Zamyšlení nad významem vděčnosti v životě

 Je velmi důležité učit se žít jako vděční  lidé. Maria z Nazareta nám je příkladem děkování a slavení Boha. Přesto, že  prožila život pronásledovaná, nepochopená,  život naplněný bolestmi, ona uměla jásat: Velebí má duše Pána! Právě proto, že sebe odevzdala Pánu. A v těch bolestných okamžicích žila v odevzdanosti  a důvěře  Pánu , neboť znala, že Pán všechno obrátí v dobro,  i když se nám zdá, že se Mu všechno vymklo z rukou.

Když  pohlédneme na uplynulé roky zjevení Panny Marie, Královny míru, a všechno co nám říkala za tu dobu, uvidíme jak často mluví o vděčnosti. Každé její poselství končí: Děkuji vám, že jste přijali mou výzvu.

Připomeňme si některá její slova poděkování, která vyšla z jejího srdce: 

„Dnes jsem radostná a děkuji vám za modlitby. Tento týden ať je vám  děkováním za všechny milosti, které vám Bůh udělil!

Dnes vám děkuji za každé otevírání vašich srdcí a za všechny modlitby!  Chci poděkovat všem, kteří jste poslouchali moje poselství. Děkuji vám za lásku, kterou mi prokazujete.

I dnes vám děkuji za všechno, co jste v těchto dnech pro mě vykonali! Zvláště vám, drahé děti, ve jménu Ježíšově, děkuji  za oběti, které jste přinesly v tomto uplynulém týdnu.

Drahé  děti, vy zapomínáte, že od vás  žádám oběti, abych vám pomohla a odehnala od vás satana.

Modlete se, aby váš život byl radostným děkováním, které poteče z vašeho srdce, jako řeka radosti.

Dítka, děkujte neustále za všechno co máte, za každý malý dar,  který vám  Bůh dal, aby tak na vás od Boha stále sestupovalo radostné požehnání.

Bohu děkujte, protože všechno je pro vás Božím darem. Tak budete moci v životě děkovat za všechno a objevovat Boha ve všem.

Ať je každý den naplněný děkovnou modlitbou Bohu za život a za vše co máte.“

Nejhorší a  nejnebezpečnější chyba člověka je nevděčnost. Být vděčný,  znamená být nakloněný novým  životním možnostem. Ty jsi si sám život nedaroval, všechno co máš  je ti darováno z Nebe. Každý okamžik tvého dne, nový týden,  měsíc i roky tvého života jsou dar shůry. Nemohl jsi si objednat rodiče,  neobjednal jsi si předem přírodu ve které žiješ, tělo ve kterém přebýváš. Všechno jsi dostal. Poděkoval jsi někdy Bohu , že ti to všechno daroval a uvedl tě do života?

Vděčný je ten člověk, který si všiml, že jeho dny a jeho život závisí na Bohu. Vděčný je ten, kdo se přesvědčil, že člověk žije více z toho co přijímá, než z toho co vykoná. Člověk, ve skutečnosti, žije natolik nakolik je vděčný.

Člověk je bytost,  která nežije ze sebe samé. Žije od druhého. Ze vzduchu, který dýchá, z vody, kterou pije, z potravy, kterou  jí,  lidí, kteří ho uznávají, práce, kterou dělá. Neustále je odkázán na to mimo sebe samého, na druhého člověka, zcela závisí na druhém, nemohl by žít bez vzduchu, který neprodukuje, vody,  kterou nevytváří, potravy pro kterou se musí namáhat, lidí bez kterých by se nemohl stát tím, čím je.

Nám se to zdá být úplně samozřejmé. O tom nepřemýšlíme. Jenom v krajních životních situacích si začínáme být vědomi, jak je pro nás důležité to na čem jsme neustále závislí. Znečistí se vzduch, zůstaneme bez vody, sníme zkažené potraviny, lidé nás urazí... Teprve tehdy v krajních situacích, si všímáme nakolik je pro nás důležité to na co obvykle ani nepomyslíme.

A co jestli je to i s Bohem podobné? A co jestli je i Bůh předpoklad toho, abychom vůbec žili a byli.

Věřící  člověk je vděčný. Je to člověk, který vidí a poznává, že je Bůh základní předpoklad toho, abychom vůbec žili. Bůh je ten, kdo ve své ruce drží každý náš krok i historii lidstva.

Vděčný člověk není slepý, on vidí. Vidí svět i věci tak jak jsou. Vděčný člověk je ten, který se neustále učí, který si všeho všímá,  který se umí divit. Vděční lidé, jsou lidé velikého srdce, pokorní a stateční. Oni se umějí usmířit, prosit za odpuštění, dokážou rozumět, dívat se na svět jasnějším pohledem, jsou schopní zapálit světlo,  kde je temnota. Jsou schopní zastavovat války.

Ježíš je nám vzorem vděčného člověka. Když mu  Veronika podala roušku, aby si otřel svoji zpocenou a krvavou tvář. On jí z vděčnosti vrátí obraz své tváře a udělá ji slavnou. Po tisíciletí ji připomínají jako ženu,  která pomohla Ježíšovi. Jenom vděční se stávají slavnými. Nevděční zůstávají v hanbě, osamocení, ti jsou již mrtví. Vděční umějí dávat, protože oni stále mají.

Devadesátiletému člověku, který v Itálii přežil koronavirus dali účet za užívání respirátoru. 500 Euro za den. Zamyslel se. Lékař se ho zeptal  jestli má problém to zaplatit. Ne – odpověděl stařec. Jenom uvažuji. Už devadesát roků zadarmo dýchám vzduch a nikdy jsem si neuvědomil, že je to dar a že bych někdy někomu měl za něj platit. 

Dokud  něco neztratíme, nezůstaneme bez někoho nebo něčeho, často si toho ani nevšimneme. O mnohých orgánech v těle ani  nevíme, že jsou dokud  nás nezačnou bolet.  Nestaráme se o jejich udržování a zdravý život, dokud se neobjeví bolest…

Moci dýchat bez aparátu, jíst vlastními zuby, pít bez cévky v nose, vyjít si na procházku kdy se mi zachce, užívat si slunce, vzduchu, moře, cvrkotu ptáků a květin, jara a zimy, deště a větru… to jsou dary.  Je tolik krásy, která  nás každodenně oslňuje a my si jí ani nevšimneme.

Můžeme proklínat situaci, která nás postihla, odmítat poslušnost institucím, které konají svoji práci, můžeme křičet, ale nemůžeme změnit situaci. Ale jejím přijetím se můžeme něčemu naučit. Můžeme si začít všímat krásy života. Objevovat jak moc jsme ve skutečnosti šťastní. Štěstí nezávisí na vnějších okolnostech, mírových dohodách a prostředcích v bance. Štěstí je stav ducha.

Pohlížení na život z perspektivy věčnosti. Všechno je dar. Moci chodit je dar. Svoboda pohybu je dar. Dar je mít pitnou vodu a čerstvý vzduch, dar jsou lidé se kterými se setkáváme; ministr i policista, pekař i lékař i metař…

Dar  je svoboda vyznání víry i svědomí, svoboda slova, mír ve vlasti… možnost jít do kostela, účastnit se mše svaté, vyzpovídat se…

Dar je papež, biskup, kněz, řeholník, řeholnice… Teprve, když zůstaneme bez nich, všimneme si, že jsme jimi byli obdarovaní. Díky smrti si začneme být vědomi,  že i život je dar.

Od malička se nás ptali, když jsme dostali nějaký dar: „Co se říká?“

Je mi líto nevěřících. Oni nemají ani komu by řekli děkuji za to krásné co prožijí. Modlitba tryská ze srdce naplněná  přemírou vděčnosti. Modlitba je odhalení kolika dary jsme zahrnutí. Je možné být šťastný i v karanténě. I v izolaci, i na nemocničním lůžku, naplněný vděčností. Modlit se na každém místě. Rodina je církev v malém.  (katechezi připravil Fra Ljubo Kurtovič)