Svědectví: " Sestoupil jsem z kopce, došel jsem domů, odložil jsem berle a dodnes jsem je nepotřeboval!"

Jmenuji se Ivica.

Posílám vám tuto zprávu, protože právě s vámi se chci rozdělit o svůj příběh. Cítím to jako potřebu i svoji povinnost.

Po relativně klidném období středoškolského vzdělávání před samotnou maturitou začala válka. Právě ta, mohu to tak klidně říci mi zničila zdraví. V necelých 18 letech jsem cítil povinnost vstoupit do armády a bránit tak svoje město, svůj stát. Oblékl jsem vojenskou uniformu, které si dnes mnozí neváží. Nedlouho po svém narukování do vojska jsem byl shodou okolností zajatý. V lágru známém   jako „stadion Iskra“ jsem strávil 8 měsíců. Pravděpodobně chápete sami, že to nebyly ani trochu lehké měsíce. Ale nechci se litovat. Každý má svůj Kříž. Můj byl právě tohle. Jsem si jist, že mi ho Bůh dal právě proto, že věděl, že ho budu schopný unést.

Na den odchodu z lágru a nového narození nás všech nikdy nezapomeneme. Ten den  je pro nás mimořádný. Je to svátek sv. Josefa. Z těžkých podmínek v lágru jsme měli těžké následky. Dostal jsem několik nemocí se kterými se dnes, díky Bohu, dobře vyrovnávám. Je to například PTSP, vysoký tlak, žloutenka B. Všechno co jsem zažil zmírňovaly události, které následovaly. Potom jsem se oženil a později jsem dostal tři překrásné děti. Získal jsem největší poklad na světě. Ten, kterého je potřeba si každý den vážit a děkovat za něj Bohu. Ten poklad je rodina. Moje žena, dcera a dva synové jsou mi největší oporou v životě. Oni jsou tou hybnou pákou, která ti dává sílu, víru pro každý nový den. Před rokem mi diagnostikovali REUMATICKOU ARTRITIDU.

Při všech nemocech se kterými jsem se do té doby vyrovnával, každodenní odchody do nemocnice, život, který se mi stal největší noční můrou, jsem se často ptal „Bože, může být ještě hůř?“. Musím vám upřímně přiznat, že jsem byl věřící, ale dokud mne nepostihla tahle nemoc jsem ještě upřímně nevěřil.

Bolesti byly stále větší, podpora lidí kolem mne dvakrát větší než ty bolesti, a já jsem začínal být stále větší věřící. Víra mě postupně vracela do života. Nechtěla mne tlačit hned do tzv. „neznáma“, postupně mne vedla za ruku. Dávala mi sílu a od té doby jsem snášel bolesti snadněji. Každá návštěva nemocnice přinášela horší zprávy. Fyzicky jsem byl ve velmi špatném stavu, berle byly moje hlavní opora a s ohledem na můj stav jsem musel počítat s tím, že brzy budu muset užívat invalidní vozík. Bez ohledu na takový fyzický stav mi psychicky bylo každý den stále lépe a lépe. Jak jsem už říkal, víra mne držela při životě.

Cítil jsem potřebu jet do Medžugorje. Když jsem nasedal do auta, věděl jsem, že už   ta  moc, kterou má Medžugorje začala působit. Příjezd do Medžugorje je nepopsatelný, jako pro každého člověka. Mír, pokoj, víra, všechno je to cítit. Se svými invalidními pomůckami (berlemi) jsem vystoupil na kopec zjevení bez problémů. Nezkoušel jsem jít nahoru jen proto, že tam šli všichni. Šel jsem tam s jedním velikým cílem. Vystupoval jsem za modlitby za jednu mně velmi drahou osobu, která trpí rakovinou. Se záměrem, aby jí Bůh a Panna Maria dali víru a aby se uzdravila.

Moje modlitby nikdy nebyly upřímnější, a já nikdy nebyl šťastnější, protože jsem se příjezdem do Medžugorje tak naplnil. Sestoupil jsem z kopce, došel jsem domů, odložil jsem berle a dodnes jsem je do ruky nevzal. Od té doby uplynulo 39 dnů. Už je nepotřebuji, bolesti už necítím. Chodím normálně jako každý jiný člověk, procházím se po městě, dělám to co jsem doposud nemohl. Jediný rozdíl je, že ještě pevněji věřím. Věřím, že je to zásluhou Panny Marie. Ten zázrak, který se stal, protože já věřím, že je to zázrak, otřásl i celým naším městem (Kupres).

Probudil všechny ty lidi a dal jim poznat, že zázraky existují a že víra je zásadní otázka. Ještě nikdy jsem se necítil tak svobodně a klidně. Cítím vnitřní pokoj. Zmizel pocit nenávisti k lidem, kteří mne zajali, na nikoho se nezlobím, zmizela závist a zvrácenost ze srdce. Jenom víra je v mém životě. Jsem vděčný Bohu, že mne probudil z takového života, zatřásl se mnou a dal mi směrnice pro lepší život.

Musel jsem se podělit s vámi o svůj příběh. Děkuji vám, že jste si udělali čas, abyste si ho přečetli . I.T.

(přeloženo z /medjugorje-info.com)