Velikonoční blahopřání mons. Henryka Hosera, apoštolského vizitátora

Drazí kněží, řeholníci a řeholnice,

drazí poutníci a farníci farnosti Medžugorje,

bratři a sestry!

Společenský život jako by se zastavil téměř v celém světě. Prožíváme bolestné a jakoby neskutečné období ve kterém jsme se kromě mnohých změn životních návyků museli odříci normálního způsobu života, setkávání a přátelení se a tak i liturgických slavností. Rozhodně je nejbolestnější ten "eucharistický půst", oběť, která se od nás vyžaduje jedině z lásky k druhému.

Do této situace více méně zapadá i současný obraz Medžugorje ponořené do míru a nějakého zarážejícího ticha, se zcela prázdnými poutnickými cestami, s prázdnými ubytovnami a se zavřenými dveřmi kostela.

Je to příležitost, abychom silněji a hlouběji prožívali Svatý týden, tajemství Kristova utrpení, smrti a vzkříšení. Abychom ve svých těžkostech a těžkostech druhých lidí spatřili v novém světle tvář Krista: nevinného obviněného a odsouzeného na smrt, bitého, mučeného, poplivaného a zbaveného veškeré lidské důstojnosti.

Co Pán cítil? Přirozeně, bezmezné tělesné utrpení, ale ještě větší bylo utrpení Jeho duše. V Olivetské zahradě - Getsemanech - se zpotil krvavým potem, když viděl hříchy světa a svoji smrt na kříži, která ho čekala.

Zvláště ho bolela opuštěnost. Všichni ho opustili, všichni utekli. Prožíval strašný pocit samoty. Opuštěn od lidí, cítil se opuštěný i od nebeského Otce. Proto také na kříži zvolal:"Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?". V celé té hrůze si byl Ježíš vědom svého poslání Služebníka. On jenom myslil na druhé: apoštoly, uplakané ženy, lotry s Ním ukřižované, na celý svět: připomeňme si jenom sedm posledních Ježíšových slov z kříže!

Dnes lidstvo také prožívá svoje muka. Mnozí umírají, mnozí jsou opuštění a žijí sami, mnozí bez zdroje prostředků pro život, mnozí nepohybliví. Buďme proto i my služebníky! Pomáhejme si navzájem. Pomáhejme starým, chudým, těm, kteří žijí bez pomoci, rodinám s dětmi, zvláště rodičům, kteří zůstali bez svého manželského partnera. Můžeme zmírnit samotu a izolaci, ne jen vlastní rodině, ale i sousedům a bližním.

Po smrti a hrobovém tichu přichází Vzkříšení. Po neštěstí pandemie přijde návrat do normálního života, ale jiným způsobem: bude to čas díkůčinění za život, za každý jeho dech, za návrat k životu s otevřenými kostely a s hlubším svátostným životem.

Drazí bratři a sestry,

Proti tomuto neštěstí se můžeme stavět s mocnou zbraní: s vroucí a vytrvalou modlitbou. V medžugorském kostele, který se dočasně ponořil do vnějšího ticha, modlitba neustala. V modlitebním společenství s medžugorskými kněžími, řeholníky a řeholnicemi, různými komunitami a farníky, můžete být každý večer prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků a tak ze svého domu vytvořit "malý kostel".

Zaručuji vám svoje požehnání a svoji každodenní vzpomínku v modlitbě na vaše úmysly. A všechny vás svěřuji ochraně Vzkříšeného Krista a Marie, Královny Míru.

+ Henryk Hoser, sac

Apoštolský vizitátor