Zamyšlení nad poselstvím z 25. 1. 2014

Boží slovo v životě věřícího

Fra Ivan Dugandžić

Co znamená pro křesťana Písmo svaté?

Závěrečný dokument Synody Biskupů v Římě v roce 2008, kde se rokovalo o místu a úloze Písma svatého v životě věřícího, nese význačný název „Slovo Boží osvobozuje“.  Opírajíc se o slova velikého milovníka Slova Božího, B. Pascala, vzkazují biskupové na konci svého dokumentu: „Svaté Písmo disponuje příkladnými prostředky, aby ve všech lidských situacích poskytlo útěchu“. V čase, kdy bují tolik druhů závislosti, jejichž oběťmi jsou zejména mladí lidé, můžeme se právem ptát, proč tak málo lidí následuje Písmo svaté, které ukazuje cestu ke svobodě. Zatímco je stále více neutěšených rodičů pro zhoubné následky závislosti v životě jejich dětí, proč je tak málo těch, kteří útěchu hledají v Bibli?

Jen krátce před uvedenou synodou, přesněji v roce 2005, si Církev připomínala čtyřicáté výročí koncilní konstituce Dei verbum (Slovo Boží). A při té příležitosti byla zvláště zdůrazňována starost koncilních otců o to, aby Písmo svaté bylo výrazněji přítomno v životě Církve a každého věřícího osobně. Jedna z nejčastěji citovaných vět z tohoto dokument praví: „Tak veliká je síla a moc ve slově Božím, že je ono oporou a životní silou Církvi a synům Církve je ono jádrem víry, stravou pro duši, čistým a nevysychajícím pramenem duchovního života.“ (viz DV 21)

 Ta věta svědčí o tom, že koncilní otcové pečlivě volili slova, která budou nejlépe vyjadřovat povahu Písma svatého a duchovní sílu, kterou z něj věřící mohou čerpat. Otázkou je jen do jaké míry je to odraz skutečného života křesťana nebo je to jen pouhé přání Koncilu. Můžeme říci, že co se vůle týče se za těch již téměř padesát roků od závěru koncilu toho změnilo mnoho k lepšímu. Vznikly nové překlady Písma svatého, které se dočkaly četných vydání a rozmanitých vydání. Na světové úrodni je Bible stále ještě kniha, která se nejčastěji překládá, nejvíce tiskne a prodává v nejvyšším počtu výtisků. Každým rokem se ve světě prodá více než dvě stě milionů výtisků. V souvislosti s tím bychom řekli, že je i nejčtenější knihou a že jí věřící dobře znají. S politováním musíme ale říci, že nám všem je jasné, že tomu tak není. I nejpovrchnější způsob prověřování znalostí ukazuje, že znalosti Písma svatého jsou slabé a ubohé. A může tedy vliv Písma svatého na křesťanský život být větší a lepší?

Všudypřítomná, ale příliš málo známá kniha

Víme, že se dnes vyskytují velmi zřídka křesťanské rodiny, které nevlastní alespoň nějaké vydání Písma svatého, celou Bibli nebo alespoň Nový zákon. Bible se ve většině křesťanských rodin objevila jako dar ke svátosti biřmování, manželství nebo nějaké další podobné příležitosti. Zdá se, že takto získaná Bible od samého počátku sdílí osud všech těch darů, které nebyly přijaty právě s nadšením, ale nebylo je možné odmítnout.  Namísto, aby byly přijaty jako vzácný dar, který nás obšťastňuje a zavazuje k vděčnosti k dárci, jsou odloženy stranou a velmi brzy se na ně zcela zapomene. Jenom tak můžeme pochopit silnou vrstvu prachu na Bibli v mnoha křesťanských domech.

Proč je tomu tak? Jest-li je Bible pro věřící Písmo svaté, jak ji obyčejně nazýváme, proč je tak příliš málo svatá v jejich vědomí, že neprojevují o ní žádný zájem? Protože člověk se svatému klaní, upřímně Ho ctí a miluje. Proč tomu tak není s knihou, kterou nazýváme svatou? Zvykli jsme si ji nazývat i Knihou života, protože je psaná ze života pro život. Ona přináší příklady úspěšného života a nabízí poučení a povzbuzení k naplněnému úspěšnému životu. Proč tedy nachází tak malou odezvu v životě mnohých věřících? Je zřejmé, že na přinášení životních rozhodnutí četných křesťanů nemá vliv kniha života, ale veřejné mínění a mnoho toho dalšího.

Písmo svaté je třeba zkoumat

Jestli se věřící chovají k Písmu svatému tak povrchně a ledabyle, znamená to, že neberou vážně ani to o čem Písmo mluví. A ono k nám mluví o Bohu, který vychází vstříc člověku a nabízí mu spásu v Kristu, ukazujíc mu, jak ji může uskutečnit. Bible sama na více místech upozorňuje, že je potřeba ji číst vážně, a co více, „zkoumat“. Připomínaje lidu Boží napomenutí, která se naplnila, Izaiáš říká: „Hledejte v knize Hospodinově a čtěte: „Jediná z těch příšer tam nebude chybět, ani jedna z nich nebude scházet, neboť ústa Boží to přikázala a jeho duch je shromáždí.“  (Iz 34, 16). Moudrý Sirachovec, když vyhlašuje rozdíl mezi pošetilým a moudrým člověkem, praví o tom druhém: „ Naproti tomu ten, kdo se cele oddává přemítání v zákoně Nejvyššího, bude vyhledávat moudrost všech předků a bude se zabývat proroctvími“(Sir 39, 1).

Stejný vážný přístup k Písmu svatému u Židů nacházíme i v Novém Zákoně. Popisujíc, jak Pavel při své druhé misijní cestě, se na útěku ze Soluny před Židy dostal do Bereje, kde hlásal Radostnou zvěst, kterou tamější Židé přijímali. Lukáš říká: „Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice: přijali evangelium s velikou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zdali je to tak, jak zvěstuje Pavel“(Sk 17, 11).

To, že ti Židé i potom, co uvěřili Pavlově kázání „zkoumali Písma“ neříká nic o tom, že by neměli důvěru v Pavla, ale že měli touhu to všechno ještě prohloubit studiem svých Svatých Písem. K tomu mohli najít podnět i v Pavlovi, který mluvíc o Mojžíšovi a lidu, který vedl pouští a zkouškách, kterým byli vystaveni, říká: „To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků“(1 Kor 10, 11). Trochu jinými slovy stejnou skutečnost svým čtenářům sděluje i sv. Petr, když říká: „ (1P 1,10). Z toho vidíme, že je Bible skutečně mimořádná kniha ve které „všechno žije od všeho“ (M. Buber). A proto je třeba jí brát vážně, je třeba ji zkoumat.

Slovo Boží je živé a činorodé

Pravděpodobně ani jediný biblický svatopisec nepronikl tak hluboko do přirozenosti a jádra Slova Božího a do jeho důsledků v lidském životě jako svatopisec Listu Židům, který říká: „Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat“ (Žd 4, 12). V těch slovech se nám odkrývá síla pronikavost a neúprosnost Slova Božího, ale i odpověď, proč je ono jen v řídkých případech také působivé. Zatímco povrchní člověk se vyhýbá ostrosti jeho meče, velkodušný se mu otevírá a ono se v něm stává činorodým. Když srovnáváme Slovo Boží, které je jako setba zasetá v lidské duši, říká o něm Dostojevski: „Ono bude celý život svítit v jeho duši, skrývat se bude v něm vprostřed temnoty, uprostřed soumraku jeho hříchů, jako světlý bod a veliké napomenutí.“

Otevřené a velkodušné ke Slovu Božímu byli velké obrácené osobnosti, které za své obrácení děkují Slovu Božímu. Svatý Augustin, stále ještě rozdírán bojem své hříšné minulosti s ideály křesťanského života, který tiše klepal na bránu jeho srdce, slyšel tajemný hlas: „Vezmi a čti! Vezmi a čti!“ To bylo jeho první setkání se Slovem Božím a počátek jeho obrácení.  František z Asisy, když ještě stále chodil po kostelech ve svém okolí a pátral po odpovědi, co od něj Bůh očekává, zvláštním způsobem dokázal slyšet slova Evangelia, které bylo právě ten den čteno při mši, a v nich nacházel odpověď.

Silnou osobní zkušenost ze setkání s Biblí a důsledky té zkušenosti popsal i známý německý spisovatel Heinrich Heine. Narodil se a vychován byl v liberální protestantské tradici. V mládí zůstal prakticky bez víry a pokoušel se hledat v Budhizmu, což ho neuspokojilo. Začal číst Bibli, která ho udělala katolíkem. Setkání s ní popisuje takto: „Mne na cestu spásy nepřivedla žádná vize, žádné serafínské nadšení, ani hlas z nebe ani žádný neobyčejný sen ani nic jiného zázračného. Za svoje osvícení vděčím prosté četbě jedné knihy. Ano, jedné knihy. Je to stará, prostá kniha. Prostá jako příroda a přirozená jako příroda. Kniha, která vypadá prostě a nenápadně, jako slunce, které nás hřeje nebo chléb, který nás sytí. Kniha, která na nás hledí tak důvěřivě a žehná nám tak ochotně, jako nějaká stará babička, která také každý den čte z téže  knihy… a ta kniha se jmenuje velmi krátce Bible. Nazýváme ji také Písmo svaté – Kdo svého Boha ztratil, může Ho najít v této knize, a kdo Ho nikdy neznal, tomu z ní zavane vánek Božího Slova.“

Začněme číst Bibli

V Mariině škole modlitby zaujímá Bible významné místo.  Když Panna Maria vychovávala farnost pro zvláštní úlohu ve svém plánu, zdůraznila četbu Bible a modlitby v každé rodině. „Dnes vás vyzývám, abyste ve svých domech každý den četli  Písmo svaté. A ať je na viditelném místě. Ať vás stále povzbuzuje, abyste je četli a modlili se. (18.10.1984). Podobnou výzvu opakovala v dalších sedmi poselstvích, ze kterých je zvláště silné následující: „Vyzývám vás, abyste čtouce Písmo svaté obnovili modlitbu ve svých rodinách a prožíváte radost v setkání s Bohem, který nekonečně miluje svoje stvoření.“ (25. 9. 1999)

Jestli Ježíš poselství spásy nazval radostnou zvěstí, je pochopitelné, že každé setkání s Bohem Spasitelem, uskutečněný četbou Písma svatého, ve čtenářích vzbuzuje radost a mír. Zvláště to platí o četbě Písma svatého. Jestli věříme, že je Ježíš živě přítomen ve slovech Evangelia a jestli s tou vírou začneme číst Blahoslavenství, pocítíme šťastné společenství s jeho prvními posluchači. Jestli se vynasnažíme číst jeho podobenství, jako bychom se s nimi setkávali poprvé, velmi brzy pocítíme, jak nás osobně oslovují a povzbuzují k jednání. Při čtení zpráv o jeho odpouštění hříchů a uzdravování nemocných pocítíme sílu, která léčí naše dnešní hříchy a nemoci, sílu, která nás osvobozuje nevhodných vazeb a závislostí. Pocítíme, že je Slovo Boží opravdu živé a činorodé, že nás vyzývá k modlitbě a uskutečňuje živé společenství Církve, která se modlí a slaví. (Glasnik Mira č. 2 2014)