Svědectví o uzdravení v Medžugorji

Chvála Kristu i Panně Marii!

Chci se s vámi v krátkosti podělit o své svědectví.

Tedy, toto byla moje první pouť do Medžugorje.  Která začala tak, že jsem celá zmatená nasedla do autobusu. Byla jsem viditelné roztržitá, celá v nějaké křeči a s nějakou tíhou  jako bych měla kámen na srdci (kromě toho jsem měla i problém s tlustým střevem) a myslela jsem si: drahý Bože, jak přežiji 8 hodin sezení v autobusu.

Sama sebe jsem přesvědčovala, že od této pouti nic neočekávám. Jedu jenom poděkovat Bohu a Matce Marii, že jsem i dále žiju po svých 14 operacích (umělý kyčel a na Velikonoce mi operovali karcinom vaječníku). Chvíle, kdy jsem pociťovala úlevu od mého strachu, byla modlitba růžence. Slzy mi tekly proudem samy od sebe. Modlila jsem se celým srdcem a po modlitbě růžence jsem cítila takovou úlevu,  spadl mi ten kámen ze srdce, už nebyl stres, uvolnila jsem se, radovala jsem se z cestování, písní a modlitby.

Vydali jsme se na Križevac, podívala jsem se nahoru k vrcholu kopce na který mám vystoupit, cesta těžká a příkrá, k tomu ještě jdeme ve tmě. Stále jsem myslela jen: "jak tohle zvládnu?". Říkala jsem sama sobě: „Není šance, že dojdeš nahoru“.

Vydala jsem se na cestu, jdu, stoupám, zpívám bez problémů, modlím se, necítím kamení pod nohama, necítím stoupání do kopce! Nějaká síla mne tahne dál a dál, dále než mohu dohlédnout, žádná bolest ani strach v srdci, jenom radost a veselost.

A hele, po pár hodinách jsme se ocitli na vrcholu u Kžíže, u naší Matičky,  matky... bezmezná radost a veselost! Sestupujeme za hluboké tmy. Svítíme si baterkami, pot nám teče po tvářích, necítíme žádnou únavu, jenom nějakou sílu, která  ti říká: "ty to dokážeš, jdeme dál". Po návratu na pokoj jsem pomyslela: "drahý Bože, co teď, tlusté střevo mám  jistě v takovém stavu, že budu muset vyhledat lékařskou pomoc. Šla jsem se osprchovat a vtom - šok! A na břiše nic nebylo, všechno zmizelo, jako by nikdy nebyl žádný problém!

Já jsem se uzdravila!!!

Díky  jedné mně velmi drahé osobě, která mne vedla na tuto pouť. Která mne povzbuzovala, která mne zahrnovala svojí upřímnou láskou, která mě podrporovala a co bylo nejpodstatnější neodsuzovala mě! Myslím, že drahý Bůh ji určil, aby byla mým průvodcem, aby byla při mně. Velmi jí za všechno děkuji ! Nikdy na tebe nezapomenu a příští rok pojedu opět a chtěla bych, abys mi opět byla průvodce!

VÁŽENÍ ČTENÁŘI, NAPIŠTE NÁM I VY SVÁ SVĚDECTVÍ Z POUTÍ A PODĚLTE SES DRUHÝMI !