Svědectví o zázračném uzdravení

Uzdravila se v čase Ježíšovy smrti ( v 15 hodin ).

Můj smysl života je dnes v Kristu

Teď podávám svědectví prvně po téměř 4 letech mého pravého proměnění.

Vzpomínám na léto roku 2012. To mně bylo necelých 27 roků.

Začala jsem se cítit velmi špatně, jako nikdy v životě, musím přiznat. Zažila jsem takový strach, který paralyzoval celé moje tělo, ten strach doslova paralyzoval můj život. Vůbec jsem nemohla spát, a kdybych i usnula tak jen na dvě hodiny a i za to jsem děkovala Bohu, že se mi podařilo alespoň tolik. Po celou tu dobu jsem si přála jen mír srdce, protože jsem tehdy poznala, že je mír naše největší bohatství.

Plynuly týdny a měsíce a téměř nic se neměnilo k lepšímu, právě naopak, cítila jsem se stále hůř a hůř. Upadala jsem do bezvědomí a skončila jsem na Pohotovosti. Dostala jsem i nejsilnější prášky na spaní, ale úporně jsem je odmítala ve strachu, abych nezačala být závislá. Rozhodla jsem se něco drasticky změnit ve svém životě. Až do té doby jsem si myslela, že jsem správný věřící, ale ve skutečnosti jsem byla spíše tradiční věřící. Zpověď jsem vyřídila dvakrát do roka a myslila jsem, že je to tak zcela dostačující. Rozhodla jsem se chodit každý den do kostela a modlit se za svoje uzdravení. Říkala jsem: mne nevyléčí ani moje matka, ani můj otec, ani nejlepší přítel, ani psychiatr – ale Bůh.

"Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším." Mt 11, 28-29

"Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ J 14, 27

Rozhodla jsem se i přistoupit ke svátosti smíření, jestli bych se necítila lépe. Každodenně jsem se modlila Korunku k Božímu Milosrdenství v 15 hodin. Přirozeně, časem jsem se cítila lépe, protože jsem hluboce věřila, že Boží milost působí a že mne uzdravuje. Přitom, stále ještě jsem nebyla úplně uzdravená. Věřila jsem, že musím dát něco víc, něco víc, co Boha úplně uspokojí, aby On uskutečnil svoje záměry. Cítila jsem, že Bůh skrze moje utrpení k sobě chce přitáhnout celou mojí rodinu. Rozhodli jsme se všichni společně modlit za moje úplné uzdravení.

''Kde jsou dva nebo tři shromáždění v mém jménu, tam jsem i já mezi nimi.'' Mt 18, 15-20

Pane Bože, dal jsi mi noc na odpočinek a spánek, dej, abych ve chvílích svého bdění nikdy ne zapomínal na Tvoji lásku a Tvoji přítomnost – byla vroucí modlitba moje a mojí rodiny. Vzpomínám, že jsem tu noc výborně spala. Ale stále ještě jsem nebyla úplně uzdravená.

Cítila jsem, že musím navštívit Medžugorje. Na to svoje vnitřní nutkání jsem hned reagovala a zatelefonovala jsem do Komunity „Novo Srce“ (Nové Srdce) ze Slavonského Brodu a rezervovala jsem nám jízdenky do Medžugorje. Musím přiznat, že jsem pocítila nesmírnou radost z návštěvy Panny Marie. Ale, bez ohledu na moji radost moje tělo stále ještě paralyzoval strach.

Měla jsem i chlapce o kterém jsem myslela, že ho ztratím, jestli se mi neudělá lépe. Nechtěla jsem mu přiznat, jak mi je. Ale on byl stále tady pro mne. Navrhovala jsem mu i předmanželskou čistotu, kterou se rozhodl respektovat. Dnes jsem jeho manželka.

Brzy jsme vstoupili do Postního období, období ve kterém jsem se ještě více rozhodla přiblížit našemu Spasiteli. Vstupem do Velkého týdne, jsem začala cítit veliké utrpení. To byl opravdu  největší týden utrpení v mém životě. Na Velký pátek jsem cítila: buď zemřu v 15 hodin spolu s Ním nebo se uzdravím. V každém případě jsem věděla, že nastává ''konec''. Ten den jsem při mši neměla sílu, ale přesto jsem nakonec odešla, protože jsem věděla, že musím.

Hodiny odbily 15 hodin a já jsem byla uzdravená. Tehdy jsem pochopila velikost Boží lásky, a v Kristu jsem poznala Spasitele světa.

Brzy po mém uzdravení následoval odjezd do Medžugorje. Můj otec se už několikrát vyjádřil, že tam jet nechce.  Přitom, já jsem si rozhodně přála, aby právě on jel, protože jsem chápala, že potřebuje životní zpověď, protože se roky nezpovídal. Podařilo se mi ho přemluvit, aby jel, ale nedařilo se mi ho přemluvit k životní zpovědi. Ale, musím vám říci, že v Medžugorji dostal ohromné potvrzení Boží lásky a všudypřítomnosti mezi námi. Medžugorje je nám všem známé jako hora, která čítá nekonečné množství kamení a jejich počet bychom jistě nikdy nemohli spočítat.

Můj otec našel dva kameny, ze kterých jeden zobrazuje našeho Spasitele, a druhý podobu Matky Boží. Můj otec se od té doby změnil. Všimla jsem si toho.

Ale stále ještě chyběla svátost smíření, což jsem si velmi vroucně přála, aby k ní přistoupil. Čas plynul a já, protože jsem jsem se už nějakou dobu téměř denně modlila Růženec, jsem pocítila, že se ho musím modlit právě za to, aby se otec vyzpovídal. Nebudete věřit, ale aniž bych svému otci říkala, v ten den, kdy jsem se za něj modlila Růženec, můj otec se vyzpovídal. Můžete si představit moji radost. Náš nebeský Otec dokázal svojí ohromnou lásku už nevím po kolikáté v mojí rodině.

Dnes žiji pokojně a v ústraní. Můj smysl života je dnes Kristu. On mi den po dni ukazuje svojí ohromnou Lásku, protože On je opravdu právě to - Láska. Skoro denně se modlím Růženec, svátost smíření je pro mne nejdůležitější v životě. Vycházím skoro jenom na mši svatou.

Jestli žijete ve strachu nebo jestli na vás strach a tíseň někdy dolehne, vzpomeňte si, že existuje Láska, nepřekonatelná láska našeho Spasitele Ježíše Krista. A věřte Listu sv. Jana: ''Bázeň v lásce není, protože dokonalá láska zahání strach; protože strach jsou muka a kdo se bojí, není dokonalý v lásce.''

(Přeloženo z medjugorje-info.com)