Zamyšlení fra Dugandžiće nad poselstvím z 25. 9. 2014

Kde je radost ve tváři křesťanů?

Uvítali bychom někoho, kdo by nám častěji připomínal, že jsme jako křesťané povoláni, abychom byli světlo a přinášeli světlo druhým (srov. Mt 5, 14-16), abychom byli tvůrci pokoje (Mt 5,9) a přinášeli pokoj druhým lidem ( 10,12), milovat všechny lidi, a to i svoje nepřátele (Mt 5, 43-48). A na vrchol všeho se od nás očekává, že do tohoto smrtelně vážného a často smutného světa vnášíme vlastním životem jas a radost, protože jsme uvěřili radostné zvěsti evangelia. Proto je papež František sympatický i mnohým nevěřícím.

Vítaná připomínka

Poslední poselství Panny Marie je připomínka plná lásky, ale i vážného očekávání:

„Drahé děti! I dnes vás vyzývám, abyste i vy byly jako hvězdy, které svojí září dávají světlo a krásu druhým, aby se radovali. Dítka buďte I vy zář, krása, radost a mír, a zvláště modlitba pro všechny ty, kteří jsou daleko od mé lásky a lásky mého Syna Ježíše.”

Ještě jednou se potvrzuje, že jsou poselství opakovaným povzbuzením Matky jejím dětem a zaznívá v nich biblické poselství spásy. Tentokrát je to celý věnec velkých biblických témat: láska, mír, radost, světlo, krása…Všechno to má být viditelné na tvářích těch kteří jsou zváni k radostné zvěsti.

Křesťané- světlo světa

 Světlo je jedno z nejsilnějších biblických metafor pro Boha a jeho vztah k lidem. V tom smyslu i Bible říká: “Bůh je světlo a žádné tmy v něm není.” (1J1,5) Biblický svatopisec ví, že tělesný člověk nemá přístup k Bohu, který “přebývá v nedostupném světle” (1 Tim 6,16). Ale věci se výrazně mění Ježíšovým příchodem v lidském těle. Tím Syn Boží nic neztratil ze svého Božského světla a lidem umožnil, aby našli cestu k světlu. To vychází i z jeho slov v Janově evangeliu: “Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (J 8,12)

Při rozmluvě s nevěřícími Židy, kteří ho odmítají říká Ježíš rozhodně: „Ještě jen na malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.“(J 12,35) Těm, kteří v něj uvěřili, Ježíš připomíná, že se tím i sami stali světlem světa (Mt 5,14) a proto žádá, aby to světlo neskrývali před lidmi, ale naopak: “Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.” (Mt 5,16)

I svatý Pavel v tom smyslu připomíná Filipským, jak je potřeba, „abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět.”(Fil 2,15). Hrstka Pavlových křesťanů ve velikém řeckém městě Filipech žila v pohanském prostředí, které bylo charakterizováno stranickostí všeho druhu a zkažeností. Dnešní křesťané musí čelit návratu pohanství s jeho někdejšími zlozvyky, a proto je i dnes úloha křesťanů ve světě stejně podstatná. Panna Maria nám to připomíná slovy, která jsou podobná Pavlovým.

Krása, radost a mír, láska

Když svatý Pavel připomíná svým věřícím v galatských společenstvích, že jsou povoláni žít podle Ducha a chránit se skutků tělesné zkaženosti, prohlašuje: “Ovoce Božího Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.” (Gal 5,22) Tři nejdůležitější plody Ducha klade Pavel na první místo. V nepatrně pozměněném pořádku se s nimi setkáváme i v poselství Panny Marie s tím rozdílem, že zde je před nimi krása. Mluví se o kráse, kterou je vidět ve tvářích lidí, kteří žijí z Boží lásky a v srdci nosí radost a mír. Na otázku vizionářů, proč je Panna Maria tak krásná, odpověděla: “Protože miluji!”

Konečný zdroj krásy je Bůh sám, proto můžeme snadno pochopit slova svatého Augustina, který si začal být vědom hnusu hříchu před svým obrácením a kajícně říká: “Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak stará a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval. Ty jsi byl ve mně a já mimo sebe.” (Vyznání) Vycházejíc z toho, můžeme pochopit i význam myšlenek, které Dostojevký klade do úst Miškinovi, hrdinovi svého románu Idiot: “Krása zachrání svět!”

S ohledem na momentální stav světa zní tato slova utopisticky, je příliš málo lidí s krásou ve tváři, která by pramenila z míru a radosti srdce. Jsou mnohem častější ti, kteří mají tář poznamenanou starostmi a smutkem. Mnozí jakoby zapomněli na radostný úsměv ve tváři. Jeden německý autor zapsal vlastní zážitek z vlaku: Všeobecné mlčení! Pán sedící proti mně se tak vážně zahleděl do novin, že vypadal jakoby četl samá úmrtní oznámení. Starší paní hledí z okna do dálky s tak vážným výrazem ve tváři jakoby každým okamžikem měl nastat konec světa. A dva mladí lidé mají tak smutný výraz ve tváři jakoby jeli za trest. Vyjímkou je mladá matka, která v náručí drží roční holčičku, která se právě probouzí ze spánku a začíná radostně roztahovat ručičky a živě poskakuje v matčině náručí. Najednou nastává proměna. Pán přestává číst své noviny a odplácí úsměv dítěti. Starší paní se celá rozzářila radostí a ožili i dva mladí lidé. Obyčejný úsměv malého dítěte zcela změnil chmurnou atmosféru. (P. Hahne)

Možná právě na ten  úsměv myslel Ježíš, když řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.(Mt 18,3)

Dítě se cítí být jisté v matčině náručí. Ono nemá tíživé starosti ani se nebojí co bude zítra, proto se může upřímně radovat, ale i probudit radost v druhých, Ti, kteří zkoumají lidské chování spočítali, že se dítě průměrně směje 400x za den a dospělý člověk jen 15x denně. A psychiatři nás přesvědčují, že je smích nejlepší prevence proti mnohým nemocem. “Smích je nejlepší kosmetika pro vnějšek a nejlepší medicína pro nitro.” (Phil Bosman) Proto si Panna Maria přeje, aby křesťané byli nositeli radosti evangelia v dnešním světě.

Svědčit o radosti víry

Křesťanství je ve své podstatě náboženstvím radosti, protože vychází z Ježíše Krista, který přišel přinášet radostnou zvěst spásy. Zjevil nám Boha jako dobrého a milosrdného Otce, který v obraze pastýře na svých ramenou nese ztracenou ovci a v osobě dobrého otce slaví návrat ztraceného syna. Sám o sobě řekl: “Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.” (J 15,13) Vědomí  velikosti Ježíšovy lásky k nám by mělo být každému křesťanovi dostatečným důvodem k tomu, aby byl radostný a šťastný ve své víře. Ale víme, že tomu tak není.

Církev dnes vyvolává dojem společenství dosti zneklidněného a ustaraného o svoji budoucnost. Proto již dávno G. Bernanos Církvi radil, aby znovu odhalila prameny ztracené radosti. Tam směřuje i Panna Maria, když nás vyzývá: “Dítka, svědčte o své víře a modlibě v radosti, v radosti víry.” Když je Bůh zdroj veškeré radosti i, když je radost srdcem Evangelia, potom je možné radostně věřit jen trvalým návratem k Evangeliu. A to znamená s vědomím, že mne Bůh nesmírně miluje, trvale obnovovat svoji lásku k Bohu a bližnímu. Slovy světců, kteří to v největší míře uskutečňovali, to znamená: “Kde zaséváme lásku, tam vzrůstá radost.” (Sv. Alžběta)

Je třeba si dobře uvědomit, jak Panna Maria svoji výzvu k radostnému dovědčování víry spojuje s modlitbou. Jestli je Bůh zdrojem radosti, pak je jen v modlitbě možné mít podíl na radosti. To dobře znal svatý Pavel, když napsal Soluňanům: “Stále se radujte,v modlitbách neustávejte.” (1 Sol 5, 16) Spojitost pravé radosti s Pánem je ještě lépe vyjádřena v jeho výzvě Filipským: “Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se! Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.” (Fil 4,4)