„V Medžugorji jsem viděl, že se Církev rozvíjí velmi pozitivním způsobem“

Emeritní titulární arcibiskup, mons. Piere Giacomo De Nicolò byl na pouti 

v Medžugorji při příležitosti 35. výročí mariánských zjevení. 

Narodil se v městě Cattolica v r. 1929. Kněžské svěcení přijal 12. dubna 1952. 14. srpna 1984 byl jmenován apoštolským nunciem v Kostarice, a současně byl jmenován i titulárním arcibiskupem Martana. Mons. De Nicolò vykonával povinnosti apoštolského nuncia v několika zemích, jako  Sírie, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Do penze nastoupil 8. září 2014, ve věku 85 roků. Mons. De Nicolò má ještě dva bratry biskupy: Mariano De Nicolò a Paolo De Nicolò.

 „Služba apoštolského nuncia je doživotní, není to jako biskup nebo arcibiskup na penzi, nýbrž je to služba, která zůstává doživotně. Mám i dva rodné bratry, kteří jsou biskupy. Jeden byl biskup v Rimini, a teď se věnuje osobní, privátní, činnosti, není už vedoucí papežského domu ve kterém byl ve službě.

Byl jsem v Medžugorji poprvé v roce 1987, ale už to tu nemohu poznat. Tehdy tu bylo jen velmi málo domů. Teď je všechno jiné. Přišel jsem, protože mne pozval jeden pán, který organizoval poutě. Tehdy (6 roků po začátku zjevení) mne dojalo to, že když jsem vstoupil do kostela, viděl jsem tam nejméně 300 kněží, kteří měli slavit mši svatou. Byl jsem dojatý, takové shromáždění kněží jsem neviděl ani v Lurdech. A to byl všední den, nebyl svátek, nebyla ani neděle. To mne velmi dojalo. A pak jsem dál už příliš neuvažoval, a navázal jsem později svatá přátelství s lidmi, kteří sem přijížděli. Někteří již zemřeli, to byly osoby hluboké víry, byly hluboce zakořeněné v Katolické církvi. Byli to i lajci, kteří byli zasvěceni Pánu. Byli si jisti tím, co se na tomto místě děje“, prohlásil mons. De Nicolò, který byl už 4 roky nunciem, když poprvé přijel do Medžugorje.

 „Byl jsem udiven. Řekl jsem, že je tady prst Boží. Měl jsem dojem, že tady působí Bůh. Někdy jsem tu snad i  jen přenocoval jednu, dvě noci, ale byly to takové události, které do tebe pronikají tak hluboko, i do těch nejskrytějších koutků svědomí. Neuvažoval jsem potom mnoho, ale byl jsem velmi dojat. Již 10 roků jsem intenzivněji v kontaktu s Medžugorjem, a teď, když jsem přišel, jsem upevnil svoji osobnost. 

V neděli na mši svaté pro italské poutníky jsem říkal, že jsem tady jako oni, i já jsem poutník. Musím říci, že Církev je vždy velmi moudrá v takových záležitostech. A nejedná se jen o zjevení, Církev je velmi moudrá při takových rozhovorech vizionářů s Pannou Marií. A je to zcela normální, že je Církev rozvážná a čeká s rozhodujícím slovem až na pravý okamžik. A je to dobré, že Církev takto uvažuje a že její slovo, plné autority, bude až na závěr něčeho. 

Moje svědectví je, že je tady přítomná Panna Maria, je cítit její přítomnost, Boží prst tady působí, rodí se láska k Bohu skrze Marii, rodí se láska k bratřím a sestrám. To je bezpochyby zcela jasné. Viděl jsem živé skutky Boží lásky v lidech. Viděl jsem, že je Církev budována velmi pozitivním způsobem. 

Přijet občas sem do Medžugorje, znamená vstoupit do určité atmosféry, kde se dýchá, vnímá nitrem. Skutečností je, že jsme stvořeni pro život věčný. Maria přichází na tento svět, v těchto chvílích k nám na zem, a zdá se, že je to okamžik ve kterém se křesťanství zdá být jako by vytlačováno do zastrčeného koutku, lidé trpí, lidstvo trpí. Žijeme ve světě, který žije bez vztahu k tomu co je Božské. Tento svět potřebuje, abychom dovedli bratry a sestry k bráně spásy. Já věřím,  že je Matka Maria tady proto, aby lidé došli k Bohu. Ona vždycky byla Matka hříšníků, Matka nevěřících. Ale tajemným způsobem nalézá cestu k nim a to tím, způsobem, že mnohé svoje děti dovede ke svému Synu.

Svět je ponechán sám sobě, a zdá se, že směřuje k sebezničení, bez cíle. Bez toho, co nazýváme život věčný, bez těch horizontů člověk cítí nedostatek všeho, zvláště nedostatek naděje a touhy po životě. A Maria je kvůli tomu tady a já jsem si tím zcela jist.

Vidím velmi mnoho lidí, kteří sem přijíždějí, jak to vidáme ve velkých svatyních, aby uskutečnili vztah s Marií, aby svoje duše uvedli do stavu radosti, míru, aby jim Bůh dal sílu, aby žili pravý život. A to je to co je tady cítit, jako, když se vdechuje ten vzduch. Lidé chtějí najít význam svého života, důvod k tomu, aby se darovali druhým. Tady nacházím určitou mnohem širší, hlubší atmosféru než byla dříve. Zrodila se  mnohá dobrá díla.

Dnes ráno jsem odešel na kopec zjevení, je mně 87 roků, nedávno jsem měl operaci kyčle. Myslel jsem, že se nebudu moci dostat nahoru. Byl tady ale někdo, koho napadlo, že mne ponese. Vynesli mne tam na nosítkách. Pocítil jsem Duch Boží. Ale všichni tito lidé, všichni ti poutníci, kteří mne dovezli do Medžugorje, 35 jich je, projevují tak velikou lásku. Já jsem přijel sem téměř náhodou. Přivedli mne sem Marco a jeho manželka, kteří mne přivedli i do svatyně Božské lásky. A tehdy mi navrhli, abych přijel i do Medžugorje. Viděl jsem tady i hluboké zpovědi, lidé, kteří mají hluboké vnitřní problémy, lidé, kteří pláčou radostí, protože našli nový život... Pláčou i zármutkem nad svojí špatnou minulostí a přejí si, aby to všechno skončilo. Tady se proměňují tím, že se svěřují Matce Marii. Maria sem kvůli tomu přišla. Věřme, svěřme se Matce Marii, následujme ji, Ona nás vede ke spáse“, prohlásil mons. De Nicolò. 

(www.medjugorje.hr /radiostanice „Mir“ Medžugorje)