Svědectví exorcisty o síle modlitby a uzdravení

Jmenuji se Peter Glas. Žiji v Anglii už 20 roků, ale narodil jsem se v Polsku a tam jsem byl i vysvěcený před 24 roky. V mariánském měsíci máji. Žiji v malém městečku na jihu Anglie, které má kolem 100 000 obyvatel.  Mám tam nádhernou farnost u moře a tam působím už asi 5 roků.

Do Medžugorje jezdím od roku 1996. A dnes si nedokážu představit svůj kněžský život bez tohoto místa a bez toho, abych byl blízko mé Matce Marii. Když jsem přijel poprvé, to bylo krátce po skončení války, asi tři týdny. Vzala mne tam jedna moje přítelkyně. Pozvala mne, abych jel s ní a ani jsem netušil kam to vlastně jedu. Už jsem něco o Medžugorji slyšel, ale nijak jsem Medžugorji nefandil. Po příjezdu se mi rozbolela páteř a byl jsem dost rozladěný. Špatně jsem chodil a nic jsem nemohl dělat. Pokoušel jsem se přemáhat, ale ve skutečnosti jsem se těšil domů. Jeden den mi přítelkyně řekla, objednala jsem taxi. Musíme přece něco dělat. Zkusme jít na Križevac! Řekl jsem jí – vždyť nemohu chodit. Zkusili jsme jít na Križevac, ale nešlo mi to. Tak jsme jeli k Modrému kříži na Podbrdo. Zkusil jsem si kleknout a modlit se v tichosti. A pak se něco stalo. Vstal jsem od modlitby a omlouval jsem se přítelkyni: Promiň, že jsi na mě musela čekat, nebylo ti to příliš dlouhé těch asi deset minut? A ona vyletěla: Otče, vy si děláte srandu. Jakých deset minut! Vždyť to byly tři hodiny! Modlil jste se tři hodiny! Já jsem tomu nemohl uvěřit! Nic jsem necítil, nic jsem neslyšel. Byla to čistě kontemplativní modlitba. Přímo od srdce k srdci. Myslím, že tohle byl počátek mých zážitků s Pannou Marií. Od té doby jsem jezdil do Medžugorje. Jeden rok jsem nepřijel a nastala velká změna v mém kněžském životě. To bylo v roce 2004. Byl jsem knězem ve farnosti Jerzi na ostrově u Anglie. Asi čtyři měsíce po mém jmenování biskupem jsem byl volán, abych navštívil chlapce, který byl v nemocnici. Bylo mu přes 12 roků a nic jsem o něm nevěděl. Byl tehdy nemocný už asi 7 roků. Byl po dopravní nehodě. Tehdy mu začaly záchvaty. Nemohl chodit do školy. Měl neustále záchvaty. Užíval mnoho léků. Asi 30 velkých tabletek každý den. Byl skoro stále v nemocnici. Převáželi ho několikrát vrtulníkem do Londýna a jednou jim téměř zemřel ve vrtulníku. Starali se o něj nejlepší odborníci z Evropy a nikdo nevěděl co mu je. Byl jsem přitom, když měl záchvat. Bylo to hrůzostrašné. Jeho stav se stále zhoršoval. Od jeho matky jsem se dozvěděl, že mu dávali už jen rok života, protože jeho srdce bylo velmi slabé od těch léků, které bral a od silných záchvatů. A když dospíval, bylo mu asi třináct roků, volali mne k němu do nemocnice. Přišel jsem, udělil jsem mu pomazání nemocných, modlil jsem se s ním a řekl jsem Bohu: Kéž bych mu jen mohl pomoci! Hned jak jsem odešel měl zase další hrozný záchvat.

Organizoval jsem pouť do Medžugorje.  Poprvé jeli lidé z toho ostrova. Ani nevěděli kam jedou. Pořád se ptali: A kam to jedeme, otče? Do nějakého Medžu…, kde to je v Polsku? Ne, není to v Polsku. Je to v Bosně! Přihlásilo se nějakých 15 lidí a to mi stačilo, abychom jeli. Jednou jsem cestoval z jednoho mého kostela, místo abych odbočil vlevo, kde vedla cesta k mojí faře, odbočil jsem omylem a nebo ne omylem, vpravo. Jel jsem dál, abych mohl otočit a říkal jsem si, že je to příležitost navštívit toho nemocného chlapce a také mne hned napadla myšlenka obětovat tu pouť za něj. Modlit se za něj tam v Medžugorji. Tak jsem k nim zašel a ptal jsem se rodičů, jestli bych mohl mluvit s jejich chlapcem. Právě měl záchvat. Vypadl hrozně, bledý jak stěna…Zeptal jsem se ho: Mohu s tebou mluvit? Řekl: Ano.- Poslouchej, budu při pouti obětovat svoje modlitby za tvoje uzdravení. Nevím, co se stane, ale cítím v srdci, že toto je jediná cesta. Udělám to, ale potřebuji, aby ses modlil i ty. On nemohl nikam cestovat. Nemohl ani autobusem do školy… a tak jsem říkal: Já pojedu do Medžugorje a budu se tam modlit a ty se budeš modlit tady a vytvoříme takový duchovní modlitební most. Ty se modli jak můžeš tady s rodinou a já se budu modlit za tebe v Medžugorji. Bylo to poprvé v životě, co jsem se tolik modlil. Modlil jsem se otevřeným srdcem. Obětoval jsem za něj každou mši svatou. Šel jsem na Križevac ve 2 odpoledne, když bylo 40 °C, a říkal jsem: obětuji za něj každou kapku potu. Postil jsem se za něj. Každý den jsem se modlil růženec a obětoval jsem to za něj a též jsem prosil ostatní poutníky, aby se za něj modlili. Měl jsem u sebe jeho malou fotku, dal jsem si ji na srdce a tak jsem se vroucněji modlil. Věřil jsem, že Bůh mi může nějak pomoci, mně i jeho rodině, protože jeho nemoc musela proto opustit velmi dobré zaměstnání, aby s ním byla non stop.

A co se stalo? Bylo 21. května a na Kopci zjevení bylo zjevení pro Ivana. Já jsem si sedl za kříž a když Panna Maria přišla držel jsem v ruce fotku toho chlapce a říkal jsem: Panno Maria, jako kněz jsem udělal co jsem mohl, a teď jednej Ty. Vím, že Ty to můžeš udělat. A když jsem se vracel z kopce, přicházely mi na můj telefon SMSky, jedna za druhou, že se něco stalo. Ty zprávy chodily celou noc. Já jsem ještě nevěděl co se stalo. Před odjezdem jsem se rozhodl vystoupit znovu na Križevac a modlil jsem se k otci Slavkovi a říkal jsem: Otče Slavko, postarej se o něj. Když jsem došel na místo, kde fra Slavko zemřel, vyndal jsem fotku chlapce, položil jsem ji mezi kameny a říkal jsem: Otče Slavko, postarej se o něj. Fra Slavko, nechávám ho teď s tebou! Když jsem sestupoval dolů, měl jsem takové zvláštní pocity. Chtěl jsem se vrátit a vzít tu fotku s sebou. Měl jsem pocit jakobych ho byl opustil. Možná řeknete, že je to jen kousek papíru, ale pro mne to bylo velmi těžké nechat tam tu jeho fotku. Ale zase jsem cítil, že tam tu jeho fotku musím nechat… je to divné, vím, ale bylo to, jako když otec opouští svoje dítě. Ale říkal jsem si: Musím jít dál!

Když jsem se vrátil zpátky domů, hned mi vyprávěli, co se stalo. Ten večer, toho 21. května, když jsem se modlil při zjevení na Kopci a držel jsem v ruce tu jeho fotku, on se modlil doma v Jerzi. Byl nádherný večer. Oni zapálili deset svíček, které postavili na stůl. Počasí bylo klidné, krásné, neobyčejně krásný večer… Normálně bývá větrno. Když jsme se modlili, i on se modlil v Anglii. Bylo přesně deset hodin a ty svíčky začaly postupně zhasínat jedna za druhou v pravidelných sekvencích… a když zhasla poslední svíce, byl úplně uzdravený. Tehdy jsme to ještě nevěděli. Čekali jsme, kdy přijdou záchvaty, ale záchvaty nepřicházely. Já sám jsem tomu nemohl věřit. Čekali jsme týden a on stále bral léky. A záchvaty se nevracely týden, dva týdny, měsíc… Byli jsme velmi šťastní, ale stále jsme čekali, že přijde nový záchvat. Když se záchvaty nedostavily dva měsíce, tři měsíce, sebrali rodiče syna a odvezli ho k lékařům. Ti ho vyšetřili a řekli postupně mu ubírejte léky a trvalo to dva měsíce než úplně přestal brát ty hrozné léky. Potom, když přestal, asi v listopadu, všechno bylo ukončené, ale jeho tělo bylo otrávené z těch léků, z těch chemikálií, začal se měnit. Začal růst, jíst, měnil se ve tváři. Už nebyl bledý. A my jsme věděli co se stalo.

Rozhodl jsem se vzít ho na výročí jeho uzdravení do Medžugorje. My jsme to nazvali jeho narozeniny, jeho duchovní narozeniny, jeho druhý život. Zorganizoval jsem pouť a on tam přijel i s ostatními poutníky. Bylo mu čtrnáct roků, když tam se mnou přijel. Aniž bych něco domlouval, byl jsem  požádán, abych byl při mši hlavní celebrant 21. května. Velmi mne to překvapilo a nevěděl jsem co říct, protože je to velmi obtížné za 10, maximálně 15 minut, vyprávět celý ten příběh a kostel byl úplně plný. V sakristii jsem se celý chvěl. Nevěděl jsem ani o čem bude evangelium… Řekl jsem: Bože, všechno Ti odevzdávám! Věděl jsem jenom, že budu vyprávět toto své svědectví. Chlapec byl v kostele také. Lidé zpívali. A věřte, nevěřte, slova evangelia toho dne byla: Nic není pro Boha nemožné, jestliže věříš. A to mne tedy úplně dostalo. Když jsem ukončil kázání  bylo úplné ticho. Lidé plakali. Já plakal. Ten chlapec přišel ke mně a silně mne objal. Nedokázal nic říct. Říkal jsem mu: Řekni něco! Ale nedokázal ze sebe vypravit slovo, ale objal mne. A to byl začátek obrácení v mém životě. Nově jsem objevil Medžugorje. Znovu jsem objevil svoje kněžství, svoji víru a úlohu svaté Matky v mém životě.

Čas plyne. Tomu chlapci je už 22 roků a studuje na kněze. Letos (2013) je ve třetím ročníku semináře. A já prosím Boha, jestli budu ještě naživu a on dokončí seminář, abychom mohli spolu slavit mši svatou v Medžugorji. To je v Božích rukách, já nevím co bude. Ale to byl začátek této úžasné cesty v roce 2004 pro něj, pro mne, pro jeho rodinu.

Když jsem odcházel z Jerzi  zřídil jsem přímo v srdci Jerzi dům s názvem Oáza Míru a teď se o tento dům starají jeho rodiče. Starají se o provoz tohoto významného místa. A jeho otec bude příští měsíc vysvěcený za stálého diakona a ten chlapec bude vysvěcený na kněze v roce 2017. Ale musíme se modlit. Musíme důvěřovat a já vím, že on je poselství, poselství pro celý svět a já vím, že Panna Maria ho použije. Takže, ať se v roce 2004 stalo už cokoli, stalo se to z nějakého důvodu, ne jen pro něj, ne jen pro mne. Jak už jsem řekl, byl to začátek mého obrácení. Od té doby jsem přijížděl každým rokem jednou, dvakrát, jak to šlo a kdy to šlo. Tehdy jsem znovu objevil svůj život.

Jsem exorcistou diecéze. Bojuji s ďáblem. Vím, jak mne nenávidí. A jednou z největších zbraní proti jemu je Panna Maria. On jí nenávidí. Setkávám se s lidmi, lajky, kněžími i řeholníky. My nejsme osvobození od útlaků dokonce i posednutí ďáblem. A mnozí z nás jsou úplně neuvědomělí, omámení. Navštěvují psychology, psychiatry, poradce. A řešení je někdy velmi jednoduché. Měl jsem lidi, kteří mne přišli navštívit po letech od vyléčení. Stačilo pár hodin modlitby a oni byli úplně vyléčení a změnili svůj život. Ale já vím, že toto je moc Panny Marie. Je. Je to její moc a její přímluva.  

Asi před dvěmi, třemi roky, když jsem byl v Medžugorji, celobroval jsem mši svatou v kostele Božího Milosrdenství a modlil jsem se nad lidmi. Bylo tam mladé děvče, které velmi trpělo. Já tehdy nevěděl, že tak trpí. Měla to už od narození, nějakou vrozenou nemoc. Svalstvo se jí stahovalo a stále se to zhoršovalo. Když přišla na řadu, já se nad ní modlil. Když jsem na ní vložil ruce začala se třást, vrávorat, a já chtěl pokračovat s dalším člověkem, protože čekalo mnoho lidí. Čas utíkal a byly dvě hodiny odpoledne, velmi horký letní den jaké bývají v Medžugorji a já se nemohl hnout a jen jsem se modlil a modlil.  Ale za nějakou chvíli jsem už přestal a věnoval jsem se dalším lidem.  

Následující den jsme šli na Križevac. Když jsme došli nahoru promluvil na mne nějaký člověk: Otče, je tu mladá dívka, která s vámi chce mluvit. Byla to ona. Byla velmi stydlivá a řekla: Otče, chtěla bych s vámi o něčem mluvit. A byla velmi stydlivá a já jí řekl: Ne tady, pojďme dolů do Medžugorje. A ona začala vyprávět: Otče, včera jak jste žehnal, modlil jste se nademnou. Já jsem viděla vás, jak ke mně přicházíte a pak všechno úplně zčernalo a v tom jsem uviděla chlapíka, tak to řekla – chlapíka! Co to bylo za chlapíka?, zeptal jsem se jí. On najednou přišel z té tmy. Měl zrzavou bradku a nádherné roucho a šerpu přes ně. A pták mu létal nad hlavou… A co to bylo za ptáka? Ptal jsem se. Nevím, ale vypadal jako holubice, ale velmi zářil jako zlatem. Myslíš si, že to byl Ježíš? Ano, říkala, ale nevím. A  viděla jsem jeho srdce. Jeho srdce se pohybovalo, jeho sdce bilo! – A co se dělo potom? – Viděla jsem paní v černém. – Já ve své hlouposti myslel, že to byl ďábel. A ona říkala: ne, ta paní vypadala jako řeholnice z obrázku. – O, sestra Faustina? – Ano, možná, byla to řeholnice! – A co bylo dál? – O, Ježíš mi řekl tato slova: Řekl přesně: Věř ve mne a nikdy mne neopouštěj! – Neuvěřitelné! Protože ona to opakovala! Opakovala jeho slova a nevěděla mnoho o náboženství. A potom zmizel a já jsem vás zase viděla. – A to byla zřejmě právě ta chvíle, kdy jsem se nemohl pohnout z nějakého důvodu. – A potom řekla: Já jsem teď tady na Križevaci. Mohu zase chodit. Byla jsem Pánem úplně uzdravená. – Nádherné. Já jsem tomu ani nemohl uvěřit! A teď jí je patnáct, šestnáct roků. Tentokrát nemohla přijet do Medžugorje, protože má zkouškové období, ale od té doby je naprosto v pořádku. Dokonce hrála fotbal a je úžasně, úžasně oddána Božímu Milosrdenství. Čte deníček sestry Faustiny. Modlí se. Její rodiče a další příbuzní jsou tady se mnou. A já teď už znám sílu modlitby. Nic není Bohu nemožné, když mu věříš.

Vím, stalo se toho mnoho v mém životě, ale tyto dva případy jsou hluboko v mém srdci jako velká svědectví. To se nestalo jen kvůli mně, ale pro všechny lidi, kteří ztratili víru a naději. A je jich mnoho v Anglii, v mém rodném Polsku, po celém světě. Lidé, kteří pochybují, kněží, kteří ztratili víru a již nevěří, těmto lidem chci vyřídit: Věř v Ježíše a nikdy ho neopouštěj! Nebo vrať se k Němu a už Ho nikdy neopouštěj. Proto nemusíš jezdit do Medžugorje, protože mnozí lidé si to teď nemohou dovolit. Ani ten chlapec nebyl v Medžugorji, když byl uzdravený. Ale naše Panna Maria je všude a může ti pomoci, když se modlíš Růženec. Před uzdravením toho chlapce jsem nebyl fanouškem Růžence. Jako kněz jsem se modlil Růženec velmi zřídka. Byla to pro mne velmi dlouhá, nudná modlitba a já nepotřebuji růženec, abych byl knězem. Ale teď se modlím Růženec každý den a od tohoto uzdravení jsem nikdy neprožil den bez Růžence. Dokonce i když jsem byl nemocný, vzpomínám, že jsem měl silnou chřipku s vysokými teplotami. Vždycky jsem se modlil Růženec. A jsem velmi šťastný, že Pán změnil můj život a já znovu objevil svoje kněžství a to zvláště v Medžugorji.

Takže se stále modlím za ty, kteří přicházejí ke mně a potřebují uzdravení, modlitby osvobození, anebo i horší. Já už nemám strach, protože vím, že satan dělá svoje a vím, že Panna Maria se za nás přimlouvá a já se modlím. Plně jsem se zavětil modlitbami svatého Ludvíka Grigňona de Montford a ty doporučuji všem. Teď jsem tady v Medžugorji a obnovuji si toto zasvěcení. 33 denní příprava na zasvěcení a všem doporučuji tuto pravou pobožnost zasvěcení se Panně Marii a přes Pannu Marii Ježíšovi. Vykonal jsem si zasvěcení a obnovuji je každý rok. Věřím, že Ježíš je se mnou a já patřím jemu skrze Marii. Zasvěťte se i vy Panně Marii a buďte jí zcela oddáni jako otroci. Satan vás bude nenávidět, ale Ona si vás ochrání…Budu se modlit za vás a vy se modlete za mne. Bůh vám žehnej!