Zamyšlení medžugorského faráře, fra Marinka o víře

Někdo řekne, že jeho babička měla dětskou víru, protože ona neuměla ani číst. Její víra se nemohla rozvíjet, protože nečetla teologické knihy a náboženské časopisy. Ale sv. Bonaventura napsal, že nějaká taková babička může mít pevnější víru než nějaký teolog.

Manóachova žena uvěřila andělovi, že, i když je neplodná, porodí syna (Soudců 13). Zachariáš, přestože byl kněz a byl v chrámě, zapochyboval, nevěřil, že by mu žena  Alžběta mohla porodit syna (srov. Lukáš 1). Potom co uvěřila, vyprávěla Manóachova žena svému mužovi co zažila. Potom co Zachariáš neuvěřil, oněměl a potrvalo to nějaký čas než opět promluvil. Ten čas je mu darován k vnitřnímu prožívání, k mlčení, k naslouchání, k otevření srdce, k růstu důvěry v Boha.

Na počátku Postního období jsme vyzýváni, abychom  jako Zachariáš zmlkli, aby se v srdci probudila a rostla víra a důvěra v Boha.

Za židovským mudrcem přišla žena, která nemohla mít děti a prosila ho, aby se za ní modlil, aby mohla porodit dítě. Když jí vyslechl, vyprávěl jí příběh své vlastní matky, která také nemohla mít děti. Když slyšela o nějakém svatém člověku, vzala drahocenný dar a překonala velikou vzdálenost až ho našla a přednesla mu svojí prosbu. „On jí slíbil, že se za ni bude modlit, a ona odešla uklidněná domů. Za rok jsem já přišel na svět“ – skončil mudrc svoje vyprávění. Když žena slyšela ten příběh zvolala: „I já tě bohatě odměním, jestli budu mít dítě.“ „To už je pozdě, protože ty jsi slyšela ten příběh, ale moje matka předtím nic neslyšela, jen pevně věřila a doufala.“

Znalosti o víře a víra se mohou velmi odlišovat. Znalosti jsou potřebné v mnohých oblastech života jako technika, věda, medicína, atd. Ale vědomosti o Bohu se v některých případech mohou stát velikou léčkou. A důvodem je jistota a přesvědčení o správnosti vlastních znalostí.

Když se člověk opře o své znalosti, pomyslí, že vlastní i pravdu. Začne myslet, že ví, kdo je Bůh. Kdo je on a kdo jsou druzí. Přílišná jistota vytváří přesvědčení, že jediné pravdivé je jeho uvažování a jeho názory. Jistota a přesvědčení o správnosti vlastního posuzování mohou dovést k zaslepení pro pravdu. I k tomu, že se člověk začne opírat jen o sebe. A tak se stane, že znalosti o Bohu budou veliké a důvěra v Boha a spolehnutí se Něj slabé nebo žádné.

Nic proti vědomostem. Naopak! Důležité je vědět, že u Boha nic není nemožné – jak nás učí  Boží slovo, že je viditelný i neviditelný, jak se učíme z Vyznání víry. Ale tady se může skrývat léčka. Rozhodně, jestli pomyslíme, že je to všechno co potřebujeme vědět a činit.

„ O Kristu známe všechno, dokonce se pokoušíme Ho i milovat, ale nejsme v Něm znovuzrozeni“ (Vladimir Solovjev). Víru nesytí znalosti, ale modlitba. Znovuzrození srdce se děje v modlitbě srdcem, v osobním setkání s Ježíšem.

Stále znovu je slyšet z mnohých úst:  Proč  je v naší farnosti tolik výzev - a to tak často – k modlitbě, k rozhovoru s Bohem? Ale kde je odpověď na otázku proč víra slábne, proč je řeč věřících o víře a o Bohu podobná cimbálu, který zvučí (1 Kor 13,1)? Proč i věřící mají pocit, že je Bůh daleko od nich? Není ta odpověď právě v nedostatku rozhovoru s Bohem, tedy v Modlitbě?  (Glasnik Mira, č.1/2018)