Zamyšlení fra Ivana nad poselstvím

Plody svatopostního odříkání

fra Ivan Dugandžić

Naše rozhodnutí mají krátký dech

Zkušenost nás stále znovu učí, že naše ušlechtilá rozhodnutí mají krátký dech. Při přípravách na velikonoční zpověď se obyčejně zklamaně obracíme k počátkům postní doby a litujeme, že většina našich rozšafných rozhodnutí zůstala jen krásným a neuskutečněným přáním. Těžko se smiřujeme se skutečností, že jsme se ani nemodlili ani nepostili tak jak jsme zamýšleli a Bohu slibovali. Nedařilo se nám ani myslet na chudé do té míry do jaké jsme plánovali. A Svatopostní období je relativně krátký čas - jenom čtyřicet dnů. A ještě k tomu se divíme, jak rychle uběhlo, a nám se nepodařilo svá dobrá rozhodnutí proměnit ve skutek. Co teprve říci o našem životě, který je mnohem delší. Jak zušlechtit každodenní život ve kterém jsme trvale zkoušeni. Bible mluví o cestě na které se člověk může unavit, klesnout, zklamat se, ale i najít povzbuzení a pokračovat dál. Starozákonní scéna s unaveným a zklamaným prorokem je obrazem zkoušky, která se neustále opakuje, ale i zárukou občerstvení se kterým můžeme počítat. Ve svém zklamání Eliáš slyší tajemný hlas: „Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!“ Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu (1 Kr 19, 7-8). Když žalmista hodnotí dobré i špatné zkušenosti člověka na životní cestě obrací se k Bohu modlitbou: Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život (Ž 119, 37) Vědom si toho, že jsou i špatné cesty, které se člověku nabízí, vroucně se modlí: 10Nauč mě plnit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh. Kéž mě tvůj dobrotivý duch vede po rovné zemi! (Ž 143, 10)

Jednou ze základních biblických zkušeností je, že člověk často zbloudí na cestě, vybere si špatný směr. Ale ani to nemusí znamenat beznadějnou situaci. Vždycky je možné se obrátit a vrátit se na pravou cestu, protože Bůh to člověku umožňuje. Proto proroci trvale vyzývají k obrácení, jak národ tak jednotlivce. V Božím jménu Izaiáš vzkazuje lidu: 22Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy. Navrať se ke mně, já tě vykoupím.“ (Iz 44,22)

S vědomím lidské náklonosti k hříchu a jeho neschopnosti se sám obrátit, prosí Jeremiáš Boha, aby mu to On umožnil: Zřetelně jsem slyšel Efrajima, jak si stýská: ‚Potrestal jsi mě a byl jsem ztrestán, býval jsem jak nezkrocený býček. Obrať mě, chci se vrátit, vždyť ty, Hospodine, jsi můj Bůh. (Jr 31,18)

Obrácení je dar milosti

Jeden z důvodů neplodnosti naší svatopostní doby spočívá v tom, že zapomínáme, že i naše obrácení je možné jen, když ho přijmeme jako milost od Boha. Místo toho se spoléháme na své slabé síly, které nejsou dostatečné. Na to nás upozorňuje i Panna Maria, když říká, že se "mnohá srdce uzavřela milosti". A Bible nám nabízí mnoho takových příkladů. Tak prorok Zachariáš předhazuje svému národu neposlušnost vůči Bohu: Srdce měli jako z křemene a neslyšeli zákon ani slova, která posílal Hospodin zástupů svým duchem skrze dřívější proroky. Proto je postihlo velké rozlícení Hospodina zástupů (Zach 7,12). Prorok Jeremiáš je tolik rozhořčen z hříchů svého národa, že téměř nevidí žádnou možnost nápravy lidského ztvrdlého srdce, říká: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? (Jr 17, 9). A Izaiáš stejně tak zklamán stavem národa, jako by pomalu vyčítal Bohu co to dopustil: Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví! (Iz 63, 17).

Bůh není vinen naším blouděním, nýbrž zneužitá svoboda, kterou nás On obdaroval. Není svobodný ten člověk, který si myslí, že je svoboda v tom, že si dělám, co se mi zachce, nýbrž, že si v lásce vyberu lepší a že tomu zůstanu věrný, bez ohledu na cenu. Kristus svojí svobodu zaplatil cenou života položeného na kříži. Proto Pavel vzkazuje: Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho (Gal 5, 1). A již o pouhých několik řádků později to proměnil v morální požadavek, který logicky vychází z darované svobody: Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. (Gal 5, 13).

Pohanská filosofická mysl se stále opírala a opírá o svobodu, kterou si člověk sám pro sebe vybírá, nevybíraje prostředky, při čemž je druhý člověk často obětí. A křesťanská mysl často vychází ze svobody, kterou umožnil Kristus splácejíc ji v lásce obětí vlastního života. Nakonec pohanská mysl se inspiruje svobodou bez Boha a křesťanská svobodou, která vychází od Boha. Plodem pohanské mysli bylo i nebezpečné rčení, které našlo stoupence i v křesťanském Pavlově společenství v Korintě: Všechno mi je dovoleno! Tak omlouvali morální uvolněnost. Apoštolova odpověď na to zní: Ale všechno není užitečné... Ale já nebudu ničemu otročit (1 Kor 6, 12), a připomíná korinským co se s nimi stalo při křtu: Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě! (Kor 6, 19)

Ďábelské léčky a zápletky

Bez modlitby a půstu si člověk vůbec nemůže začít být vědom zla, které je v něm a které se projevuje v jeho zlých skutcích. A naše srdce od zla může očistit jenom Boží milost. Proto Panna Maria v jednom ze svých poselství upozorňuje: "Modlete se, drahé děti! Jenom tak budete moci poznat všechno zlo, které je ve vás a odevzdat ho Pánu, aby Pán plně očistil vaše srdce. (4. 12. 1986). Modlitba a půst jsou nutně prostředky očišťování našeho nitra a tak i našeho obrácení. Modlitba je výraz a důkaz naší potřeby Boha, a půst nám ukazuje jest-li jsme schopní odříci se něčeho bez čeho můžeme být a co nás možná zotročuje. Půst nám odhaluje jestli jsme schopní sebeovládání nebo jestli nás ovládá něco jiného, můžeme-li se vždy rozhodnout pro to, co je vůle Boží: A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Řím 12,2) nebo se podáváme plánům, které nám prostřednictvím modernizmu ďábel nabízí? - jak nás upozorňuje Panna Maria. 

Každý člověk v podstatě chce být svobodný a lidé všemi prostředky bojují za svobodu myšlení, projevu, jednání. Nikdo nechce, aby mu někdo druhý něco předepisoval a tak zužoval prostor jeho svobody. Což není potom pravou absurdností, že se mnozí lidé těší z různých závislostí a tak rádi přijímají, že se stanou otroky a ztratí svojí svobodu? A právě v tom je půst nevyhnutelný prostředek, že si člověk znovu začne být vědom své svobody a rozhoduje se pro ní.

Modlitba s pohledem na kříž

Charles de Foucauld definuje modlitbu jako "hledění na Ježíše s láskou". To můžeme uskutečnovat různými způsoby. Hledíme na něj s láskou pokaždé, když Ho poznáváme v chudých, nemocných, opuštěných, přehlížených se kterými se On ztotožnil, a když jim v jeho jménu projevíme lásku (srov. Mt 25, 40). S láskou na něj můžeme hledět v jeho slovech, která jsou "slovy života věčného" nebo když se mu klaníme v Nejsvětější svátosti oltářní. Přesto na něj snad nejintenzivněji s láskou hledíme, když ve svatopostní době patříme na jeho trpitelský kříž a rozjímáme o jeho utrpení, které snášel pro naši spásu.

To není žádná náboženská nasládlost, která vyzývá k následování: " Zavolal k sobě zástup s učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne (Mk 8, 34). Obdiv k Ježíšovi, který zasluhuje, aby byl následován, projevují dokonce i ti, kteří neměli štěstí, aby darem milosti uvěřili v Jeho Božství, jako například německý filosof židovského původu E. Bloch, který říká: "Křesťanská víra jako žádná druhá žije z historické reality svého zakladatele. V jádru se jedná o následování jeho životní cesty a ne nějakých kultovních obrazů. V něm působil člověk, který byl ve všem dobrý, jak se nikomu dříve nepodařilo. Připojil se k chudým a přehlíženým, ale nedíval se na ně zvýšky. A jeho pohled k nebi byl kritikou směnárníka v chrámě a vládce. Důsledkem toho je: první bude poslední. Ježíš je proti vládnoucí moci, znamení, které odporuje, a svět se proti tomu znamení vzepřel znamením kříže; kříž je odpověď světa na křesťanskou lásku.

To je důvod proč se křesťan modlí s pohledem na kříž, přesněji na Ukřižovaného. Modlitba není jen jednou z mnoha křestanských poviností, kterou by mohlo nahradit i něco jiného. Modlitba je i víra dvou souběžných skutečností, které není možné rozdělit. Ony existují jedna vedle druhé. Modlitba je jádro, podstata víry. Je to nejkonkrétnější podoba uskutečnění víry. Proto je ona i jediné, pravé kritérium nebo měřítko síly a hloubky našeho procesu obrácení. Lidé jsou dnes nespokojení se světem jaký je. Všichni by rádi žili v jiném, lepším světě. Ale je jich málo, kteří jsou ochotní sebe měnit. A bez naší osobní proměny není ani proměněný svět. S námi se ten nový svět může již nyní a zde stát skutečností. To je nejhlubší smysl každého našeho odříkání a půstu. K tomu nás i Panna Maria trvale vyzývá. 

(Glasnik Mira, č. 4, duben 2015)