Viděla jsem živého Ježíše v Hostii a obrátila jsem se!

Janet, irská poutnice, plná opravdové radosti vypráví: „Byla jsem katolička od narození. Chodila jsem na mši každou neděli, ale jenom ze zvyku.

Můj manžel nebyl katolík – byl hinduista, ale domluvili jsme se, že svoje tři děti budeme vychovávat jako katolíky, to znamená, že jsem je každou neděli vodila na mši, zapsala jsem je do katolické školy, atd. Myslila jsem, že je to všechno co jsem byla povinna udělat. Nikdy jsem se s nimi nemodlila ani jsem je nepoučovala o Bohu! Vlastně tedy, praktikovala jsem svoji víru povrhně, nežila jsem ji v srdci. A ke všemu mi ještě jeden křesťan řekl, že Ježíš není přítomen v Hostii a že je to směšné věřit v jeho skutečnou přítomnost, takže jsem začala mít pochybnosti.

Jedna moje velmi dobrá přítelkyně často jezdila do Medžugorje. Stále mne prosila: 'Pojeď se mnou!' Nakonec jsem souhlasila, i když jsem v hloubi duše byla proti. V naší skupině nás bylo šest přítelkyň. Co se mne týče, pro mne to měl být výlet s přítelkyněmi. Užívat si na slunci v přírodě, za milého přátelského šveholení. Nemohla jsem ani pomyslet, že by mohla být modlitba na mém denním pořádku. Bylo to v květnu 1997.

První dny plynuly jak jsem si představovala. Užívala jsem si dobrého jídla, čerstvého vzduchu, slunce, a dokonce jsem i denně chodila na mši. Myslela jsem si: 'To je dobré!'

Třetí den jsme jeli s Johanem, naším irským průvodcem, ve starém rozdrncaném kombiku na mši, kterou slavil fra Jozo Zovko v Širokom Brijegu, kde bylo mučednicky zabito 30 františkánů za Druhé světové války. Tam je veliký kostel, který se rychle zaplňoval lidmi, ale já jsem zůstala venku, na slunci a povídaly jsme si s přítelkyněmi. Před samotným počátkem mše byl kostel už plný věřících. Všechny lavice byly obsazené a kostelní lodě přeplněné lidmi natolik, že se nikdo ani nemohl pohnout. A právě tehdy nastalo největší překvapení!

Muž, kterého jsem nikdy předtím neviděla, mne vzal velmi něžně za ruku a vedl mne mezi tím množstvím lidí natlačených v kostele. Měla jsem pocit, že se prostor rozestupuje a my procházíme klidně mezi nimi. Odvedl mne až k oltářním schodům a postavil mne přímo před kněze, který právě tehdy zahajoval mši svatou. Potom najednou zmizel. Měla jsem nejlepší místo! Měla jsem nejnadpřirozenější, ale zcela klidný pocit, jako by to všechno bylo normální. Nevzpomínám, co se dělo během mše svaté až do chvíle, kdy kněz pozvedl hostii ve chvíli posvěcení. Sledovala jsem jako by se hostie zvětšila a Pán Ježíš se v ní objevil živý. Díval se vzhůru. Od toho okamžiku se celý můj život změnil. Po zbývající čas mého pobytu v Medžugorji jsem nepřestávala plakati.

Když jsem se vrátila domů, získala jsem návyk chodit každodenně na mši. Čerpala jsem z ní všechnu svoji sílu a radost. Ježíš se stal mojí základní potravou. Můj muž, hinduista si s úctou vyslechl moje svědectví, ale přes velikou proměnu, která ve mně  nastala, zdálo se, jako by se ho to nedotklo. A co víc, nikdy jsem se ani nepokoušela ho přesvědčovat, aby sdílel moji víru, jako i on mně dovoloval, abych svobodně praktikovala svoji. Hodně jsem se za něj modlila. O několik roků později, když jsem se jednoho dne připravovala na mši, mi prostě řekl: 'Půjdu s tebou!' A abych zkrátila dlouhé vyprávění, dal se pokřtít u Katolické církve a teď jsme sjednocení ve stejné  víře. Velmi často mne napadá, jak by bylo překrásné, kdybych mohla svůj život začít od počátku a tak prožít svoje mládí s Ježíšem! Nemohu přestat litovat ztraceného času a stydím se, že jsem nevěřila stále! Ale teď si nedovoluji nechat projít den bez toho, abych poděkovala Bohu za to, že se mi zjevil. Každodenně se modlím za vlažné katolíky! Prosím Marii, naši Matku, aby se dotkla mnohých, mnohých duší a přivedla je k živému Ježíšovi!“(medjugorje-info.com)