Zamyšlení fra Marinka Šakoty, Nemáme nic?

Důvodem toho, že Izraelci naříkají je, že nemají nic. „Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu.“(Nu 11,6). To, co je kromě many, je příliš slabé, aby proměnilo jejich těžkou situaci a představu, že přesto nemají nic. Aby dokázali, že nejsou schopni pomoci lidu, který zůstal, aby pomohl lidu, který naslouchajíc Ježíšovi zůstal bez jídla v pustém kraji, vyslovují učedníci argument: „Nemáme tady nic kromě pěti chlebů a dvou ryb.“ (Mt 14,17). To - kromě pěti chlebů a dvou ryb- je jen potvrzením jejich téze, že nemají nic. Narozdíl od Izraelců a učedníků Pavel píše Filipanům: „Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám“ (Fil 4,11). Spokojený je i když má nouzi.

Je pravda co tvrdí Izraelci a učedníci, že nemají nic? Kde se skrývají důvody jejich nespokojenosti a Pavlovy spokojenosti?

„Ve svátek sv. Jakuba jsem s jedním novoknězem slavil mši svatou v komunitě Cenacolo“. Vyprávěl fra Slavko Barbarić. „Novokněz chlapcům v komunitě rozdal novokněžské obrázky a po mši pohostil občerstvujícím nápojem a chutným melounem. Zatím co jsme se osvěžovali a hovořili, přistoupil jeden z chlapců, který nedávno nastoupil do Komunity a říká: „Ach, jak je strašné horko! Nesnesitelné! Jeden starší chlapec se obrátil a řekl: „Proč si musel zrovna tohle říci jako první? Mohl si říci: „Měli jsme krásnou mešní slavnost, dobře jsem se osvěžil melounem a čerstvým nápojem. Na ty tři dobré věci jsi už zapomněl a mluvil jsi jen o jedné, která je pro tebe problém!“

Izraelci a učedníci jsou nespokojení a zablokovaní v konání dobrých skutků druhým, protože v myšlenkách vycházejí z toho, že nemají nic, ale Pavel je spokojený, protože vidí nejdříve dary, které dostal.

Nespokojenost se rodí v člověku, který nevidí to, co má, a jehož oči jsou zaměřené jen na to, co nemá. Takový člověk nejdříve vidí nedostatek a přes ten nedostatek přehlíží i to, co má. Tak někteří řeknou, že je sklenice poloprázdná, a některé děti, když vidí nějaký oděv, který nosí jejich vrstevníci, vytváří nátlak na rodiče, aby i jim něco takového pořídili s tvrzením, že nemají co si obléct.

Na semináři půstu a modlitby pochopila jedna dívka, že má skříně přecpané šaty. Některé jen jednou, dvakrát oblékla a v touze získat je rodičům málem „oči vypíchala“. A když jedla chléb a vodu, otevíraly se jí vlastní oči pro to, aby objevila nadbytek, který si dříve vůbec neuvědomovala.

Kromě půstu se spokojenost rodí i při děkování. Děkování otevírá oči pro to, co je, pro darované, pro krásné a pozitivní. Když někdo již poránu řekne „Bože, děkuji Ti za...“ a zaměří pohled na skutečnost, kterou má před sebou bude si všímat bezpočtu darů, které dostal zdarma: od slunce, deště, vzduchu, až po ptáky, květy, ryby, chléb, oděv...

Jedna matka říkávala svému synovi: „Třeba o chlebu a cibuli, ale buď spokojený“.  S vědomím důležitosti zaměření pohledu svatý Leopold Bogdan Mandić připomínal lidem: „K životu je potřeba málo, velmi málo“. (č. 10/2017)