Vzpomínky na fra Slavka Barbariće

Fra Slavko byl člověk, kterého jsem viděla každodenně jak tvoří a tvoří. Bylo toho mnoho s čím on začal a realizaci a pokračování ponechal druhým, jako i mnoho toho s čím začal. A my jsme se ptali: jak to půjde dál bez fra Slavka? Řekla bych, že to byla fra Slavkova pedagogika: Rozhodoval se začít s něčím o čem druzí neměli odvahu ani snít, svoje nápady zrozené v modlícím se srdci, tak prostě předkládal druhým, že se zdálo být nemožné to odmítnout, pochybovat, nepřijímat... A on viděl mnohem dále a hlouběji než my všichni jeho spolupracovníci dohromady. On byl jako svícen, který svým způsobem života vrhal světlo, jako proud světla před sebe. Jestli jsi chtěl chodit bez klopýtání, když je kolem tma, musel jsi jít tou cestou a téměř nevědomě ho následovat. 

Fra Slavko měl srdce, které denně bylo měněno v modlitbách, srdce, které se utvářelo podle Boží vůle přítomností a teplem Panny Marie. Proto mohl a uměl cítit potřeby tohoto světa. Nejdříve pocítil hlad a žízeň mladých lidí po Bohu a umožnil jim setkání s Ním na Mezinárodním modlitebním setkání mládeže, potřebu svých spolubratří kněží po duchovní obnově pod pláštěm Panny Marie, a potom i manželských párů. A teď 15 roků od fra Slavkovy smrti, vidíme zcela jasně, že byl fra Slavko kanál pro Boží záměry, protože všechno to, s čím začal pokračuje dále. A ne jen to, rozvíjí se to do košatého stromu. Právě jako vyrostl z malého hořčičného seménka, které on měl odvahu zasít. Cítím, že fra Slavko svým bdělým a přísným okem bdí nad vším co děláme a svojí přímluvou před Boží tváří napravuje naše slabosti a nedokonalosti, aby duše hladové po Bohu, hladovějící po životu v lásce, míru a pravdě, našly svojí cestu. 

Tolikrát jsme svědky velkých milostí, které Bůh vylévá na lidi na tomto požehnaném místě. Zůstáváme beze slov, udivení, někdy nemůžeme ani uvěřit a stále se nám vrací otázka: Odpověděli jsme na výzvu Panny Marie, abychom se stali jejíma vztaženýma rukama v tomto unaveném světě? (Glasnik mira č.11/ 2015)