Vzpomínky na fra SLAVKA – Marija Pavlović Lunetti

V tomto textu vám přinášíme vzpomínky vizionářky Marije Pavlović Lunetti na zesnulého fra Slavka Barbariće. Text byl přeložen z rozhovoru, který Marija poskytla rakouskému časopisu 'Medjugorje' 15. ledna 2001.

Marija, jaká byla úloha fra Slavka v tvém životě?

To je těžké vyjádřit slovy. Ani mně samotné to není úplně jasné, protože jsem stále ještě rozrušená nad jeho náhlou smrtí. Stále ještě mne ovlivňují city. Pro mne to byl pravý šok. Fra Slavko pro mne mnoho znamenal. Roky byl mým zpovědníkem i mým přítelem, bratrem, někým na koho jsi se mohl spoléhat. S ním jsem mluvila o svých nejintimnějších problémech. Pokaždé, když pomyslím, že už není mezi námi, vstupují mi slzy do očí. Těžké je mluvit o někom koho jsme my vizionáři  tolik milovali, i když jsme často měli různé názory. Když začala zjevení byly jsme ještě děti. Měly jsme ještě potřebu si hrát, a současně jsme potřebovaly i aby vzrůstaly naše duchovní hodnoty. Ve fra Slavkovi jsme nacházely přítele, toho kdo si uměl s námi i hrát i toho kdo nám pomáhal a učil nás modlitbě.

Den po smrti fra Slavka jsi dostala poselství ve které bylo jeho jméno!

Poselství Panny Marie, po šoku z jeho smrti, bylo jako balzám na naší ránu. Poznali jsme fra Slavka velmi dobře a děkujeme Bohu že nám s ním dovolil žít. Když teď myslím na fra Slavka, děkuji za něj Bohu.

Viděla jsi fra Slavka v čase zjevení nebo jsi s Pannou Marií o něm mluvila?

Panna Maria mi dala poselství 25. listopadu 2000  a v tom poselství mi řekla, že je fra Slavko v nebi a přimlouvá se za nás. Nic jiného neřekla.

Můžeš ještě jednou říci co řekla Panna Maria v tom poselství o fra Slavkovi?

Panna Maria nejdříve dala poselství, a potom řekla, že je fra Slavko v nebi a přimlouvá se za nás. To je všechno. I když jsme my očekávali, že na Vánoce přijde s fra Slavkem nebo s malým Ježíškem a fra Slavkom.

To poselství z 25. listopadu o fra Slavkovi vyslovila téměř slavnostním tonem. Pro mne on byl člověk, který poselství Panny Marie prožíval důsledně, vybral si svatost a růst ve svatosti.

Člověk málomluvný, který se hodně modlil

Nikdy se nedělal důležitým. Kdybychom mu někdy koupili nějaký dárek o kterém jsme věděli, že by se mu líbil, nebo že ho potřebuje, jako např. tenisky na chození po kopcích, on skoro vždycky ty dárky dával druhým. Pro sebe si nechával jen málo věcí. On žil jako pravý kněz a františkán. Radoval se z malých věcí: nějaké svíčičky nebo tabulky čokolády.

Vždycky uměl správně odpovědět. Když jsem mu darovala čokoládu, s humorem mi odpověděl: „Ty mi dáváš čokoládu, abych byl sladší, viď?“ V takových drobnostech, lidských, prostých, býval jako dítě.

Málo spal, jen dvě nebo tři hodiny v noci. Jemu to stačilo.

Do Medžugorje, zejména v létě, přicházelo stále více poutníků. Jako mladý kněz zpovídal mnoho lidí a někdy jsme ani on ani já, neměli čas na náš osobní rozhovor a zpověď. Já jsem trvala na záměru se vyzpovídat jednou měsíčně, ale často to bylo i každý týden, třeba v rámci nějaké novény. Často jsme spolu odcházeli na Kopec zjevení a já ráda vzpomínám na ty okamžiky s ním.

Místo, abych šla do postele jsem se v jednu hodinu po půlnoci vydala s ním na Kopec zjevení. Někdy s námi byli i jiní kněží nebo přátelé. Nemluvilo se mnoho, ale na prvním místě byla modlitba a určitý hluboký božský prožitek, který pro mne  znamenal veliký duchovní růst.

Když fra Slavko odcházel na Kopec zjevení nebo na Križevac, byly to chvíle ve kterých se on obracel přímo k Bohu.
Ráda vzpomínám na jeho návštěvy u nás doma. On s námi dokázal mluvit o našich problémech i rodinných radostech. Moji přátelé byli i jeho přáteli. On byl součástí naší rodiny.

Kdyby do Medžugorje přicházela nějaká nová společenství nebo sekty, on je byl vždycky ochotný vyslechnout a snažil se je přiblížit ke křesťanství. Vysvětloval jim, že Bůh je větší než kdokoli jiný.

Ty, kteří si přáli začít novou cestu v Církvi, nikdy neodháněl. Vždycky byl ochotný pro setkání. Poznala jsem mnoho lidí pro které byl on vzorem, který následovali. I ty, kteří potvrzovali, že je vyslechl a pohovořil s nimi.

Každá osoba pro něj byla důležitá

Vzpomínám – jednou byl fra Slavko velmi smutný. Já jsem se ho zeptala co mu je. On odpověděl, že se jeden mladík s psychickými problémy zabil a že ho to velmi zranilo, že se z toho nemůže vzpamatovat. V tom okamžiku jsem pochopila, že je pro něho každá osoba se kterou se setkal důležitá. On mi o tom případu říkal tak smutným tonem jako by se jednalo o jeho bratra.

A když jsme my vizionáři měli nějaké problémy s biskupem nebo kněžími, on vždycky říkal: „My zvítězíme. Panna Maria je silnější než jakýkoli problém i než všichni ti, kteří nevěří, protože Panna Maria má svoje plány!“ Když byl on osobně napadán, říkával: „Není důležité jestli mne kritizují, důležité je, aby vám šlo všechno dobře!“ My jsme mu odpovídali: „Fra Slavko, ty jsi sám, nás je šest.“ Ale on vždycky zdůrazňoval naši důležitost a vždycky nás povzbuzoval.

Vzpomínám, kdykoli se chtěl někdo z našich rodin zasvětit Srdci Ježíšovu nebo Srdci Mariinu, on se s nimi rád pomodlil to zasvěcení. Také rád přijímal naše malé myšlenky nebo uvažování o modlitbě. Pro něj ty naše malé nápady byly významově bohaté. Uvažoval by o nich tisíckrát. I když by to pro nás byly jen nějaké maličkosti, pro něj by byly významným a cenným podnětem.

Zamilovaný do Panny Marie

Těžko se o něm mluví, on byl člověk velmi nadaný a přitom tak skromný. Ale nejvíc ze všeho, on byl zamilovaný do Panny Marie. Vzpomínám jak se skoro vždycky účastnil zjevení a vyptával se: „Jak  Panna Maria dnes večer vypadala ?“

On si vždycky přál znát detaily, které pro něj měly veliký význam. Nikdy neřekl: „A co by nám mohla Panna Maria ještě dalšího říci? Pro něj bylo všechno důležité, každý úsměv Panny Marie … Byl zvědavý na všechno co se jí týká.

Jednou se stalo, že jsme se ho hned neptali na radu, když se na nás navalily velké problémy, a když někdo z nás začal plakat, on s humorem říkal: „Mám vzít jeden nebo dva kapesníky?“ Tak by nás v legraci potěšil a pozvedl našeho ducha.

Vzpomínám na poslední den v roce 1982. To on byl ještě nový v Medžugorji. Všechny nás pozval na modlitbu do kostela a bylo nás 15 nebo 20 lidí před kostelem. To bylo naše první novoroční bdění. Shromáždili jsme se kolem oltáře a na jeho pozvání jsme společně slavili mši svatou. Teď už se oslavy příchodu Nového roku v medžugorském kostele staly symbolem Medžugorje.

On měl mnoho dalších nápadů. Říkal, že to všechno pochází od Ducha Svatého i říkal to s takovou závažností, že jsme si byli vědomi, že to co říká pochází skutečně od Ducha Svatého.

Poutníci se ho často ptali jestli i on viděl Pannu Marii, a on odpovídal: „Bohu díky, neviděl jsem ji. Všichni věří, že jsem Ji viděl a nikomu jsem o tom neřekl.“ Často jsme si dělali na to téma legraci.

Fra Slavko a poselství Panny Marie

Přibližně čtyři dny před jeho smrtí jsem ho prosila, aby byl přítomen v době zjevení každého 25. v měsíci, protože poselství pro něj byla svatá. On je všechny překládal do dalších jazyků tím způsobem, aby se ani slovo nezměnilo. On osobně by napsal každou čárku.

Pro něj byl i překlad slov Panny Marie velmi důležitý. Poselství žil v prostotě a lásce, byl si jistý, že se Panna Maria zjevuje a že ta slova jsou skutečně její a ne moje nebo nějakého jiného vizionáře. On je přijímal s pokorou a hlubokou úctou. To jsem osobně viděla.

Překlad z medjugorje-info.com