Velikonoční meditace a blahopřání provinciála františkánů, fra Miljenka Šteka

Apoštolové chodili s Ježíšem asi tři roky a kvůli němu opustili práci i rodiny. Slyšeli den po dni jeho přednášky, dělili se s ním o svůj čas i o svůj chléb každodenní. Viděli jeho zázraky. Měli tedy, dost příležitostí poznat Ježíše jako osobu a přesto jim Ježíš zůstával hádankou do posledního dne jeho pozemského života. Oni ho sice následovali po celou tu dobu, ale některé jeho jednání je těžce  pohoršovalo. Kdykoli se jim Ježíš pokoušel říci úplně, kdo On je, zůstávali překvapení a udivení. Nedokázali ho v myšlenkách dále sledovat, protože to bylo v rozporu s jejich představami Mesiáše. Když jim začal říkat, že bude zajat, odsouzen, mučen a zabit, to si nijak nedokázali srovnat v hlavě, odmítali to do té miry, že Petr – pravděpodobně ne jen z vlastních myšlenek, ale i shrnutím reakcí druhých učedníků – začal ostře mluvit proti tomuto Ježíšovu záměru: Bože chraň! Tobě se něco takového nesmí stát!  (viz Mt 16, 22) Když trojici apoštolů (Petrovi, Janovi a Jakubovi), při Proměnění na hoře, Ježíš oznámil svoje vzkříšení a zakázal jim, aby o tom komukoli říkali před tím než se to stane, oni o tom mlčeli a mluvili jen mezi sebou o tom co znamená vzkříšení z mrtvých`.  (Mk 9, 10) Ani to si nemohli srovnat v hlavě. Zkráceně bychom mohli říci: to co apoštolové v době kdy chodili s Ježíšem od Něj slyšeli, viděli na něm i kolem něho, zažili s Ním i zažili jakýmkoli způsobem – všechno je to dovádělo k závěru, že je to někdo veliký, ale všechno to ještě nebyl obraz celého Krista, nebyl to celý Kristus.

Celého Krista apoštolové poznají teprve po Vzkříšení, kdy se jim Ježíš zjevil jako Vzkříšený Pán s ranami z Velkého pátku a zjevil se v plnosti a současně jim dal Ducha Svatého, který je uvede do celé pravdy slov, která vyslovil během svého pozemského života. Tehdy apoštolům i druhým učedníkům bylo jasné, že Mesiáš musel nejdříve projít utrpením a smrtí, aby vešel do své slávy.

My máme i více než měli apoštolové za Ježíšova pozemského života. Oni měli neoslaveného Krista, kterého nemohli úplně poznávat, protože se úplně nezjevil, Krista, který ještě nedokončil dílo spasení lidstva, který ještě nikdy s nimi nepobýval ve dne i v noci v Eucharistii. A my? My jsme dostali, že máme žít v době po tom co Bůh skrze Kristovu oběť smazal naši vinu a projevil nám dokonalou lásku a dokonalé milosrdenství, o čemž Pavel mluví v Listu Židům. (srov. Žid. 8, 11-12) Každý den máme na dosah ruky všechny drahocennosti tohoto světa i vesmíru. máme mezi sebou trvalou spasitelnou přítomnost našeho z Marie zrozeného, za nás mučeného a ukřižovaného, vzkříšeného a v chlebu života darovaného Pána. Teprve to je zcela zjevený, ukřižovaný a vzkříšený, mezi námi trvale přítomný Kristus v přesvaté Eucharistii.

Ale Ježíšovo vzkříšení volá i po našem vzskříšení. Teprve, když vstane z mrtvých celé Kristovo tajemné tělo, to bude dokončení. Jako Ježíšovu utrpení podle sv. Pavla (srov. Kol 1,24), chybí naše utrpení, tak jeho vzkříšení chybí naše vzkříšení.

Přeji nám všem, abychom se na konci času radostným vzkříšením podíleli na závěru vzkříšení a tím na dokončení Božího plánu s člověkem. Před námi je závažný každodenní úkol, abychom se co nejvíce připodobňovali svému Pánu skze potíže všeho druhu a to i v této  tíživé pandemii, abychom se mu jednou mohli připodobnit i ve vzkříšení. Místo, abychom posuzovali jednání druhých, bylo by lépe, aby každý z nás sebral odvahu a nejdříve posoudil sebe sama (srov. Mt 7,3-5; Lk 6,41-43); protože nic a nikdo nemůže nahradit vlastní osobní zodpovědnost.