Ve čtvrtek 3. června jsme oslavili SLAVNOST TĚLA a KRVE PÁNĚ - promluva medžugorského faráře,

fra Marinka Šakoty o Eucharistii (ze Zeleného čtvrtku 2021)

Slavíme Eucharistii. Eucharistie je památka slavení Kristovy lásky k nám lidem. Jaká je Boží láska poznáváme v eucharistii. Teprve když poznáme podstatu božské lásky, pochopíme co je láska. Milovat znamená dát za druhého ne jen něco od sebe, ale dát pro druhého svůj život bez jakéhokoli sobeckého zájmu a kalkulování. Bůh dává sebe za nás. To je láska.

Eucharistie je zážitek Boží lásky. To je škola Božího milosrdenství. V ní si uvědomujeme, že Ježíš dává sebe nám. Nečeká až se změníme k lepšímu, že se nám potom daruje, ale daruje sebe, abychom my mohli být lepší. A to všechno z jednoho důvodu: protože nás má rád, protože jsme pro něj důležití, protože mu na nás záleží! Umírá sobě, abychom my žili.

Zatímco u lidské lásky nacházíme podmínky a důvody pro jednání druhého člověka, agape, božská láska, je bezpodmínečná.

Božská láska je zcela zaměřena na druhé, protože ji zajímají druzí lidé. Nikdo nemůže říci, že má rád někoho nebo něco, jestli neustále neprojevuje živý zájem o předmět svojí lásky. Taková je i láska Boží. Bůh našich otců, Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, není Bohem, který si přeje zůstat sám ve svém štěstí a míru, ani neusedá na svůj trůn, aby se vzdálil od osudů lidí, svých dětí, které miluje.

Hranice lidské lásky nepředstavují hranici ani brzdu pro božskou lásku. Milovat  božským způsobem znamená být otevřený pro jednu bytost i pro všechny bytosti, pro všechna stvoření. Podmínky, hranice, cizinci, jsou vyloučeni a odmítáni, jsou znakem uzavřenosti, tedy jsou znamením omezené lásky. Božská láska nezná ani jedno z takových omezení. Ona zahrnuje všechny lidi, všechno co je stvořeno, protože všechno je stvořeno z lásky.

Božská láska nepůsobí podmínečně, ziskuchtivě ani podle něčích zásluh. To je to, co s námi dělá Bůh. On nás má nesmírně rád, ne proto, že jsme dobří, ale proto, že můžeme být dobří. Zákony lidské lásky neplatí pro Božskou lásku, protože jí zcela odporují. Kde láska ztratí svoji bezpodmínečnost nebo kde nesměřuje k  bezpodmínečnosti, tam se prostě nemůže mluvit o lásce. Tak se láska velmi snadno degraduje na úroveň obchodování. Žít božskou lásku se mnohým zdá být nemožné a pak říkají, že to může jenom Bůh. Pravda, pro Boha není nic nemožného, ale i pro člověka bude mnoho toho možného pokud roste v lásce, od podmíněné k bezpodmínečné lásce. Postupovat podle zákonů božské lásky nám už nebude připadat nemožné, když si jen připomeneme dýchání. Božská láska je jako dýchání pro tělesný život. Já nepřestávám dýchat v případě, že mi někdo nevyhovuje nebo, když někdo neodplatil za moji laskavost. Já nemohu rozhodovat jestli chci dýchat, protože je to pro život nutné. Jinak bych se udusil. Stejně tak je láska osudově důležitá pro lidský život.

Proč se člověk snadno odvrátí od lásky, která je základem jeho života a obrátí se k lásce, která ho ničí? Bůh miluje člověka. Přitom, problém nespočívá v tom, jestli si je člověk vědom nakolik ho Bůh má rád. Protože ani pro matku není důležité jestli dítě chápe co je mateřská láska, ani vědomí toho není rozhodující pro růst dítěte. Problém vzniká tehdy, když člověk odmítá lásku Boží a zaměňuje ji s jinými láskami.

Jaký je Bůh k nám takoví bychom měli být i my k lidem. Základ naší lásky není lidská dobrota, ale lidská existence, a ta k nám promlová o Boží lásce, protože my existujeme a všechno existuje díky tomu, že Bůh miluje. Láska, která pochází od Boha a kterou nacházíme ve všech druhých, by měla být důvodem k tomu, abychom milovali bez jakýchkoli podmínek. Proto posuzování je ‘hodný’ nebo ‘špatný člověk’ je pro lásku bezvýznamné. Láska miluje bez jakýchkoli podmínek!

Božská láska nevládne nad člověkem, ale slouží mu. Její jedinou touhou je umožnit mu, aby byl šťastný a v plnosti se uskutečnil. Láska, která tě miluje je darována bez podmínek. Ona od tebe nevyžaduje nic kromě toho, abys jí dovolil, aby tě milovala. Nedopusť, aby tě unavila lidská omezená a podmíněná láska. Božská láska nečeká na tvoje polepšení s tím, aby tě mohla milovat, ale miluje tě, abys se mohl napravit a pokračovat v růstu do plnosti po které touží tvoje srdce. Lidé nejčastěji čekají - kromě matky - na to, abys byl takový jakého tě oni chtějí mít, a potom, že tě budou milovat. Tady to takové není! Jakmile se otevřeš božské lásce, lidé kolem tebe budou šťastní, radostní, pokojní, schopní pro život. Pomodli se, abys mohl každému člověku říci a ukázat, že každý poskočí radostí proto, že ho máš rád.

               Kdyby v mezilidských vztazích převládala logika božské lásky, pak by nebyly spory ani v rodině ani v Církvi ani ve světě. Pak by každá urážka byla novou příležitostí, aby se projevila síla odpouštění, každé špatné slovo by bylo příležitostí k tomu vyslovit pěkné slovo, každé lakomství by bylo výzvou ke štědrosti, každá nenávist by byla novou příležitostí pro důkaz síly lásky, každá nevěrnost novou situací pro obnovu věrnosti, chudoba lidí nová radost pro bohaté, že mohou konat dobro, nemoc nová příležitost pro zdravé, že mohou využít svoje zdraví a sloužit nemocným, stáří by poskytovalo samo o sobě příležitost mladým, aby ukázali hodnoty mládí a každá nadávka by se proměňovala ve chvíle žehnání.

Když člověk dovolí božské lásce, aby ho zachvátila a působila v něm, pak se v životě toho člověka všechno obrátí k dobrému, i když se jedná o těžké kříže a hořké zážitky. Člověk naplněný Božskou láskou začíná jinak hledět na překážky. V jeho očích získávají zcela jiný význam: už nejsou překážkami, ale příležitostmi. Pokud člověk miluje tak jako Kristus a jeho silou, pak lidské překážky jako nenávist, závist, žárlivost, urážky, nespravedlnost, odmítání, nepřijímání, neničí ale potvrzují lásku. Kdo miluje, ten nenaráží na překážky, ale nachází příležitosti ve kterých se jeho láska projevuje a upevňuje.

Bůh miluje člověka a nemohl jinak než ho stvořit ke svému obrazu a podobě. Bůh si přeje, aby se mu člověk ve všem podobal. Boží láska je náročná k člověku právě proto, že ho Bůh miluje. Ježíš žádá, abychom byli milosrdní jako Otec nebeský, abychom byli svatí a bezúhonní jako On a abychom milovali jako On. A aby to člověk mohl uskutečnit, Bůh se skrze Ježíše Krista v eucharistii proměňuje v chléb, v potravu, aby se stal životem člověka, aby se mu podobal.

Krása mše svaté spočívá v tom, že je to živá oběť lásky Krista, který se dává za nás. Pokaždé, když jsme na mši svaté a když se slaví mše svatá, můžeme říkat a musíme znát, že se vždycky jedná o Někoho kdo nás tolik miluje, že je vždy a neustále ochoten  darovat nám sebe. A to bez podmínek a omezování.

Eucharistie je Kristova škola ve které se věřící od božského Učitele učí nejdůležitější lekci: uschopňovat se pro bezpodmínečnou lásku. Eucharistie je škola přijímání kvůli dávání. Darování je v ní základní lekcí. Naučit se tu lekci je znamení, že  ta osoba poznala Krista a následuje Ho. Proto být dar druhým a dávat se za druhé jsou nejdůležitější pojmy, které se potřebujeme naučit v eucharistii.

Cíl a smysl pobožností, které se konají v Medžugorji (modlitby růžence, klanění Ježíšovi, modlitba před křížem, křížová cesta a půst) je eucharistie. Jmenované skutky zbožnosti věřícímu pomáhají v přípravě na eucharistii jako i v jejím hlubším chápání a prožívání. Není možné zažívat hlubinu ani krásu eucharistie bez základní přípravy, protože bez otevírání a bdělosti srdce se může eucharistie snadno změnit v rutinu a návyk. Eucharistie je drahocenná perla, ale když oči srdce nejsou bdělé, ne přijme ji a ani ji neocení. Eucharistie je nebeský pokrm, ale když je srdce tvrdé, kamenné, nepřijme ji.

Příchod na eucharistii není konec, ale počátek vztahu jednotlivce k ní. Už před eucharistií je potřebné v modlitbě růžence a v modlitbě k Duchu Svatému, a v určené dny (ve středy a pátky) v půstu, připravovat svoje nitro na setkání s Ježíšem, otevřít «brázdy» svého srdce pro Rozsévače slova a probudit hlad po Chlebě života.

Smysl každodenního slavení eucharistie je život ze vztahu s Ježíšem. Jako každý den sytíme tělo, stejně tak máme sytit duši, a pokrmem je Ježíš, Slovo a Chléb života.

Smysl přijímání Ježíše v eucharistickém chlebě je, abychom se od Něj učili a jím se inspirovali, abychom i my byli jako On milosrdní k lidem, když zakusíme jejich slabost. Budeme-li se učit od Ježíše, vždycky najdeme nějaký důvod, abychom pomohli, odpustili, abychom hledali ztracené.