Svědectví o zážitku milosti Boží v Medžugorji

Fra Anto Barišić / Pocházím z tradiční věřící rodiny se sedmi dětmi. A v jednom období mého života jsem měl zážitky probuzení víry na duchovních obnovách vedených již zesnulým, naším zakladatelem, Tomislavem Ivančićem. To je důležité zažít, že Bůh opravdu není někde daleko, ale blízko, že můžeme zažít setkání s Ním, komunikovat s Ním. A tím způsobem začala pro mne určitá proměna života. Potom následovalo Medžugorje jako skutečný vrchol. Člověk, když už má určité zkušenosti, začne se ptát, kde je moje místo, kde mne chce Bůh mít, co ode mne žádá. Jaká je moje cesta? Jaký je smysl mého života? A mě v tom skutečně velmi pomohla návštěva Medžugorje. Já jsem nějakou dobu, jak už jsem zmínil, chodil na různé duchovní obnovy, semináře a pak mi jeden kněz řekl: Podívej, to je všechno krásné a dobré, ale odejdi ty trochu také do samoty! Já tehdy odešel a strávil jsem nějaký čas v jednom kontemplativním klášteře kartuziánů. Strávil jsem tam několik dnů v mlčení a prožil jsem tam něco překrásného. Tehdy jsem pocítil, že mne Bůh volá, ale neměl jsem sílu říci Bohu ANO. Pak jsem zaklepal na dveře u Panny Marie, která řekla Ano. Vzpomínám, že jsem přijel do Medžugorje tenkrát sám. Co jsem si přál? Chtěl jsem nějak prožít Boží blízkost, slyšet co mi Bůh chce říci. Pro mne osobně je Medžugorje Boží místo, zážitek víry, Boží blízkosti.
Vzpomínám, když jsem tam přijel, neuvažoval jsem ani kde bych se ubytoval, nebyly ty hotely jako dnes. Ale pro mne bylo jediné důležité jak se přiblížit Bohu, jak poznat co ode mne Bůh chce… Kostel byl otevřený do půlnoci. Byli tam nějací cizinci, Italové. Řeholnice přišla o půlnoci zavřít kostel. Oni se rozešli ke campingovým přívěsům a já neměl kam jít. Zůstal jsem u kostela na lavičkách. Bylo mi velmi chladno. Tak jsem nějak přežil tu noc. Ráno jsem šel na Križevac uvítat slunce, abych se zahřál. A to ráno i v dalších dnech mne napadal krásný obraz z Písma svatého jak Ježíš jde po vodě, apoštolové jsou ustrašení – strašidlo! Ježíš jim říká: Nebojte se, já jsem to. A Petr říká: Pane, jsi-li to Ty, přikaž mi, abych přišel k Tobě. A Petr jde k Ježíšovi a dokud se dívá na Ježíše,  jde po vodě jako kachna. A jak se přestal dívat na Ježíše, podíval se na vlny, padá. Pane, zachraň mne! Ježíš vztahuje ruku a zachraňuje ho: ...malověrný, proč jsi pochyboval! To byla odpověď na všechny moje otázky v těch chvílích. Dokud se budeš ohlížet na to, co lidé řeknou, jak a co bude, padneš do vody. Dívej se na mne a neboj se! Já jsem prožil takový určitý silný závan Boží milosti, odvahy, probuzení… Jistotu, že Bůh je tu a mně zbývá jenom se dívat na Něj a jít kupředu! A vzpomínám si, že v určitých chvílích života, když jsem měl dojem, že Bůh je daleko, padl jsem. Tehdy Bohu říkám: Bože vzpomínáš na ty chvíle, když jsi mi říkal, dívej se jen na mne a neboj se! Ale jak jsem obrátil pohled na něco jiného než na Ježíše, přišel pád… Proto jsem opravdu prožil Medžugorje. Medžugorje to je milost modlitby. Ty přicházíš z rodiny. Modlíš se. Někdy je ti to  zatěžko. Modlíš se, ale když přijdeš do Medžugorje tak pocítíš chuť k modlitbě. Tam zažijete, že modlitba působí. Bůh tě slyší. Bůh odpovídá na tvojí modlitbu.
I já jsem v Medžugorje zažil milost. To mohu říci, že ano. Vzpomínám, když jsem přijel do Medžugorje byla tam Marija vizionářka a fra Petar Ljubičić. S ním jsme měli užší vztahy. Když jsem řekl fra Petrovi, že bych se chtěl stát knězem, ale ještě nemám odvahu říci Bohu své konečné ano, tak on zavolal Mariji vizionářku. Já jsem s nimi mluvil nějakých deset minut. To co mi pak řekla na to nikdy nezapomenu: Tento čas je milostiplný čas! Nečekej na nic! Vrhni se do moře Boží milosti! A to platí i dnes (pozn. redakce:  I v poselství z 25. března 2024 v úvodu Panna Maria řekla: modlete se se mnou v tomto čase milosti, aby dobro zvítězilo ve vás i kolem vás.) My kalkulujeme, a neotevíráme, my se neodevzdáváme srdcem Bohu. A když řekneme Bohu srdcem – zde jsem – pak Bůh začne působit. Potom vidíš Jeho skutky, pak poznáváš vedení Jeho ruky. Bůh mluví v tvém srdci. Bůh k tobě mluví skrze události. Mluví k tobě i slovy, vnuknutími. Tisícem způsobů k tobě Bůh mluví… mohu říci, že když se prvně řekne Bohu ano pak začneš cítit jak tě Bůh vede. Právě to jsem si přál. Když zažijete Boží milost, máte potřebu si to nenechat pro sebe, ale dělit se o to i s druhými. Já jsem měl touhu přivést sem co nejvíce lidí. A já už roky přijíždím do Mežugorje už jako kněz a nikdo se mne nikdy nezeptal: Proč to děláš?
Mohu vám říci, že jsem se setkal s různými reakcemi lidí i kolegů kněží. Oni když odjíždějí podávají svědectví cestou v autobuse - to jen slovy, ale podávají svědectví i životem, když se vrátí domů – svědčí o tom jak velikou proměnu zažili v Medžugorji. Kde jste prožili proměnu? Uvádějí: ve zpovědnici. I když jsou tu ty záplavy mladých, při Festivalu mládeže - ptám se jich: co pro vás bylo v Medžugorji nejkrásnější? Odpovídají: nejkrásnější pro nás byla zpověď. Zpověď beze strachu - velká milost – cítí potřebu co nejvíce toho ze sebe vyhodit. Já jsem zažil právě to, že lidé za mnou přišli a prožili skutečně setkání s Bohem! Prožili milost obrácení a domů se vrátili jako jiní lidé. Vzpomínám v jednom takovém nadšení po večerní mši svaté mne jeden starý fráter pozval na večeři. Já se ho při té příležitosti zeptal: Proč jsou mnozí lidé proti Medžugorji? Vždyť tady je vidět tolik milostí, tolik plodů!? A on řekl: Panna Maria, Matka, je náročná. Ona říká: posti se, a ono to člověku moc nejde. Říká: Modli se, odpouštěj, miluj, syť se Božím slovem. Choď pravidelně na mši svatou, pravidelně se zpovídej! Náročná je. Člověku se do toho nechce, tak řekne raději, že tu Ona není. A dodal pro kněze: Ať si kněz tady sedne na půl hodiny do zpovědnice a potom nebude říkat, že toto není milostiplné místo!
Já musím říci toto: Zpovídal jsem na mnoha místech na duchovních obnovách, v kostelech atd. A nejkrásnější pro mne je zpovídat v Medžugorji. Proč? Tady se zažívá milost. Jenom ještě uvedu jeden příklad. Přišla ke mně do zpovědnice jedna žena a začala: Jsem tady na služební cestě do Dubrovníku. Jen krátce jsme se tu zastavili. Já jsem vůbec nepomyslila na to, že bych přistoupila ke zpovědi. Něco mne úplně vtlačilo do zpovědnice.  Já jí řekl: jenom se posaďte. Posadila se. Zpověď, díky Bohu, trvala poněkud déle. Dostala rozhřešení od hříchů, paní profesorka. Ani nechtěla ze zpovědnice odejít. Jen jí tekly slzy a stále opakovala: Děkuji, děkuji… Já jsem to znal. Milost dostává kajícník, který se zpovídá. To Matka Maria nás k sobě přitahuje. Co jiného říci?