Úvaha o návrhu změn v modlitbě otčenáš

OTČENÁŠ jako kámen nárožní

Fra Ivan Dugandžić

Není to dlouho co se Otčenáš ocitl v centru zájmu masmédií, která se jinak zřídka zabývají theologickými tématy. Nejedná se o něčí výzvu k aktivnější modlitbě ani o prohloubení theologických znalostí o nejstarším modlitebním textu, který křesťané zdědili přímo od Ježíše. Otčenáš se ocitl v centru zájmu veřejnosti jako kámen nárožní. Od chvíle, kdy se objevila zpráva, že papež František má v úmyslu změnit text šesté a sedmé prosby Otčenáše – neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého – neustávají reakce překvapení a údivu mnohých provázené otázkami: Je-li to vůbec možné? Jaké jsou k tomu důvody? Jaké to vyvolá reakce mezi velikým množstvím věřících? Když papež František vyjádřil své důvody pro navrhovanou změnu, prohlásil, že Bůh neuvádí člověka do pokušení jako by vyhledával jeho pád. „Otec nečiní nic takového; otec ihned pomáhá, aby člověk povstal. Satan je ten, který uvádí do pokušení“.

Bude se měnit text otčenáše?

Ta otázka přesto není zcela nová. Již před deseti roky italská biskupská konference 203 hlasy pro a pouze jedním proti přijala proměnu textu otčenáše.  Namísto dosavadního „A neuveď nás do pokušení, ale zbav nás od zlého“ (Mt 6,13), má nový překlad znít neopouštěj nás v pokušení, ale zbav nás od Zla. Pro proměnu jsou i francouzští biskupové. Jejich návrh zní: Nedopusť , abychom upadli v pokušení! Ve vysvětlení se uvádí, že je to jen návrat k původnímu textu, který byl v aramejštině, kterou mluvil Ježíš, zatímco evangelia jsou napsána v řečtině. Tvrzení, že Matoušovo a možná i Markovo evangelium  původně  bylo napsáno v aramejštině a teprve dodatečně bylo přeloženo do řečtiny, nikdy nedosáhla širšího přijetí. Odborníci hovoří o povaze pramenů, které používali evangelisté: Byli-li v aramejštině nebo už byly přeloženy do řečtiny?

Řadoví věřící o všech těch otevřených otázkách nevědí nic. Oni nejsou uváděni do otázek vzniku a předávání biblické vědy, která trvale rozšiřuje svoje poznání o tom všem. Proto se mnozí věřící, když jsou postavení před takovéto informace, ustaraně ptají: „Což nám i otčenáš změní?  Ti, kteří mají větší přehled, kteří to vše znají, se ptají jestli  má navrhovaná změna skutečný podklad v biblickém textu nebo je to jenom smělá a volná interpretace vyvolaná s určitými potížemi s pochopením dosavadního překladu? Co navrhovaná úprava přináší? Tady je dobré se zabývat blíže textem samotným. 

V čem jsou skutečné potíže?

Potíže existují a ne teprve od včera. Zdá se, že si jich křesťané byli vědomi již v době vzniku Nového Zákona. Na to upozorňuje jedno místo z Listu Jakubova, kde je psáno: „Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. (Jak 1, 13-14)“ Zdá se, že autor se zde snaží zachránit Boží svatost, kterou se někdo snaží zpochybňovat. Pojem „pokoušet“ je viditelně chápán v nejužším slovasmyslu navádění na hřích, což se rozhodně protiví Boží bytosti a proto nepřichází v úvahu. Ale výraz „pokušení“ (řecky: peirazmos) chápeme v širším slovasmyslu jako zkoušku, pak opět někdo může říci: Jak může Bůh někoho zkoušet? A proslulý prvokřesťanský spis „Didaché“ (Učení dvanácti apoštolů), který nebyl zařazen do novozákonního kánonu, naznačuje stejný problém jako List Jakubův. A tady se šestá invokace otčenáše interpretuje tak, aby se předcházelo dojmu, že je zpochybňována Boží svatost. Autor zde přeložil: „Prováděj nás mimo zkoušky!“ (Did 8,2) Stopy té potíže se nacházejí i ve spisech církevních otců, kteří převážně zdůrazňují rozdíl mezi zkouškou, které Bůh vystavuje každého člověka a navádění na hřích, které je Bohu cizí. Tak například Origen zdůrazňuje, že nás dobrý Bůh sice zkouší, protože si přeje vyzkoušet svobodu naší vůle, ale nenavádí nás ke hříchu. (Origen, De oratione 22,1).

Co říká řecký text?

V novozákonních řeckých textech je podmiňovací způsob „me eisenenkes“ od slovesa eisfero, který nedovoluje jiný překlad než dosavadní „neuveď“. Ani pokus dojít k možné původní aramejské podobě tvaru není plným řešením, protože i ten by jen poněkud zmírnil silný aktivní význam výrazu „neuveď nás“. Francouzský odborník na aramejský jazyk, Jean Carmignac, myslí, že v duchu aramejského jazyka by ta věta mohla znít: „Učiň, abychom neupadli do pokušení“. Jasné je, že v tom případě řádek 13b: „Ale zbav nás od zlého“ působí zbytečně. To je důvod k tomu, že ten řádek byl později často prohlašován za dodatečně přidaný. A co potom s tím? Když se jedná o nepřekonatelnou překážku na úrovni samotného textu, je třeba řešení hledat vždy v kontextu celé Bible.

Starý zákon vycházejíc z Boží absolutní moci a vlády nadevším, připisuje Bohu i zkoušky, kterými člověk prochází. Starozákonní spisovatel je přesvědčený, že Jahve proniká (zkouší) spravedlivé i nespravedlivé (Ž 11,5). Ale on stejně tak odmítá každou myšlenku na to, že by Bůh byl původcem lidského hříchu. Moudrý Sirachovec říká:  Neříkej: „On mne zavedl na scestí,“ hříšníka přece nepotřebuje. Hospodin má v nenávisti každou ohavnost, a nemají ji v lásce ani ti, kdo se ho bojí.On sám na počátku stvořil člověka a ponechal mu možnost vlastního rozhodování. Chceš-li, můžeš plnit přikázání a zachovávat věrnost podle libosti. (Sir 15,11-15)

Účel zkoušky, kterou Bůh vede člověka je vždy pozitivní, aby člověk prokázal svoji věrnost Bohu a aby se projevil, že je jiný než nevěrec. Bůh zkouší Abrahama, aby viděl jestli se bude držet Jeho slov (Gen. 22,1 s), zkouší svůj lid na poušti, aby viděl, bude-li dodržovat zákon, který mu dal (Ex 15,25; 16.4). Přesvědčenost starozákonního spravedlivého o své věrnosti Bohu, může někdy být i přehnaná, jako například, když se na něj žalmista obrací s prosbou: „Hospodine, zkoumej mě a podrob mě zkoušce“  (Ž 26,2). Na druhou stranu se on se stejnou důvěrou k němu obrací s prosbou o vykoupení nebo spasení (srov. Ž 6,5; 17,13; 18,18).

Co si přál Ježíš?

Jako Žid i Ježíš vychází z takového obrazu vztahu člověka a Boha, ale jistě i z vlastní zkušenosti zkoušky ve které Ho nezkoušel Bůh, ale Pokušitel (srov. Lk 4,1-13), který s Božím dopuštěním bude i učedníky prosívat jako pšenici (Lk 22, 31 s). Znaje lidskou slabost, nežádá Ježíš od učedníků zápal žalmisty (Ž 26,2), ale co nejvíce je učí, aby je Bůh uchránil zkoušek. On přitom nemyslel na zkoušky, které provázejí každý lidský život, nýbrž na zcela určitou zkoušku, které byl i sám vystaven. Jeho zkouška spočívala v tom, že se pod vlivem Satana zpronevěří svému poslání uskutečnit Království Boží. Smysl invokace – neuveď nás v pokušení je, že Bůh nedopustí takovou zkoušku, která by vedla k odpadu od Něho. Jestli v této šesté invokaci otčenáše má někdo nějaké nejasnosti s ohledem na Boží úlohu, následující invokace to zcela napravuje a zjemňuje – ale zbav nás od zlého.

Je třeba poznamenat, že s touto invokací je spojená určitá nejasnost jiné povahy. Protože řecký text je v genitivu, který je stejný jak pro mužský tak střední rod, není jasné, co je tím myšleno: zlo v osobní podobě, tedy Zlý, Satan, anebo zlo v obecném slova smyslu. Protože první možnost byla neobvyklá mezi Židy v době Ježíšově, mnozí vykladatelé vycházejí z toho, že se jedná o zlo v obecném slova smyslu, ale zvláště to, které vychází z nitra člověka, z jeho nespoutaných náklonností a chtíčů, za čímž opět stojí Pokušitel. Skutečný smysl šesté invokace otčenáše je tedy žádání Boha, aby díky těmto prosbám nebyl zkoušen do té míry, že by téměř jistě nemohl zkoušku vydržet. Zdá se, že to tak chápe i apoštol Pavel, když se zaměřuje na zkoušky ve svých společenstvích. Srovnává zkoušky, kterými prochází jeho společenství křesťanů v Korintě, se zkouškami Izraele na poušti, Pavel vzkazuje korintským:  „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (1. Kor 10,13)

Co by přinesla navrhovaná změna textu otčenáše?

Co po tomto náhledu do biblického kontextu říci o navrhovaných změnách textu otčenáše? V šesté invokaci – neuveď nás v pokušení – ta je možná jen proti biblickému textu a jasně vyjádřenému aktivnímu významu slovesa „eisfero“: uvést někoho do něčeho. A v textu otčenáše (Mt 6, 13), to je „peirasmos“: pokušení, (ve smyslu zkoušky). Není náhoda, že u Jak 1,13 je použito sloveso, které má stejný kořen „peirazo“: pokoušet (zkoušet). To sloveso je i v popisu události, kdy satan pokoušel Ježíše (srov. Luk 4,2). Přihlídneme –li k biblickému chápání Boží úlohy v tom, pak je jakákoli proměna textu nepotřebná, a navrhovaná změna dotyčného textu odpovídá tomu co je uvedeno v ř. 13 b: ale zbav nás od zla. Jediná změna, která by prospěla lepšímu chápání otčenáše by spočívala v tom, že se obecný pojem „zlo“ nahradí podstatným jménem psaným s velkým písmenem: ...ale zbav nás od Zlého.

Nakonec je třeba mít na mysli i to, že je dosavadní překlad posvěcený staletou praxí věřících a liturgickou praxí Církve, a že není stejné zaměňovat takovéto texty a nějaké jiné, které nejsou tak blízké životu věřících. S takovouto logikou bylo možné měnit mnoho jiných nedostatečně jasných biblických míst, ale tím bychom jenom pokazili biblický text. Namísto toho je řešení vždy v širším či užším biblickém kontextu, tedy kontextu celé Bible, která je neobyčejná kniha „ve které vše žije ze všeho“ (M. Buber). Tomu účelu napomáhají celá studia Bible, mnoho katechezí a kázání. (Glasnik Mira č.1/2018)