Uzdravení slepé matky

Paní Penfertonová byla jste svědek toho uzdravování. Dokonce jste se i modlila za tu slepou ženu. Můžete nám říci něco o svém zážitku?

Včera (19. října 2010) v podvečer jsem šla ne večerní mši. Seděla jsem vpředu, protože nebylo místo v lavicích sedla jsem si na zem, před oltářem. Viděla jsem přicházet dvě ženy, vedly se podpaží, jedna měla bílou hůl. Uvědomila jsem si, že je slepá. Klekly si přede mne a jak klekly pocítila jsem v srdci, že jí mám dát svoje malé sedátko. Ale dříve než jsem to mohla udělat, nějaká paní mne odstrčila, takže jsem jí nemohla podat své sedátko a byla jsem z toho dost rozladěná, ale modlila jsem se za tu slepou ženu a prosila jsem Ježíše, aby jí vrátil zrak. Tak jsem jí měla ve svém srdci a během mše svaté jsme cítila překrásnou vůni, která ke mně přicházela jako ve vlnách. Když mše skončila, viděla jsem, že ty ženy vycházejí ven a ta slepá žena pláče. Čekala jsem nějakých 6 minut a pak jsem odcházela na svůj hotel. Na cestě ven cestou k hotelu - už jsem vyšla z kostela - jsem prošla kolem těch dvou žen. Už jsem je minula - byla jsem už asi deset kroků před nimi -  a v srdci jsem pocítila, že se mám k nim vrátit.  Vrátila jsem se, položila jsem ruku na tu slepou ženu a ptala jsem se, je-li všechno v pořádku. A tehdy mi ona sdělila, že znovu vidí. To vyvolalo veliké vzrušení. Všechny jsme byly velmi šťastné. Díky tomu, že uměly trochu anglicky jsme trochu pohovořily o tom zážitku. Odešla jsem s nimi do sakristie podívat se je-li tam nějaký kněz, abychom mu řekly tu dobrou zprávu... A tam jsme se setkaly s knězem, který provázel jejich poutní skupinu. Pak mne požádaly, abych přišla dnes v devět hodin, abych s nimi svědčila o tom co se stalo. To je to co já mohu říci. 

Kněz, který provázel tuto poutní skupinu nám řekl:

Tedy naše farnost sv. Terezy z Lausanne ve Švýcarsku soukromě organizovala pouť do Medžugorje od 16. do 23.října. Tedy jelo nás 45 lidí mezi nimiž jsou paní Joëlle Beuret-Devanthéry, její dcera Vincianne, farní sekretářka Claudia Michelle a já, otec Olivier Jouffroy.  

S paní Joëlle jsem mluvil cestou. Viděl jsem, že nevidí a tak jsem se ptal jak se to stalo. Ona vám to řekne sama. A já se jí ptal jestli jede do Medžugorje, aby se modlila za uzdravení a ona odpověděla: To není moje největší trápení. Po mši jsme se setkali v sakristii, tedy Joëlle, Claudia a já. Ptal se jich jak to, proč přišly do sakristie...a Joëlle řekla: Já vidím! 

Já jsem jim říkal, ať se jen vrátí do kostela, ať se modlí ještě ten třetí růženec a potom jsme všichni společně poklekli v kostele, šli jsme k soše Panny Marie, poděkovali jsme a odešli na penzion, kde nám Joëlle vyprávěla co se stalo.  A co se ve skutečnosti stalo nám řekne sama Joëlle. 

Vy jste byla slepá od narození? 

Nenarodila jsem se slepá. Zrak jsem ztratila v devíti letech v souvislosti s operací, která nesouvisela s očima. 

Jak dále probíhal váš život?

Neviděla jsem absolutně nic. Žila jsem v úplné temnotě a procházela jsem životem klopýtajíc a hmatajíc konečky prstů. 

Proč jste se rozhodla přijet do Medžugorje? Je toto vaše první pouť?

Toto není moje první pouť v životě, ale je první do Medžugorje.

S jakým úmyslem jste přišla do Medžugorje?

Bylo za tím i hodně zvědavosti, chtěla jsem poznat nové místo – jak to často bývá – najít něco nového, nějaké nové poutní místo, a chtěla jsem se přijet i modlit. To bylo přibližně to.

A co se dělo? Jaké to bylo od příjezdu do Medžugorje do včerejší mše?

Spolu s mojí dcerkou a Claudií, která mne provází jsme prožívali normální poutní program...

Co se to včera vlastně stalo, jak jste si začala uvědomovat, že vidíte? Jak jste začala vnímat tvary? Vyprávějte nám o tom.

Tedy včera večer jsem jako obyčejně byla v kostele. Modlila jsem se se všemi lidmi, byla jsem uprostřed kostela... V jednu chvíli jsem měla pocit jako bych spala. Musela jsem se štípnout, abych se ujistila, že nespím. Uvědomila jsem si nějaké světlo a myslila jsem, že to není nic skutečného a nechtěla jsem o tom nikomu nic říkat.  A najednou jsem vůbec nebyla koncentrovaná, vůbec jsem nebyla duchem přítomná na místě, kde jsem byla během mše, ale rozhlížela jsem se po kostele. Dívala jsem se na okna, dívala jsem se na barvu na zdi, dívala jsem se na tvary, na lidi kteří byli kolem mne, dívala jsem se na to všechno, co jsem dokázala rozeznat.  Byla jsem hluboce, hluboce dojatá. Nechápala jsem co se to děje a řekla jsem své průvodkyni: Pojďme ven z kostela. Zdá se mi, že je mi nějak špatně... Nevím, jestli ona táhla mne nebo já jí, ale vyšly jsme ven a já jí řekla: Já vidím. 

Po mši jsme v sakristii našly našeho kněze, který s námi přijel na pouť a já jsem Claudii vysvětlovala všechno co vidím kolem sebe. Ale nejdůležitější ze všeho, potom, když jsme přišli k oltáři, prvně v životě jsem viděla svoji dcerku. 

 Jak je vaše dcera stará?

Dvanáct roků jí je. 

Koho ještě máte v rodině a komu jako prvnímu oznámíte, že jste začala vidět? 

O, já jsem nečekala až se vrátím domů. Už jsem telefonovala sestře a svým starým rodičům co se tady stalo.

Jak jste prožila noc? Spala jste vůbec? O čem jste uvažovala? 

Děkovala jsem Bohu a oslavovala jsem ho. Noc proběhla tak. A teď ráno, když jsem šla sem, jsem mu říkala, že On je stále můj Bůh. Že mezi námi bude všechno stále stejné i když teď něco vidím, dříve jsem neviděla vůbec. Já jsem neudělala nic, všechno vykonal On. Pro mne je svět úplně nový. Všechno je potřeba znovu objevovat! To je překrásný dar. 

Jak vaše dcerka přijala tu zprávu? Zeptáme se přímo jí samotné. 

Zjistila jsem to, tušila, a byla jsem překvapená. Zpočátku jsem byla zaražená a pak mi začaly slzy vystupovat z očí, protože jsem byla příliš dojatá. 

Jak tvůj život vypadal doposud s mámou, která nevidí a co očekáváš od budoucnosti? 

Pro mne to bylo zcela přirozené, normální. Já se narodila a ona už byla slepá. A teď doufám, že bude vidět stále více a více. Bude rozlišovat i barvy a bude vidět stále víc a více. 

Co očekáváš, že se promění ve vašem životě, ve vašem bytě? 

Možná ho budeme lépe uklízet. 

Komu jsi ty vděčná za to, že se mámě vrátil zrak v Medžugorji? 

Děkuji Ježíšovi a Marii. A já musím říci, že když jsme se vydávaly do Medžugorje, byla jsem si jistá, že máma začne vidět. 

Jak to? Ty jsi se za to modlila? 

Skoro každý večer se za to modlím. A večer, když se to stalo jsem řekla, že nepřestanu prosit dokud matka nezačne vidět. 

A tak jsi měla pevnou víru. Na čí přímluvu máma začala vidět? Ke komu jsi se nejvíce modlila?

K Marii.

Do které třídy půjdeš a co řeknou tvoji přátelé a přítelkyně?

Já myslím, že někteří tomu ani neuvěří, ale budou i ti, kteří uvěří. 

Zeptáme se také farní sekretářky, jak ona to prožila, protože ona byla první svědek.

Nebylo mi nic jasné dokud mi neukázala, že tam na určitém místě vidí nějaké světlo. Byla jsem dojatá, rozplakala jsem se. Zvláště mi to bylo drahé, kvůli její dcerce, která se za to tolik modlila. 

Jak jasně vidíte? Vidíte jasně všechny tvary, všechny obrazy?

Vidím světlo, vidím tvary. Když vystupuji po schodech, vidím schody. Vidím osoby jak se pohybují, vidím, že jste ke mně posunuli mikrofon. Vidím. Tolik roků jsem neviděla nic. A teď tolik pohybu na ulici, lidé, všechno se pohybuje. Musím se na to dívat, sledovat to, abych si zvykla na to všechno. 

Zadívala jste se na svoji dceru a viděla jste jakou má hezkou, bílou tvář a překrásné, čisté oči?

Včera pod světlem jsem viděla její tvář a její čisté oči. Všechno to dohromady. Ale já jí znám z doteku. Je to moje dítě. 

Jaký bude váš budoucí život a můžete říci nějaké poselství na závěr? 

Všem, kteří poslouchají bych ráda řekla, že je potřeba vždycky doufat a nikdy se nevzdávat a nikdy si nezoufat. Pán je vždycky s námi a On pro nás chce to nejlepší i když se to možná nestane v té době, kterou jsme my určili. V situaci ve které jsme nikdy neztrácet naději. Protože Pán pro nás připravuje mnoho dobrých věcí. A abychom je mohli prožívat je třeba neustupovat, ale dál žít v naději. Je třeba využívat život. Nehledat na špatných místech, v alkoholu a v drogách, a pak spáchat sebevraždu. V životě je toho tolik krásného. Aby se nám podařilo využít to, co nám Pán nabízí, je třeba být trpělivý a doufat. 

A na závěr bychom se zeptali kněze, který je v Medžugorji v doprovodu osoby, která začala vidět, co by nám on k tomu řekl. Přirozeně, bude se to muset doložit i lékařskou dokumentací. Ale co vy říkáte? Jaké jsou vaše první dojmy a vaše první závěry?

Je to pro mne zcela neočekávané. Je to poprvé, kdy něco podobného prožívám. Když včera za mnou přišla Jo do sakristie a řekla mi, že vidí, já jsem byl naprosto zaskočený. Koktal jsem jako koktám i teď, protože to je veliké překvapení. 

Když ona mi říká co říká, pak mi připomíná toho slepce z evangelia. Ježíš se ho ptá co vidí a on mu odpovídá vidím lidi, chodí jako stromy. Už jsme slyšeli taková svědectví, že se zrak může vrátit zpočátku velmi nejasným způsobem. Může pokračovat nebo stagnovat... Společně s Joëlle a celou její poutní skupinou děkujeme Bohu za všechno co už teď je, a to je přechod z ničeho na něco. Já žehnám její víře, její naději, její vytrvalosti. A zvláště bych uvedl to co bylo řečeno před natáčením a teď nebylo řečeno, že na počátku měla pocit, jako by měla nějaký prach v očích, že si mnula oči a měla dojem jako by jí někdo pozvedal oční klapky. I to mi připomíná Ježíše, který člověku nanáší prach na oči, tedy přesněji bláto a otevírá mu oči.

Ještě jedno bych chtěl zdůraznit, to o čem jsme mluvili včera a  i dnes to opakujeme, že není potřeba kolem toho dělat nějaký rozruch předtím než shromáždíme nějakou lékařskou dokumentaci, ale děkujme Bohu za to co se stalo. Protože jak je v Janově evangeliu uvedeno, každé uzdravení je určeno pro růst ve víře a ne pro nějaké sobecké cíle. 

A na závěr – jste poprvé v Medžugorji a vaše dojmy o Medžugorji? 

Byl jsem tady poprvé v lednu tohoto roku, abych trochu prozkoumal terén, abych poznal Medžugorje. Protože i když je to soukromá pouť malé farní skupiny, mám velkou zodpovědnost. 

Co se mi tady líbí je, že je to svatyně svého druhu v rámci farnosti. To je farnost, která se modlí, která je horlivá. Položil jsem si otázku jaký je rozdíl mezi touto farností a našimi farnostmi. Tady není nic spektakulárního. Co je spektakulárního to jsou lidé, kteří se modlí, kteří se zpovídají a přistupují ke svatému přijímání, a to vše zbožným způsobem. 

Toto poutní místo má něco specielního a to je, že jsou tu zvláštní místa na která člověk chodí, aby chozením zažil určité vnitřní putování. Máme Podbrdo a máme Križevac – a to každé poutní místo nemá. 

 Děkuji vám za rozhovor.