SVĚDECTVÍ OBRÁCENÉHO KNĚZE: Bůh má všechno ve svých rukách.

Prognózy pro  tento rok říkají, že bude z mnoha pohledů rozhodujícím rokem. Ta globální rozhodnutí se týkají nás všech. Ale pro naši spásu jsou přesto nejdůležitější ta osobní rozhodnutí, která přineseme ve vlastním životě. My křesťané se nemusíme bát změn, protože pro Boha není nic nemožné! Toto svědectví nám má ukázat jak Bůh prostřednictvím své Matky i dnes koná zázraky v životě lidí. Máme mu to jen dovolit a ptát se ho: „Bože, co si přeješ ode mne?“ Jak to udělal i Federico. P. Federico di Saverio byl v srpnu 2018 v Medžugorji na pouti s mladými se kterými pracuje ve své provincii. Při rozhovoru s nimi jsem pochopila, jak zajímavý je jeho životní příběh. Je to svědectví pravého přechodu ze tmy do Světla. A při tom obrácení velikou úlohu sehrála jeho první pouť do Medžugorje. Přinášíme vám proto jeho svědectví a doufáme, že tak mnohým pomůžeme obnovit víru v Boha, který všechno vede a obrací k dobrému!

P. Federico přijel z Terrama, z provinzie Abruzzo v Itálii. Je mu 35 roků a před dvěma roky byl vysvěcen na kněze. Patří  k řádu Pasionistů. O svém obrácení vypráví:

V 2005. roce jsem poprvé přijel do Medžugorje a to mne vrátilo na „křesťanskou cestu“. Měla na tuto pouť vlastně jet moje máma, ale děda začal být nemocný. Matka byla smutná, že nemůže na pouť, při které plánovala, že se bude modlit za moje obrácení. Byl jsem trochu bezuzdný mladík. A protože jsem ji nemohl  vidět tak smutnou, v jednom okamžiku velkého soucitu jsem jí řekl: „ Prosím tě, já tedy pojedu místo tebe, jenom už přestaň plakat!“

A tak jsem se dostal na tuto pouť. Měl jsem za sebou 11 roků ve kterých jsem už nechodil do kostela a ani  jsem se nezpovídal. Vlastně už od svého prvního svatého přijímání jsem do kostela nechodil a když mi bylo 15 roků, přestal jsem chodit i do školy, protože jsem si hledal zaměstnání. Myslel jsem především, že se štěstí nachází ve vlastnictví pozemských , světských věcí, že je v zábavě, v sexu...A na všechny ty věci potřebuješ peníze. Proto jsem chtěl začít pracovat, abych měl peníze, abych si „koupil“ štěstí. Prožíval jsem všecky ty světské zážitky, ale moje srdce bylo stále nějak uhašené, prázdné. Pochopil jsem, že mne tyto věci nenaplňují.

Tehdy nastal ten příchod do Medžugorje. Měl jsme jednu přítelkyni, která od osmi let měla rakovinu. Tehdy jí bylo devatenáct roků. Myslel jsem si: „Jestli už musím jet do té Medžugorje, abych utěšil svoji matku, využiji ten čas a budu se modlit za ni, protože jestli je nějaký Bůh, možná ji bude moci uzdravit!“ Jinak, co se týče víry,  jsem byl úplně lhostejný.

Už v autobuse náš vedoucí zahájil modlitbu, jeden růženec za druhým. Já jsem si vzpomínal jenom na modlitbu Otče náš. Ostatní jsem neznal. Když jsme přijeli do Medžugorje – všechno pro mne bylo jedním „prožíváním Boha“! Věřím, že jsem to musel zažít, protože jsem tou svojí modlitbou za nemocnou přítelkyni otevřel své srdce. Protože, ne, že bych si já přál setkat se s Bohem nebo něco zažít. To všechno ve skutečnosti šlo mimo moji vůli. Ale ve skutečnosti jsem právě tohle potřeboval.

Přesto největší zážitek Boha nastal v době klanění. Tehdy jsem se najednou viděl jako v zrcadle. Viděl jsem všechny svoje hříchy, chyby, chybné názory, zanedbání, myslel jsem i na všechny osoby, které jsem urazil. A slyšel jsem v srdci Boží hlas, který mi říká: „Hle, všechno jsem ti odpustil, ale od teď se musíš změnit!“  To je tedy můj nejsilnější zážitek z první poutě: Setkání  s Bohem, které nastalo při modlitbě klanění před Nejsvětější svátostí.

Po návratu domů jsem se snažil být jiný. Svým přátelům jsem se snažil  vysvětlit co se mi stalo, vyzýval jsem i je k obrácení, ale brzy jsem pochopil, že to pro ně nic neznamená, dokud to sami nezažijí. Bez vlastního prožitku Boha nebudou nikdy moci opustit ten svět hříchu ve kterém jsme žili.

Tehdy jsem chodil každý den na mši, každý den jsem se modlil růženec, zapojil jsem se i do modlitební skupiny, chodil na adorace. Musím přiznat, že jsem prožil i pád a zkoušky, kdy jsem se chtěl vrátit ke starému životu. Ale díky Bohu, že ke mně postavil osoby, které mi byly oporou, ne jen modlitbou, ale i svojí přítomností, takže jsem tu krizi překonal.

Dívka za kterou jsem se v Medžugorji modlil dva měsíce po mé pouti zemřela. Když se někdo modlí, za to , aby se druhý uzdravil, mnoho se modlí a modlí..., když to nenastane, může dojít ke zklamání a ztrátě odvahy: „Říkáš, Bože, kde jsi?“ ale mně Bůh dal mnoho znamení, kterými jsem mohl pochopit, že i její smrt byla ve velikém Božím plánu spásy a že to vše tak mělo být. My mu jen máme věřit, že je všechno v Božích rukou.

Tři měsíce po návratu z Medžugorje jsem se nechal biřmovat a pak jsem si položil otázku, kterou by si měli klást všichni křesťané: „Co si Bůh ode mne přeje?“ Protože to, co si Bůh ode mne přeje, to je i největší dobro pro mne samotného! A pomalu jsem se vydal na určitou cestu poznání povolání. Nejdříve v mé diecézi. A potom jsem se připojil k řeholníkům Pasionistům, protože klášter svatého Gabriela od Bolestné Panny Marie je jen několik kilometrů od mého domu. Tato cesta trvala asi rok. V té době jsem opustil zaměstnání a studoval jsem a získal diplom. Po tom roce hledání jsem se rozhodl zasvětit Pánu. Z jedné strany proto, že jsem se chtěl plně odevzdat Bohu a z druhé strany, protože jsem cítil, že se musím Bohu odvděčit za všechno, co pro mne učinil. On mi zachránil život! Kdybych byl dál pokračoval v tom životě jaký jsem vedl, jistě bych už nežil.

Cesta k vysvěcení na kněze trvala devět roků. Tři roky postulátu, tři roky noviciátu a tři roky v Římě, kde jsem dokončoval studia. Vysvěcen jsem byl při mši na vigilii Slavnosti Neposkvrněné Panny Marie 7. prosince 2016. V mém farním kostele. Teď už tři roky žiji  ve svatyni sv. Gabriela od Bolestné Panny Marie. Již více než rok je mi svěřena péče o pastoraci mladých ve svatyni. Tedy za 11 roků jsem přešel z úlohy vedeného do úlohy toho, který vede druhé, aby chápali, že mají hledat jaký je Boží plán s jejich životem.

V období od roku 2005 až 2006 jsem byl v Medžugorji 4x. V období formace jsem nesměl přijet, ale slíbil jsem si, že jakmile budu moci, přijedu. A to se stalo po pěti letech, kdy jsem poprvé přijel se svojí matkou, (která od toho roku 2005 už nikdy nemohla přijet, protože děda byl 5 roků nemocen. Zemřel den před mým oblečením hábitu, tedy vstupu do noviciátu. Ve stejnou dobu, ve tři hodiny probíhal jeho pohřeb v Teramu a moje obláčka v Trevisu. Tak se ve skutečnosti uzavřel kruh ve kterém Bůh intervenoval a všechno toto dovolil.)

Medžugorje je jistě milostiplné místo. A právě, když jsem přijížděl, uvažoval jsem, že to není jenom proto, že se tady zjevuje Panna Maria a jak se říká se Nebe spouští na zem. Ale je to i proto, že se tady tolik modlí. Tady se mnoho lidí obrací k Bohu s vírou. Proto se můžeme zamyslit nad našimi životními skutečnostmi: rodinami, řeholními společenstvími, farnostmi... ve kterých je vidět, že není milost, protože tam není modlitba, není tam ten živý vztah s Bohem.

A druhá věc, která se týká nás samotných při příjezdu do Medžugorje: Je strašně důležité mít otevřené srdce. V prostotě, bez vyhledávání nějakých mystických zážitků. Potom Bůh může působit a při každé pouti jinak. A to proto, že On ví, co je nám v daném okamžiku potřebné. Přirozeně, první příchod do Medžugorje obyčejně je nejsilnější, ten, který tě „zdrtí“, ale i každý další je důležitý, protože ti pomáhá jít kupředu na tvé cestě víry a svědectví.

(přeloženo z Glasnika Mira č.1, ročník XIV /leden 2019)