Svědectví: Jak mi Panna Maria medžugorská zachránila život

Své svědectví vypráví hlavní redaktor emise ARKA a ředitel Radia Maria Medžugorje, Darijo Vasilj, bývalý narkoman.

Narodil jsem se v roce 1980. Moji rodiče jsou z Medžugorje. Krátce žili v nedalekém Čitluku, ale na počátku zjevení jsme již opět žili v Medžugorji. Vyrůstal jsem, mohu říci, jako každé druhé normální dítě v duchu té doby tady u nás v Hercegovině. Tedy byl jsem vychováván v tradiční katolické  víře. Mám bratra a dvě sestry. Já jsem nejstarší. Začal jsem chodit do Základní školy. Mohu klidně říci, že jsem patřil mezi dobré žáky. Ale měl jsem jeden problém, který se stále více projevoval. Byl jsem takový uzavřený. Nedokázal jsem se vyjadřovat. Dokonce ani doma před rodiči. Dokázal jsem se uvolnit jenom ve společnosti, kterou jsem vnímal jako bezpečné prostředí. Když jsem začal chodit na střední školu, tak se to ještě prohloubilo – nové prostředí, začal jsem odcházet ven. Viděl jsem jak se ostatní kolem mne chovají uvolněně a já to nedokázal. Vzpomínám, že jsem měl veliké blokády. Když se mi v těch letech třeba líbila nějaká dívka, já se k ní nedokázal přiblížit.  Byl to velký problém. Přirozeně, že jsem hledal způsob, jak se toho zbavit. Ale všechny ty způsoby byly špatné. V těch letech jsem přišel do kontaktu s nejrůznějšími věcmi a špatnostmi. Je normální, že se ve společnosti něco vypije a konzumuje všechno možné... bylo to tak tehdy a věřím, že to tak je i teď. Mně to nevyhovovalo, neměl jsem žádný zvláštní zájem o alkohol... Nebudu dál vyprávět o střední škole. V podstatě se tam nestalo nic zásadního. Tedy dokončil jsem střední školu a pokračoval na fakultu v Dubrovníku. Opět se situace opakovala, nové prostředí, problémy, které jsem v sobě nesl dál, tedy ta moje uzavřenost... a teď už jsem se dostal do kontaktu s marihuanou, s trávou, jak se jí u nás říká. Začal jsem to normálně konzumovat. Myslel jsem si, že na tom není nic špatného. A co nejhorší, ono mi to vůbec nepomáhalo. Zavíral jsem se stále více do nějakého svého světa v té společnosti. Tak jsem zase hledal něco jiného. Dostal jsem se do kontaktu s extází. I to jsem vyzkoušel. Na to si vzpomínám velmi dobře. Když jsem tu drogu vzal prvně, tak jsem nevěděl co mne čeká. Vzal jsem si to před vstupem do disko klubu, sedl jsem si, rozhlížel jsem se kolem sebe, jedl jsem sendviče. Nedělo se nic. Když jsem pak sestupoval po schodišti dolů, to byl skutečný technoklub, měl jsem najednou pocit, jako bych neměl nohy. Jako když se vznáším. Nemohu to vůbec vyjádřit. To byl dobrý pocit. Takovou falešnou sílu mi to dalo. Byl jsem uvolněný, mluvil jsem, uměl jsem se přiblížit k dívkám. To bylo to co jsem hledal a v těch chvílích to u mne nastalo. Satan mne v tom oklamal. Měl jsem ten pocit, který jsem hledal. Ale potom to už takové nebývalo. Už mně to nedávalo tu dimenzi. A tak jsem to přestal brát.

-        A s marihuanou jsi přestal?

-        A to se táhlo v celém tom období.  Když jsem šel ven a někdo to přinesl tak jsem si vzal. Nebylo to každý den, přirozeně, ale nevyhýbal jsem se tomu. – Pak jsem skončil fakultu. Nezapadl jsem do toho až tak hluboko.  Vrátil jsem se do Medžugorje. A hledal jsem zaměstnání, přirozeně, ale nepracoval jsem nikde. Hledal jsem jen do určité míry. A v té své určité nudě, jak často teď žijí mladí, kdy jsem nebyl ani na nebi ani na zemi, jak se říká, jsem se dostal do kontaktu s heroinem. Vyzkoušel jsem už ty věci o kterých jsem mluvil, no tak vyzkouším i tohle, no a co?! Slyšel jsem o tom už ledacos, že je tohle nejhorší droga, že na ní můžeš začít být závislý fyzicky, že pak musíš brát stále. Zase přišel takový zvláštní, nadpřirozený pocit, nějaká zvláštní lehkost. Pocity, které jsem si přál. A zase to bylo jenom poprvé tak silné, ale já jsem bral znovu a znovu, abych zažil opět totéž. A ono k tomu nedocházelo. Problém té drogy je v tom, že po sobě zanechává prázdnotu duše, řekl bych jakousi určitou ohromnou jámu. Všechno se ve mně zhroutilo. Když vezmeš jeden den a druhý ne, tak se dostavuje strašná deprese. Několik dní to nevezmeš a máš strašnou depresi, jakoby ti v životě ztroskotaly všechny lodě. A když hledáš východisko z té deprese tak přirozeně vezmeš drogu. Ten den je ti dobře, ale zítra jsi zase tam, kde jsi byl včera. Zpočátku jsem bral například jednou za 20 dnů i jednou za měsíc, ale postupně se to zkracovalo až jsem už bral každý den. A trvalo to víc než rok. A když jsem se došel k tomu, že jsem bral každý den, začal jsem být fyzicky závislý. A to je peklo. To nedokážu popsat. Jestli je nějaké peklo na zemi, pak je tohle peklo. To je strašné, když si fyzicky závislý na něčem co ti dělá zle a nemůžeš se z toho dostat. Já jsem se z toho chtěl dostat! Strašné. A já jsem se nedokázal vzepřít. Prostě jsem neměl sílu.

Jak reagovala rodina? Všímali si toho otec a matka nebo jste to skrýval a oni nevěděli nic?

No, skrýval jsem to. Přirozeně. My to skrýváme v naději, že se toho zbavíme, přestaneme fetovat a všechno bude na nule, že se nic nepozná. A ono nešlo jen o rodinu, protože Medžugorje je malé místo. Měl jsem práci. Pracoval jsem tehdy v ambulanci. Dělal jsem určitou kariéru. A kdyby věděli, že beru drogy, to by se všechno zhroutilo. Normálně, že. Nemohl bych pracovat. Nikdo nechce někoho takového zaměstnat. Takže já jsem to všechno skrýval. Dokonce jsem se i zasnoubil. Byl jsem zasnoubený s jednou dívkou tady z Medžugorje a ani ona nevěděla... Slyšela, že se o tom mluvilo, to ano. Ale já jsem jí přesvědčil, že to není pravda, že to lidi myslí nějakého jiného Darja, že je to druhý Darijo  Vasilj..., už si nevzpomínám co všechno jsem jí nalhával a ona uvěřila, že to tak je. A ptal jsem se, kdo ji tohle říkal, že tam spolu půjdeme a tak. A ona nechtěla říci, kdo to byl. Já jsem užíval i nějaké výhrůžky, jak ten člověk může o mně tak lhát a tak. Je to neuvěřitelné co jsem všechno používal! A to všichni ti závislí tak vše převracejí ve svůj prospěch, abych tak řekl, aby využili situaci.

A jeden den, když už nám zbýval do svatby velmi krátký čas, asi měsíc a půl, tak nějak – já jsem tehdy plánoval, jak se ožením, nasekal jsem si už dluhy...

No ano, jak jsi to vlastně všechno financoval? Vždyť na ty drogy jsou potřeba peníze, že?!

To jsou, rozhodně. – Minimálně 100 Marek denně. Minimálně. Ale v podstatě kolik máš tolik dáš. Jestli máš méně, dáš méně. To je prostě každodenní potřeba. Tedy jak si vezmeš už ti lítá hlavou, kde vezmeš další peníze, na další dávku. To je priorita. – A v podstatě jsem měl dost dobrých přátel v Medžugorji. A já jim vyprávěl pohádky, že se budu ženit a že potřebuji půjčit peníze a po svatbě se to vrátí z darů svatebčanů.

Takže neustálé lži?!

Ano, stále lži a ví se, kdo je otec lži (ďábel). Takže takhle jsem to dělal nějakou dobu a pak jsem založil kredit v bance. Nevím o kolik se jednalo... Nějakých 10, 12 000 Marek, nějak tak. Poplatíš tam, kde jsi dlužen, zůstane ti na drogy a tak. Brzy je tomu konec. Já jsem nikdy nebyl zločinec. To ne, ale... Já mohu velmi dobře pochopit závislé, kteří se něčeho dopustí, kradou... To je hrozná situace. Oni si to nepřejí. Oni to nenávidí. Oni to prostě strašně nenávidí. Já jim mohu rozumět, protože jsem tím vším procházel, vím, jaké jsou to boje a trápení. Abych to trochu zkrátil: Tehdy jsem se tolik nemodlil.

A chodil jsi na mši?

Ale chodil. Buď jsem šel na mši a skončil v kavárně a nebo jsem i byl na mši, ale to bylo, Bože chraň. A to jsem si myslel, že jsem dobrý. Myslel jsem si, že jsem dobrý člověk, že nedělám nic špatně, že půjdu rovnýma nohama do ráje. V jakém jsem žil klamu! Ale myslím, že Bůh mne přesto miloval. On mne miloval, ale já jsem dělal tolik špatných věcí! Lhal jsem své dívce, rodičům, přátelům... a nebyl jsem si toho ani  vědom... Pak se stala jedna věc. Nechtěl jsem, ale pocítil jsem, že přichází konec, že už nemohu prostě takhle dál žít. Že nemohu ráno vstát a oholit se, jak jsem to do té doby dělal, obléci na sebe něco a jít do zaměstnání. To pro mne byla taková muka. Pravá muka, jako když mne někdo stahuje z kůže. To se nedá popsat ten pocit. A ten večer jsem znal, že nemám peníze, že zítra mám jít do práce a nemohu pracovat jestli nevezmu další dávku heroinu. Co dělat? A tehdy jsem se poprvé obrátil k Panně Marii – já jsem se tedy modlil už dříve, ale roky jsem se nemodlil – teď tedy jsem večer přišel domů a poprvé po dlouhé době jsem se obrátil k Panně Marii: Drahá Panno Maria, já už nemohu takhle dál.  Buď si mne vezmi k sobě do Nebe a nebo mi nějak pomoz! To byla krátká modlitba, a byla to modlitba srdcem. Byla to střelná modlitba, řekl bych.

 To jsou ty střelné modlitby ke kterým nás vybízejí světci, že.

Udělal jsem tedy něco málo, ale rozhodně to mělo vliv na Pannu Marii, protože brzy potom, asi za dva dny to bylo, jsem měl telefonát. Vzpomínám si dobře, byla sobota ráno, nepracoval jsem, sedl jsem si do kavárny, bylo nějak deset hodin ráno. Já vzal drogu a četl jsem noviny... Tehdy ještě nebyly chytré telefony, člověk četl noviny z papíru... To bylo v roce 2011, pamatuji si i datum: 20. 9. Telefonoval mi  kněz, fra Danko Perutina, který nás měl oddat. Bylo to asi dva měsíce před svatbou. A on mi volal a říká: Darijo, musíme se sejít. A tehdy se v Medžugorji měl za pár dnů konat seminář pro manželské páry... a já jsem myslel, že je to kvůli tomu. Odpověděl jsem, že momentálně nemohu, že mám nějaké povinnosti. Prostě se mi nechtělo. Dobře se mi tam sedělo... Ale on na tom trval. Musím tě vidět a hotovo. Kdy můžeš přijít? – Mohu zítra. – A ne zítra, musíš teď. – Říkám si, co bude zase tohle?! Trvalo mi skutečně jen pár minut, abych došel k němu na farní úřad. Jak jsem přišel k němu do kanceláře, jak jsem si sedl, on hned řekl: Darijo, já mám problém. A jak tohle řekl věděl jsem o co se jedná. Věděl jsem, že o tom ví. Díval jsem se vlevo, vpravo. Tam okno, tam okno. Rozhlížel jsem se kudy mohu utéct. Co udělám? Co mu řeknu? Hned se mozek přepne na tu frekvenci lži. Neuvěřitelné. On mi přitom vyprávěl, že slyšel, že ví... A já ho přesvědčoval,  že ne, že to nejsem já. Už nevzpomínám co jsem mu všechno říkal. A on byl pevný, neustupoval. Přivedl tam dva chlapce z komunity „Milosrdný Otec“ a oni jak mne viděli hned řekli, a je to na něm vidět. Je kost a kůže a žlutý ve tváři. Potom vešel i fra Svetozar Kraljević, který byl tehdy ředitel komunity „Milosrdný Otec“ a potom se mnou oni hovořili. Já jsem bojoval, abych nic neřekl, ale potom v jednu chvíli jsem začal být nějak i šťastný, že mohu říci, že mám problémy, že mohu říci pravdu, a nakonec se to stalo. A fra Danko řekl: Dobře, musíš to teď říci Marii, tehdejší snoubence. Přiznej se jí, požádej jí, aby byla vytrvalá, aby tě provázela a že ty teď musíš nastoupit do komunity. Já uvažoval jak to udělám, co udělám... Ten večer jsem jí to řekl. Samozřejmě prožila šok. Bylo to pro mne opravdu těžké jí to říct. Vypravit to ze sebe, to bylo opravdu velmi těžké. Šli jsme pak znovu za fra Dankem, vrátili jsme se k němu na pohovor. A on řekl, že já musím jít u komunitu a ona řekla, že mne bude provázet a tak, ale zítra od toho ustoupila. Pravděpodobně, když to řekla doma, rodičům, přátelům, tak jí to rozmluvili. Já neznám detaily. Ale, abych to zkrátil, tak druhý den jsem nastoupil do Komunity tady v Medžugorji, do komunity Cenacolo, jak se tomu tady říká na pracovní dny. Osm dnů jsem tam docházel, abych poznal komunitu. Tady mne připravovali a pak jsem odešel do Komunity

Já bych vás ještě trochu vrátila! Jak na to reagovala rodina? Byli jen překvapeni, nebo?

Šokováni byli, jistě. Oni si všímali, ale... Víte, já mám teď tři děti. Znám duši každého z nich. Při každé malé změně nálady, je jasné, že něco není v pořádku i když jsou ještě maličcí. A teď si představte celý život, mně bylo tehdy 31 roků. Oni si všímali, jak mi později řekli, ale jednoduše to v sobě dusili. Prostě nemohli přijmout, že bych já něco takového dělal. Já jsem jejich první syn. Vkládali do mne všechny naděje, že budu neznám co. Já jsem tehdy poprosil fra Danka a fra Svetozara, aby s nimi o tom promluvili a já, že už budu v Komunitě.

Jaké jste měl tehdy pocity?

Nevím, všechny pocity byly pomíchané. Cítil jsem, že nejsem nikdo a nic. Byl jsem zklamaný, že jsem si úplně zpackal život. Že se mi prostě už nikdy nepodaří, aby osoby, které mám rád ke mně měli znovu důvěru. Tolik toho bylo ve mně. Míchaly se ve mně všechny pocity, které existují a i více od toho. Viděl jsem prvně svého otce jak pláče. Myslím, že není silnější vztah než jaký má rodič k dítěti.  Bylo to velmi těžké, mučivé přijmout každý den a jít do toho boje, ale čas nějak plynul a já nastoupil do Komunity. Rodiče mne provázeli v Komunitě, to znamená, chodili na setkání tady v Medžugorji. A když jsem nastoupil do Komunity, tak mne poslali jinam. Brzy jsem byl přeložený do Itálie, tak jsem se naučil italský jazyk, tak z toho byl nějaký užitek, kromě toho duchovního. Myslel jsem prostě, že je konec s mým životem. Zůstal jsem tady opuštěný od všech, uznával jsem, že jsem to sám způsobil, ale že z mého života už nebude nic. Všechno skončilo. Ztratil jsem zaměstnání, opustila mne snoubenka, všechno co bylo se zhroutilo. Ale tehdy jsem udělal rozhodnutí, tak dobře, je to tak. Ale co já teď mohu? Začnu se modlit a pak uvidíme co bude. Tak jsem to nějak řešil den po dni. Přirozeně v komunitě byli i další chlapci, kteří mi pomáhali a tak jsme šli společně kupředu. A ten můj boj se sebou samým trval rok. Ten boj přijímání, že jsem to udělal, že jsem nemohl odpustit sám sobě. Bylo to velmi těžké období, intenzivně jsem to prožíval..., a z druhé strany jsem očekával tu svoji bývalou snoubenku Mariji, jestli ona přijde, kdy přijde. V komunitě jsme měli setkání pravidelně po několika měsících a na ta setkání mohla přijít rodina a přátelé. A ona se neobjevovala. Moji o tom nemluvili. Přirozeně, že jsem na to myslel. Modlil jsem se za to. Jediná moje modlitba byla: Bože, vrať mi ji. Já udělal chybu! Nemodlil jsem se o nic jiného. V komunitě se dost pracuje a modlí.

 Můžeš o tom říci trochu víc, jak tam vypadá denní řád?

 Ano, tak jeden chlapec chodil v 6 hodin ráno budit všechny. Šli jsme do kaple na modlitbu růžence, potom snídaně a pracovat. Při práci další část růžence. V poledne oběd. Ve 3 odpoledne korunka Božího milosrdenství a večer třetí část růžence. Takže denně všechny tři části růžence, korunka Božího milosrdenství, osobní modlitby a práce, klanění a mše svaté třikrát týdně...  Tedy to je opravdu svaté místo, kde jestli ty chceš, Bůh k tobě promluví. Ale bohužel nepromluví často bez ohledu na to, že jsme obklopeni modlitbou, svatými svátostmi, mšemi, adoracemi. Dokud já  nebyl ochotný se úplně otevřít, odevzdat se, tak by to prošlo kolem mne. Ale tehdy já jsem byl rozhodnutý: Ano, chci. Já se Ti odevzdávám. Připomínám, že rok a půl jsem se modlil poněkud špatně – stále na ten jeden úmysl. Z Itálie jsem byl přeložený do jiného domu Komunity do Biogradu u Zadaru (Chorvatsko). Cítil jsem se tam lépe, už víc jako doma. Lidé jsou tam mentalitou podobnější nám. Nějak se mi tam více líbilo i příroda. Ale modlil jsem se stále stejně. Vzpomínám, že po roce a půl jsem byl na setkání v Komunitě v Saluzzu. To je hlavní dům. Tam Matka Elvíra založila první dům, kde Komunita Cenacolo vlastně vznikla... to setkání trvá čtyři dny... a moje Marija ani tehdy nepřišla. A tehdy se ve mně už něco zlomilo. Já jsem tehdy začal uvažovat, a proč. Co se to děje. Nikdo mi nic nechtěl říct. Já jsem se vrátil znovu do Biogradu. Večer jsem šel do kaple, tedy na adoraci, a tehdy jsem řekl: Tedy, Pane můj, když je už to všechno tak jak je – mluvil jsem stejně jako teď s tebou – tak já se začnu modlit za Tvoji vůli. To bylo prvně v životě. - Nikdy jsem se ještě nemodlil za Boží vůli.- Budu se modlit, aby se plnila Tvá vůle, a Ty se mnou udělej co si sám přeješ. Jestli chceš abych byl knězem, já jsem ochotný. Jestli mi chceš poslat ženu, budoucí manželku, jsem otevřený i pro to. Jestli chceš něco třetího... já jsem připravený, jenom mi řekni. A v tu chvíli se to začalo dít. Tedy jakmile jsem otevřel Bohu dveře svého srdce, hned jak jsem dovolil Bohu, aby působil a ne Ho pořád nutit, aby dělal to co  si přeji já. Tedy jakmile jsem Bohu dovolil, aby jednal, udělal to hned. To mne pořád fascinuje!

 Ano. Je psáno, stojím u dveří a klepu. Jenom že jsme my stále těmi, kteří stále chtějí povídat to svoje.

 Ano my máme svoje představy, které chceme za každou cenu zrealizovat. Ale to není dobré. A když to Bohu nějak odevzdáme – to říkám z vlastní zkušenosti – a dojdeme k tomu, aby On to nějak jinak provedl, pak vidíme, že je to lepší než jsme si vymysleli my. A pak se tedy dělo to, že já jsem doslova pocítil v srdci, Boží slovo, hlas... a nebyl to hlas, spíše pocit..., abych si pročetl Slovo Boží z evangelia na zítřejší den. Já byl v kapli, tak jsem si to hned přečetl. A evangelium bylo o tom jak byl Ježíš u Marie a Marty a Maria seděla u Ježíše a užívala si Jeho přítomnost, vsávala do sebe každé Jeho slovo a obdivovala Ho. A Marta byla nervozní, pracovala, obsluhovala... a pak už  nemohla vydržet mlčet a řekla:  Proč já musím dělat tohle a ona si sedí. Já bych se tu také ráda posadila! A Ježíš odpověděl: Maria si vybrala to lepší. A Marija byla moje snoubenka. A já jsem hned pochopil, že z toho našeho vztahu nebude nic. Hned jsem to přijal. Modlil jsem se. Když mi Bůh dal tu odpověď, znamená to, že začal s tím, že mne povede. A pak se začaly dít podivuhodné věci. V kapli jsem byl sám. Tak veliká Boží láska mne zalila. Bylo to úplně jiné než když jsem šel na klanění. Mluvil jsem s Bohem jako teď s tebou, jenom že Jeho jsem neviděl.

Ano. Někdy je potřeba zdůraznit, že modlitba je vlastně rozhovor s Bohem, s tím, který je vlastně náš přítel, je to tak?! A můžeme i dnes pohlédnout na dnešní evangeliu ve kterém je řečeno: Ne každý kdo mi říká Pane, Pane, vejde do Království nebeského, ale ... máme se snažit mluvit s Bohem, jako s nejlepším přítelem. (Modlitba srdcem!?) A ne stále opakovat nějaké naučené fráze.

 Ano. Tedy tohle jsem dělal ten rok a půl. Právě jsi to dobře připomněla: Stále jsem opakoval to Pane, Pane a to bylo špatně. Ta moje modlitba neměla efekt. Když modlitba nemá efekt, pak dělám něco špatně. To je to. Nebyla to Boží vůle. Jak jsem začal přijímat Boží vůli tak se věci začaly vyvíjet kupředu.

 Jak je Boží láska mocná!

Ano, tolik milostí se na mne vylévalo. Cítil jsem se  při modlitbě jako když jsem v Ráji. Nic pro mne nebylo důležitější než to, že mohu jít večer do kaple. On mne miluje a On mne vede. Já jinak se rád dívám na fotbal, rád sportuji, dělal jsem to i dál, ale všechno už bylo najednou druhořadé. Myslel jsem, že mne Ježíš povede ke kněžství. Předpokládal jsem, že je to všechno povolání, abych se stal knězem. Neměl jsem svého duchovního vůdce. Myslil jsem, když mne tolik miluje, znamená to, že mne volá ke kněžství. Za několik dní jsem já přišel za do kaple a řekl jsem Mu znovu: Dobře. Já jsem řekl, že budu kněz, jestli si to přeješ, ale přesto bych to nechtěl. Rozmyslel jsem si to. Ale jak jsem to vyslovil, zase jsem viděl, že jsem opět udělal chybu a řekl jsem: Dobře. Já bych se proto tedy nerozhodoval, ale jestli Ty si to přeješ, tak budu knězem. Já cítím, že jsem pro manželství, ale jestli Ty si to přeješ tak jsem ochotný stát se knězem. A zase v tu chvíli přišlo Boží slovo: Přečti si evangelium ze zítřejšího dne. Zase mne dovedl ke stejnému bodu. A v evangelium bylo: Josefe, neboj se přijmout Marii za svojí ženu! Tedy to evangelium, když anděl ve snu přišel k němu, když on váhal co udělat. A z lidského pohledu bylo jasné, co se má udělat. Ale v tom se projevila ta jeho velikost. Bůh v něm už působil. Zřejmě mu bylo jasné, že Maria  hřích nespáchala. A pak přichází anděl a vyslovuje tu větu: „Neboj se vzít Marii za svojí ženu!“ A opět ta věta, jak jsem jí viděl, jakoby byla podtržená, bylo mi zřejmé: tohle je určeno pro mne. Opět Maria! Mne to tak rozrušilo! Myslel jsem, že On je tak dobrý, že se rozmyslel. Chodil jsem do kaple. Modlil jsem se. Bůh je tak dobrý! Zasloužil jsem si to! Ale nebylo to tak. Naštěstí. Ona odešla jinou cestou, jak mi bylo také řečeno hned na začátku. A teď jsem byl tak rozrušený, že jsem nevěděl co dělat. Tak jsem se dále modlil. To co teď vyprávím, to se dělo během dvou měsíců. A blížily se Vánoce. Každý dům Komunity Cenacolo připravuje Živé jesličky – vánoční představení o narození našeho Spasitele Ježíše Krista. Rozdělí se role. První dva roky jsem byl pastýř a ten třetí rok jsem byl vybraný, že budu svatý Josef. A protože se v našem domě nikdo nepodobal dívce, všichni jsme byli muži, tak bylo zapotřebí přivést Marii zvenku. O to se starali rodiče ze Zadaru. Tedy, rodiče chlapců a dívek, kteří dříve byli v Komunitě, tak oni obsadí tu úlohu. A přišel ten den, že ona přišla na zkoušku. Bylo několik zkoušek a pak tři představení. Tak se skutečně stalo co bylo řečeno v tom evangeliu: Josefe, neboj se vzít si svoji ženu Marii. Ona je sice Iva, ale hrála Marii. Ta se stala mojí manželkou. Máme děti Josefa, Kristinu a Sáru. To je to, co nám říká Panna Maria: čtěte Bibli, čtěte Slovo Boží.

 Ano, Slovo Boží by pro nás mělo být základem a Pán nám promlouvá skrze ně. A tam jsou všechny odpovědi, které ve skutečnosti máme.

 Ano, je to jeden z těch kamenů, které nám Pán dává jako naši zbraň v boji proti Goliášovi. Já mohu říci, že se v mém životě ke každému z těch „kamenů Davidových“ vztahuje nějaká událost. Jsou to Modlitba- srdcem a růženec, Eucharistie, Bible, půst, mír a usmíření –zpověď. Já bych jen krátce: Začnu od počátku – základní kámen – mše svatá. Ten je uprostřed a všechno ostatní je kolem něj. Stalo se mi, že jsem tady v naší kapli šel na klanění. A vůbec jsem neuvažoval o tom, co teď tady vyprávím o kamenech. Tedy vešel jsem do kaple a jenom Panna Maria a drahý Bůh předemne postavili ten obraz, který jsem v duchu viděl tak, jak vidím teď tebe. Byl to jeden květ. Tedy my, když chodíme na eucharistii, Bůh do nás vkládá semeno. Jestli my se otevřeme. To semeno roste. Je třeba ho zalévat a vyživovat, svatým přijímáním, Tělem Kristovým. Jasně. A vyroste květ, to je naše srdce a ten je třeba pročišťovat svatou zpovědí... Ale vždycky v nás něco zůstane. Třeba v mém případě závislost. Já jsem se z toho vyzpovídal, ale v hloubce něco zůstává. A teď přecházíme k půstu. Tím se vytrhává z kořenů to co zůstalo v hloubce v nás. A tak se zbavuji své závislosti.

 Ano, myslím, že většina těch, kteří nás sledují, ty kameny znají... Já bych se ráda vrátila: Jak dlouho jsi byl v Komunitě.

 Tři roky a tři měsíce.

Tím vším co jsme uvedli ze svátostného života a modlitby a práce, všechno to pomohlo ukončení závislosti.  Půst tady byl nějak zvláště důležitý ?

Byl. Poslechněte si co se mně stalo. V Komunitě se postí všichni v pátek o chlebu a vodě. Viděl jsem, že několik chlapců se postí i ve středu. A já se rozhodl, že se také budu tak postit, ale až asi za půl roku. Až trochu uzraješ. Přišla první středa, kdy já se celý šťastný rozhodl, že se budu postit. A těžce to na mne dolehlo. Poslali mne, abych dělal práci se kterou se končí v půl desáté večer. A večeře je v sedm. Tedy poprvé se postím, z práce jsem přišel později než všichni a postím se o chlebu a vodě. Ostatní mne opustili a měli ten den k večeři makarony se zeleninou – moje nejmilejší jídlo z toho co jsme mívali v Komunitě. Já jsem dostal dva krajíce chleba. A já řekl: Nemohu! Dívat se na ně jak oni s chutí jedí a já hladovím. Ráno jsem si přivstal, šel jsem na adoraci, překonal jsem tu zkoušku. Cítil jsem se velmi dobře. Bůh mi dal sílu. Je někdy dobré se vyspat na nějaká naše rozhodnutí.  Viděl jsem, že je to dobré. A další středu, že se budu opět postit. Ten den bylo to jídlo, které jsem měl nejraději dokud jsem byl doma – škvarky. Tentokrát se stalo co se nikdy nestává. Jídlo bylo už připravené a ostatní odešli a já zůstal sám. Já na to hledím – vzpomínám si na to jako by to dnes bylo -  dobře, jsem tady sám, trochu z toho sním - pro mne to tehdy bylo drahocenné jako deset kilo zlata. – Nikdo nic neuvidí. Ale hned další myšlenka byla: NE! Bože já to přece dělám z lásky k Tobě! A tehdy to nastalo. Tehdy mne Bůh osvobodil od toho pokušení a od toho kořene zla o kterém mluvím. Jedině Bůh nás může od toho osvobodit. My sami to nedokážeme. A k tomu nám dal zbraň a to je těch pět kamenů o kterých mluvím.

Myslím, že tady je právě důležité, to že to bylo z lásky k Bohu. Ty úmysly jsou důležité.

 Ano, Bůh mne uvedl do té zkoušky. A zbývalo na mně jistě ještě mnoho práce, abych se z toho osvobodil. Nestačilo jen si uvědomit - z lásky k Bohu - a už bylo vše hotovo... Teď bych přešel k modlitbě. Ten květ srdce co jsem připomněl je potřeba zalévat a to působí modlitba, modlitba růžence v podstatě to s ní všechno začalo v mém životě, pokračuje a doufám i bude jednou končit. Když se modlíme růženec tak to srdce roste a vstupuje do něj jak doufám i naše Matka Nebeská. Tak jsme nazvali i tuto emisi „Jak mne Panna Maria v Medžugorji zachránila“. A to je ono. Všechno začalo růžencem v Komunitě. Ona vešla do mého srdce a všechno vedla. Říká v poselství: Kdybyste věděli jak vás miluji, plakali byste radostí a já jsem to prožil. Co jsem byl a co jsem dnes se nedá srovnávat.

 Ano stal jsi se komunikativním člověkem. Jsi ředitelem Radia Maria v Medžugorji...

To je důležité, aby lidé věděli na koho se mají spoléhat zvláště v tomto tíživém období. Tedy já jsem byl odepsaný člověk. Teď žiji, mám rodinu se třemi dětmi, dobré zaměstnání. Mám všechno a byl jsem „odepsaný“. Proč je to tak? Aby se Bůh oslavil, abych mohl nakonec svědčit o Něm a ne o sobě.

Ještě by bylo dobré tady vyprávět, jak jsi se to dostal do Radia Maria.

To tady také musíme ještě uvést. Jistě. Jsem velmi šťastný, že pracuji v Radiu Maria. Za to jsem se modlil, když jsem už byl v manželství, abych se pracovně nějak seberealizoval. Bůh mi vše dal. Pracoval jsem již u jiných agentur, kde jsem měl vysoký plat, ale nějak mne to nenaplňovalo. Pět roků trvala ta modlitba. Modlil jsem se, aby se splnily Boží úmysly. Nebylo to stejné jako když jsem se v Komunitě zpočátku modlil, aby mi Bůh vrátil moji snoubenku. Věděl jsem, že Bůh vyslyší tu modlitbu. Přišel Koronavirus. Zůstal jsem bez místa. Tedy nějaké období jsme byli všichni doma, ale byli jsme ještě stále přihlášení. Rád poslouchám přednášky na YouTube. Poslouchal jsem přednášku chorvatského kněze Josipa Radića o Božím Milosrdenství, kde říká, že Ježíš řekl svaté Faustině, že kdo se za něco modlí v hodinu Božího milosrdenství, že jeho modlitba bude jistě vyslyšená, modlí-li se tak jak je potřeba. A já se rozhodl každý den chodit do kaple modlit se od 15 do 16 hodin. Chodil jsem denně, trvalo to tři měsíce. Zase to byl proces. Všechno možné jsem v sobě odkrýval. Tak to bývá, když do sebe pustíš Boha. Zase jsem objevoval nějaké zapomenuté hříchy, zanedbání, slabosti, těžkosti. Všechno jsem to stále znovu odevzdával. Očisťoval jsem se a znovu jsem se spojoval s Boží vůlí. A ten den jsem věděl, že je moje modlitba vyslyšená. Ano, znal jsem to. Moje srdce mi říkalo: Tvá modlitba je vyslyšená. Vstaň a jdi domů. Já vstal a šťastně jsem šel domů s tím, že modlitba je vyslyšená, to znamená, že jsem dostal práci. Asi v polovině cesty jsem potkal svého tehdejšího šéfa. Přátelsky jsme pohovořili a on mi řekl: Je mi líto, ale ohledně zaměstnání mám špatnou zprávu. Musím zrušit pracovní smlouvu nejen s tebou, ale se všemi. Není práce. Dostávali jsme minimální plat a teď nic. Jdu dál domů a říkám sobě i Bohu: Tak já myslel, že jsem dostal zaměstnání a co je zase tohle? Ale zachoval jsem klid a ani trochu jsem nezapochyboval. Došel jsem domů. Vzal do ruky mobil a přišla mi SMSka: Darijo, kdy se můžeme setkat? Máš vážnou nabídku pracovního místa. To mi psala moje milá přítelkyně Lilja, která tehdy byla volontérka v Radiu Maria. Navíc jsem o tom nikomu neříkal. Nevyhledával jsem žádné známosti, lidskou pomoc. Nic takového. Jenom kaple, Ježíš a já, my dva spolu. Ten boj, naše rozhovory. Mohu to klidně tak nazývat. Úplná odevzdanost. A stalo se tohle. Tentýž den jsem dostal výpověď i nové zaměstnání, ve kterém se mi velmi líbí. To bylo, aby se Bůh opět oslavil. A vidíte teď jsem tady, abych vám podal svědectví. Z toho co jsem byl jsem se velmi změnil k lepšímu. Není to má zásluha, to udělal Bůh. On se oslavil. 

(přeloženo z video záznamu zveřejněném na Medjugorje-info.com)