně jsem padl na kolena a mohl jsem říci: 'Pane Ježíši, smiluj se nademnou, drahá Panno  Maria, pomoz mi'. Potřeboval jsem mnoho. A získal jsem. Uplynulo mnoho času. Už mi bylo 42 roků. Před 9 roky, když jsem tady mluvil, podával jsem svědectví o tom jak mne Pán Ježíš vytáhl z největší hloubky. Všechno to jsem získal díky jednomu mystickému zážitku z roku 1998.

Když jsem se modlil před jedním velikým křížem, viděl jsem Pána, jak mi pokynul a jak mi, jako té cizoložnici řekl: 'Jdi a už nehřeš'. To byla moje cesta do Damašku, a můj život začal být osvícený. Naše manželství se znovuzrodilo, vrátila se láska, která už nikdy nepřestává, protože my dva jsme v trojici s Ježíšem. Narodily se nám ještě dvě děti, i když nám bylo už 47 roků. Stal jsem se úspěšným a kreativním lékařem. Všechny moje objevy, všechny moje nové myšlenky se zrodily při modlitbě růžence. V roce 1998, jsem operoval děvčátko s těžkým poškozením mozku a modlil jsem se po celou operaci, napadla mne myšlenka ze které vznikla nová metoda, která se dočkala i mezinárodních úspěchů,  děti s poškozením mozku se uzdravovaly mnohem lépe. Potom mi přicházely moje inovace v mozkově vaskulární chirurgii. V takových případech se snadněji hovoří o neuvěřitelné moci růžence, když vidíme množství tělesných a duševních uzdravení z různých nemocí, od alkoholizmu, od závislosti na drogách i od spáchaných hříchů proti manželství, rodině a proti bližnímu. A se mnou se to stalo. Je to něco zcela jiného, když tě jako hluboce věřícího  člověka postihne nějaká rána osudu, nějaké utrpení. Vždycky jsem obdivoval Nicka Vujičića z Austrálie, který se narodil bez rukou a nohou a svědčí po celém světě o Boží lásce. Myslil jsem si, že je to krásné, ale nechtěl bych s ním měnit. A pak přišel okamžik v mém životě, kdy bych si byl raději vše s ním vyměnil. Bylo to před dvěma a půl rokem. Ale Bůh mi i tehdy pomohl. Teď bych vám chtěl říci své svědectví o tom. To je už těžší.

Při velmi neobyčejném a tragickém neštěstí jsem ztratil svého desetiletého syna, který při mém minulém svědectví seděl tady vedle mne. Byl to chlapec, který se rád modlil, ministroval a velmi krásně prožíval svoji dětskou víru v Boha. Chodil do školy, zabýval se sportem, folklorem, pravidelně se učil. Jako i statní děti, byl někdy nezbedný a nic nenasvědčovalo tomu, že by se znovu dostavila jeho dřívější nemoc, epilepsie. Já jsem ho našel v zimě v našem zahradním bazénu, utopeného v 20 cm vody, a to na jeho 10. narozeniny, na svátek Uvedení Páně do chrámu. Hodinové zoufalé oživování bylo neúspěšné. Zdálo se mi, že slyším ďáblův smích, když jsem uviděl malé bílé ruce, které vystupovaly ze špinavé, studené vody. Ježíš Kristus ani v největším neštěstí člověka neopouští. Po neúspěšném oživování našeho malého mrtvého syna, jsme se modlili růženec a děkovali jsme, že mohl být až do teď s námi. Přitom to byla jen modlitba intelektu a vůle. A třetí stabilní noha – emoce – tomu chyběla. Věděli jsme, manželka a já, že není potřeba považovat Boha za to zodpovědným. Přesto jsem se snažil při pokusu o oživování, na hlas říci: 'Bože, dej ať on je teď malý Lazar nebo chlapec z Naimu'. Ale po nějaké době jsem pochopil, že to nepůjde tak snadno. Bůh stvořil i nesmírná omezení, zejména, když dopouští smrt dětí. A proto je ta bolest pro nás lidi strašná. Ježíšův slib je jistý, totiž že děti budou hned vedle Něj, protože oni jsou nevinné a vejdou do věčného štěstí, které není možné měřit pozemskými radostmi.

Hledíc na mojí situaci mi Pán pomohl překrásným darem. Jednou v době adorace v Budapešťské bazilice,jsem v Nejsvětější svátosti oltářní viděl Ježíše s mým malým synem. Ježíš, kterého jsem viděl, jako živou tvář z Turinského plátna, objal mého syna kolem ramen, a já jsem slyšel Marcinkova slova: 'Táto, vidíš dobře'. I před tím jsem už slyšel hlas, když jsem z krematoria nesl malou urnu, s prázdnou duší jsem stál na ulici, a syn na mne z druhé strany volal: 'Táto, seber se, vždyť já jsem padl do Ježíšova náručí, a ne do bazénu.' Přes to všechno, jako otec, jako lékař, jsem se celé měsíce cítil úplně ztracený. Jednou jsem hrál tenis se svým velkým synem a zahlédl jsem jednoho chlapce, který se podobal mému malému synkovi se kterým jsem také často hrával tenis. Znovu jsem svoji víru pocítil jen na úrovni  rozumu a vůle, bez spirituality, emocionálně jsem s Ježíšem nebyl. Takové křesťanství je velmi těžké a nemůže předat radost vzkříšení. Hluboce jsem se modlil, postil. Ježíš mne napomenul: 'Což nevíš, že je se mnou?' V Jeho hlase byla taková láska, láska, kterou jsem nikdy nepocítil. Toto je skutečnost, toto je prožitek každodenní mystiky. Musíme sestoupit do svých nejhlubších hlubin a k tomu je potřebná modlitba, půst, zpověď, svaté přijímání, četba Evangelia, jak to Panna Maria vzkazuje tady v Medžugorji. Zatím musíme vydržet i špatné myšlenky, neutíkejme k povrchnosti. Musíme se utkat i sami se sebou. Pochopil jsem, že mluvíme o své víře, ale nemůžeme jít cestou na které bychom opravdově  žili s Bohem.

My si stále chceme udržet moc a hledáme Kristovu pomoc, abychom toho dosáhli. Říkáme: 'Buď vůle Tvá', ale tak, že naše vůle přesto bude na prvním místě. Náboženská pýcha je strašné nebezpečí, které nás snadno zachvátí. Nechci už jen využívat Ježíše, chci být s Ním, žít v Něm. My se neloučíme se svými milovanými, kteří zemřeli, protože my jsme v Kristu stále s nimi, je potřeba, aby byli stále v našem životě. Stálé připomínání si jejich jmen nám velmi pomáhá. Jako Ježíšovu modlitbu se můžeme naučit: Pane Ježíši, smiluj se nademnou, hříšným člověkem. Jak říká apoštol Pavel, potřebujeme se stále modlit a všechno bude k našemu užitku, dokonce i ztráta vlastních dětí. Žijme v radosti vzkříšení, to vyzařujme. S Ježíšem a s Pannou Marií můžeme proměnit svět“ - řekl dr. Csókay András. (slike)