Zamyšlení vizionáře Jakova nad poselstvím, které přijal 25.12.2020

Rozhovor s vizionářem Jakovem Čolo vedla Milona Von Habsburg.

 

Dnes jsme s Jakovem, který vede humanitární sdružení Mariiny ruce. Budu pročítat poselství Panny Marie ze včerejška:

Drahé děti, i dnes je Ježíš tady vedle vás, a to i tehdy, když myslíte, že jste samy a že neexistuje světlo ve vašem životě. On je tu a nikdy vás neopustil a nevzdálil se od vás.

To je první věta. Já myslím, nevím, ale cítím, že když jsi začal dělat ty Mariiny ruce a prožívat to vše, myslím, že jsi to už znal, že nejsi sám.

Ano. Především bych chtěl všechny pozdravit a všem popřát Radostné Vánoce a nový rok! A celé toto poselství má určitý mimořádný význam pro celé naše sdružení, pro Mariiny Ruce, protože, když jsem začal toto dělat, když jsem začal působit v Mariiných rukách, byly okamžiky, když jsem se cítil být sám, že nebudu moci dál, ale když se odevzdáš Pánu, odevzdáš svůj život do jeho rukou, pak úplně odevzdáš svoje srdce Jemu, pak pochopíš, že nejsi sám, že je Jeho srdce s tebou, že Jeho světlo je stále nad tebou, že neexistuje tma, že Jeho světlo tě vede stále tam, kde je potřeba. Ke každému člověku, který potřebuje to světlo. To světlo můžeme být my všichni a můžeme přenášet to světlo, které nám On dává. Bůh - jak nám Panna Maria říká v poselství - vás nikdy neopustil, On je stále tu s vámi. Bůh je stále s námi. My jsme si toho všichni vědomi, ale bohužel tolikrát zapomeneme v těžkých chvílích, když jsou potíže, ptáme se: Bože, kde jsi? Ale já věřím, že nám Panna Maria chce říci: Na to se neptejte. Bůh je tady. On je u tvého ramene. On je tu, aby vyslechl každé tvoje přání, každé tvoje trápení, aby je přijal, aby je uzdravil, aby je proměnil v radost a aby je proměnil ve světlo. A to je veliké tajemství naší víry...

Já myslím, když je Hod Boží vánoční a hned druhý den je svatého Štěpána. Jde to nějak ruku v ruce. Ta krása i to hořké, těžké. Není proti sobě. Vše co je těžké není proti Bohu. On je opět přítomen i když je těžko. 

Bůh je opět přítomen v každém okamžiku našeho života. A když mám Boha přítomného zejména v těch těžkých chvílích našeho života, pak ten náš kříž, všechny ty potíže nebudou tak těžké. Protože poznáme ve svém srdci k čemu to slouží. Protože každý kříž, který máme bude sloužit k něčemu. A po každém kříži, jak všichni víme, nastává vzkříšení. Ježíš sám vstal z mrtvých. A každý z nás může vstát z mrtvých, jestli se opravdu odevzdáme do rukou Pána, jestli opravdu začneme kráčet Jeho životem a následovat Jeho světlo.

Ano, přesně tak to je! A Panna Maria pokračuje:

Světlo Jeho narození osvětluje tento svět i váš život. Jeho srdce je stále pro vás otevřené, aby přijalo každé vaše trápení, každou zkoušku, strach a potřebu.

Ty jsi o tom již něco říkal.

Ano, k tomu jsem už něco řekl, ale dnes, v tom těžkém období ve kterém žijeme, v období té pandemie - v těch těžkých chvílích, kdy bohužel někteří i ztratili život - se často ptáme: Bože, proč tohle neskončí? Proč, proč jsi na nás tohle seslal a Bože, kde jsi? Ty tohle všechno můžeš zastavit… Ale Panna Maria nás vybízí, abychom se otevřeli Ježíšovi, protože On chce přijmout každé naše trápení i v této době  pandemie. Ona je to i doba zkoušky. Musíme  se zamýšlet, že je toto doba, kdy musíme opravdu uvažovat nakolik je náš život zasvěcen Pánu. Jestli jsme opravdu natolik zasvěcení Pánu, jak On to od nás žádá. Teď je na to čas. Teď je na to ta pravá chvíle, že máme čas, aby se každý z nás zamýšlel nad svým životem. Jaký je můj život? Jestli je to opravdu život toho slabého věřícího, který říká: jenom já jsem pravý věřící nebo je to život toho věřícího, který opravdu přijal Ježíše do svého srdce a pokračuje žít s Ježíšem ve srdci. Protože strach nepřichází od Boha. Bůh nás nikdy nechtěl vystrašit, proto je i Panna Maria zde. Ona stále říká: Drahé děti. A co je ještě důležitější: Panna Maria vždycky říká: děkuji vám, že jste přijaly moji výzvu. Jak je to veliké, když nám Panna Maria řekne jenom: Děkuji. Ale ptejme se sami sebe kolikrát jsme my řekli: Díky tobě Matko, že přicházíš sem  tak dlouho kvůli nám. Že se o nás staráš. Díky Ti, že žijeme a že máme takovou milost, že můžeme být zde, když Ty jsi tady s námi… I když Tě nevidíme, protože Ona je tady s námi a já věřím, že není důležité jen vidět Pannu Marii očima, těma pozemskýma, ale je důležité vidět Pannu Marii očima srdce každý den, protože tak pocítíme tu její nesmírnou lásku. Jak si jen nepřipomenout to Mariino překrásné poselství ve kterém nám Ona říká: Kdybyste věděli jak vás miluji, plakali byste radostí. Jenom, když slyšíš to poselství: Otevírejte se srdcem. Jenom, když slyšíš to poselství Panny Marie, ve kterém nám Ona chce říci, jako každá matka chce říci svému dítěti: Dítě moje, jak já tě miluji! 

Ano, ano. To ti dodává sílu, protože z toho cítíš, že nakonec bude všechno dobré. Když to slyšíš, hned ti to otevírá cestu.

Ano. Já vždycky říkám: To, co nám Panna Maria tady řekla, to není nic nového. To je to, co by každý křesťan měl dělat už dříve… Ale já vždycky říkám: Panna Maria sem přišla, aby nás trochu probudila!  Protože ten svět ve kterém dnes žijeme nám nabízí mnoho věcí, ale ne to nejdůležitější, a to je, abychom měli život s Bohem. Protože jestli nemáme Boha, my nemáme ani život. Protože život bez Boha není život. Protože jenom Bůh ti dává ten pravý a skutečný život.

Ten věčný život, že ano. Ne jenom ten biologický, ale víc…

Ano, to je mnohem víc.

Ano, ale jak s tím začít. Třeba někde sedneš a otevřeš se a řekneš: Bože, jestli jsi, tak se mnou začni něco dělat! Nebo jak začít, když to neznáme…?

Ale máme příležitost každý den! Každý den! Já myslím jenom, jestli jsou naše oči zavřené, jestli je naše srdce zavřené, pak to pochopit nemůžeme. Rozhlédněme se jenom kolem sebe. Podívejme se jen na tu přírodu, kterou Bůh stvořil, jaká je to krása.  Bůh stvořil… a podívejme se jenom na sebe. Každý jsme jiný. To nás Bůh stvořil. Všichni jsme Boží děti. Ale, bohužel, je ještě tolik lidí, kteří nepoznali tu Boží lásku, ale Bůh od nás žádá, od nás, kteří jsme přijali Boha, kteří jsme přijali tu Jeho lásku, abychom svět učili, abychom byli světlo těm lidem, abychom byli láskou těm lidem. A abychom byli příklad těm lidem a abychom se za ně modlili.

To je veliká věc. A veliká zodpovědnost…

To je veliká zodpovědnost pro každého křesťana, protože nejsnadněji je modlit se za toho koho máš rád, ale my se musíme modlit za všechny lidi. Na prvním místě za naše nepřátele, kteří nám nepřejí dobro, kteří tě urážejí, kteří tě nenávidí, kteří tě zraní… a to je vrchol naší víry, protože jenom skrze to dostáváš odpověď co ve skutečnosti znamená žít křesťanskou víru.

Ano, právě tak… Matka Tereza jednou řekla: Láska začíná, když bolí.

Tak to je a je potřeba se měnit. Já se také každý den musím měnit. Já nejsem dokonalý člověk. Já mám také svoje zanedbání a pády, ale vždycky chci tíhnout k tomu co mi dá sílu, a to je Bůh. To je modlitba a láska. 

A pojďme dál. Ona říká:

Jeho ruce jsou vztažené k vám, aby vás jako otec objal a řekl vám, jak jste pro Něj důležití, jak vás má rád a stará se o svoje děti. Je, děti, vaše srdce otevřené pro Ježíše? Předali jste úplně svůj život do Jeho rukou? Přijaly jste Ježíše jako svého otce na kterého se můžete vždycky obrátit a najít v Něm útěchu a všechno to, co je pro vás potřebné, abyste žili pravou víru?

Tedy můžeme skutečně říci, že i samotné sdružení, které se nazývá  “Mariiny ruce”, je plodem Medžugorje. Jsou to Mariiny a Ježíšovy vztažené ruce. Jako Ježíš vztáhl ruce k nám, tak jsme i my rozhodli, že vztáhneme své ruce, jako by každý člověk měl vztáhnout svoje ruce, na prvním místě k Ježíšovi, k Marii a potom ke každému jinému člověku. Protože proč by se nás jinak Panna Maria ptala: Jsou vaše srdce otevřená? To je skutečně otázka… Protože podívejme se kolik je to milostí za těch 40 roků (trvání zjevení) ?! A jsme si my vůbec vědomi jakou milost tu máme?

Myslíš, že si toho můžeme být opravdu vědomi?

Můžeme, jestliže otevřeme svoje srdce. Jestli jsme odevzdali všechno své trápení do Božích rukou. Protože nejsnáze si vzpomeneš na Boha, když je ti těžko. A jestli jsi ty přijal Boha za svého Otce, jestli On je tvůj Otec a Panna  Maria tvoje Matka, pak můžeš přijmout všechno, protože, jak věřím, modlitba není jenom otčenáš, zdrávas a sláva Otci. Modlitba je i náš rozhovor s Otcem. Protože jestli je Bůh tvůj Otec, ty mu všechno řekneš. Jestli je Maria tvoje Matka, ty jí chceš všechno říci jako svojí pozemské matce. Řekneš jí o všech svých potřebách, o všech svých potížích… A co matka, udělá? Ona ti dá radu, Ona tě obejme, Ona tě políbí. A tak to dělá i Panna Maria s námi. Ale my tolikrát na to zapomeneme a vzpomeneme si na Pannu Marii a na Ježíše v těžkých chvílích.  A nevíme, že když Bůh žije v nás, jestli máme tu pravou víru, pak každé trápení, každá bolest, každá potíž už nebude pro nás tak těžká, protože naše srdce pochopí, proč to přišlo.

... I já jsem to prožila.

I já jsem to mnohokrát prožil ve svém srdci. Vždycky to bude k něčemu sloužit, ale musíme to odevzdat do Božích rukou.  

Ano. Ano a důvěřovat a nebát se!

My se nemusíme bát ničeho. Vidíme, že tolik lidí se ptá v Medžugorji, že se bojí tajemství, co to bude. A kolikrát jen Panna Maria řekla: Drahé děti, nemluvte mnoho o tajemstvích, ale modlete se. 

Co je největší tajemství našeho života? Abychom v každém okamžiku svého života byli připraveni předstoupit před Boha. Ptejme se: Jsem já připravený přijít před Boha, jestli mne On pozve? Je moje srdce čisté, abych před Něj předstoupil?

Ano, jak to říkáš. Třeba ta pandemie nepřišla sama od sebe. Celý svět má strach. Musíme to, musíme ono. Lidé mají strach ze smrti. Jako by smrt byla největší katastrofa… Co ty si o tom myslíš?

Tak se i mne často ptají poutníci, když přijedou do Medžugorje: Jakove, bojíš se ty smrti? Já vždycky říkám: Bojím, ale z jednoho důvodu: Bojím se, jestli jsem připravený přijít před Boha, jestli jsem učinil dost, abych si zasloužil Království nebeské. Toho se bojím, to je můj největší strach. Kdybych si byl jist, že mohu předstoupit před Pána, že mne přijme – Pane, já bych hned k Tobě odešel.

Opravdu?

Opravdu. Každý okamžik, který prožíváme tady na zemi bychom všichni měli chápat jako velikou milost, kterou nám Bůh dává, abychom se mohli změnit. Abychom mohli otevřít své srdce Ježíšovi, abychom mohli začít nový život, nový život, který nás vede do království nebeského.

Myslíš nový život v srdci, ano?

Ano. Nový život, který se zrodí v našem srdci.

Každý okamžik je tedy příležitost k tomu, tak?

Ano, příležitostí k tomu, abychom se měnili.

To znamená, že každý den rosteme pro Království nebeské, že roste vše společně – víra, láska, naděje, to všechno.

Ano, ano. To musí být stále přítomno v našem srdci a v našem životě. Protože, když máme víru, máme i naději. A nemáme strach ať přijde cokoli. Já mám tolik lidí, kteří zemřeli v pandemii, nebo přátel, jejichž blízcí ztratili život… , ale jaká je víra těch pozůstalých. Dokonce to upevnilo jejich víru…

Zajímavé...

Protože, když ti řeknu jen to, že bratr a sestra ztratili během čtyř měsíců oba dva rodiče, ale vidíme tady tu Boží prozřetelnost. Bůh měl plán s nimi. Ty děti vyly vychovávány ve víře. Oni měly víru... každý den se modlili společně růženec, každý den chodili na mši.  Modlili se za Medžugorje i za celý svět. Byli takový příklad druhým lidem... Potom se mnou mluvila zejména ta jejich dcera: Víš, Jakove, co mi chybí? Nejvíc mi chybí ta společná modlitba s mámou!

 Ach, já bych z toho plakala!

Chybí mi společná modlitba s mojí mámou! A hned dodala: Ale já jsem si jistá, že byla připravená a že se na mne dívá... A to je veliká víra. To je to na co tě Pán připravoval... A ty děti dnes mají velikou, velikou víru. Ještě pevněji věří v Pána.

Ti rodiče se asi hodně modlili za své děti, vypadá to, že!?

Ano, jistě. A naši rodiče nás nikdy neopouštějí. Já to dobře znám!

Ty to také znáš?

To je i můj případ. Já jsem také ztratil oba rodiče! Byl jsem ještě malý. Ale Panna Maria se postarala. Ona přišla a byla nám Matka! Ježíš mi byl Otec.

Ty jsi to pociťoval?

Cítil jsem to. Jistě. Byly těžké chvíle. Byly těžké chvíle v mém životě. Vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem plakal, říkal jsem si nevím, jak dál. Ale vždycky je tu ta Boží ruka a Bůh ti říká: Neboj se, já jsem s tebou! Já se o tebe starám, já tě pevně držím za ruku. Já tě nikdy neopustím. To cítíš...

No vidíš jaké máš zkušenosti, a teď můžeš zase pomáhat druhým, těm dětem o kterých jsi mluvil...

No oni už nejsou tak malí. Je jim 25 a 30. Pořád ještě mladí! Jsou z Itálie... Oni jsou velcí přátele Medžugorje. Už znám tu rodinu nějakých 25 roků. Ale vidím to i u jiných lidí. Také skrze Sdružení kolik lidí trpí a kolik dětí trpí. My ty lidi navštěvujeme a děláme to vše... Co je nejdůležitější dát těm lidem – přenést jim tu Boží radost. Aby v tobě viděli tu Boží radost, aby v tobě viděli to Boží světlo. Aby viděli, že nejsou sami, že je východisko z toho všeho. Že není jenom temnota v tom tunelu, ale že je světlo na konci toho tunelu! A právě to si naše Sdružení přeje ukázat jako první a přenést to těm lidem..., naši lásku, naše světlo. Abychom se my stávali tím  Ježíšovým světlem, které ozáří každého člověka, kterého my navštívíme.

Ano, to důležité, aby viděli, že při nich někdo je. Když trpíš tak se cítíš, jakoby na tebe druzí zapomněli...

Mnozí se cítí být zapomenutí, že je nikdo nemá rád. Cítí se být možná i jiní než my. Ale oni nejsou odlišní. Oni jsou naši bratři a sestry. Oni jsou Boží děti jako my. Možná nemají to štěstí, že by měli to, co my máme, ale to materiální, to všechno pomíjí. Do nebe si s sebou odneseme jen hromádku té lásky, kterou jsme dali druhému člověku. A právě na to se nás Ježíš bude ptát.

Právě o tom  často mluví papež František, že chudí jsou naši bratři a sestry a že my získáváme od nich více než dáváme.

Ano, když jim sloužíš získáváš od nich mnohem více. A učíš se děkovat Pánu a více si vážíš těch malých věcí. Možná jsi byl někdy náročnýchci to, chci ono. A pak se dokážeš spokojit s drobností. Když se tě někdo zeptá: Jak se máš? Máš pro mne něco? Mám tě rád. To je důležité! Já jsem včera dostal jedno blahopřání k Vánocům od jedné dívenky, mojí volontérky, poslala mi video a na něm říká: Mám tě moc ráda!

A to je větší dar než, kdyby ti dali všechno druhé. A tak i my máme přenášet tu Boží lásku na ty lidi. Říci jim, že jsou pro nás důležití a že my je máme rádi. Říci jim, že nejsou opuštění, že se někdo o ně stará. Staráme se my a skrze nás Ruce Mariiny. A samozřejmě Bůh se stará. Bez Něj bychom nic takového nemohli udělat. 

A Panna Maria v poselství dále říká:

Proto, děti moje, odevzdejte své srdce Ježíšovi a dovolte, aby vládl ve vašem životě, protože jenom tak přijmete přítomnost a budete se moci vyrovnat se světem ve kterém dnes žijete. S Ježíšem mizí každý strach, trápení a bolest, protože vaše srdce přijímá Jeho vůli a všechno to, co přijde do vašeho života.

Ano. O tom jsme už teď mluvili. Protože kdo nám může dát větší útěchu než Pán. My můžeme získat útěchu i od člověka, kněze a od všech lidí, ale když pocítíš útěchu od Boha ve svém srdci, pak pocítíš, že se ti srdce zachvěje, když poznáš, že tě Bůh miluje, že je s tebou v těch těžkých chvílích.  Že se necítíš sám. Právě dnes při té pandemii, kterou procházíme a při tom všem, když víš, že je Bůh tu, pak opravdu udělejme to co Panna Maria říká: Otevřeme svoje srdce, odevzdejme Pánu vše do rukou, aby nám ukázal tu cestu na které můžeme pochopit k čemu nám toto všechno slouží. Jak jsem už před chvilkou říkal: Nemysleme na Pána jen v těch těžkých chvílích, ale ať je Pán stále na prvním místě v našem životě! Když máme Pána v sobě, pak každé trápení můžeme unést a lidé to poznávají, zapamatují si a řeknou: ten člověk má takový kříž a nosí v sobě takovou lásku! A pak pomáháme i druhým lidem, že se ptají, co dává sílu tomu člověku k nesení kříže. Co dává sílu? Bůh.

Rozhodně, ano! A co se týká odpuštění – my odpustíme něco a nechceme odpouštět dále, ale Bůh ten odpouští víc a více, že?!

Ano, právě tak. Každý náš hřích. Každý den máme tolik hříchů, tolik zanedbání… Je to veliká milost, kterou máme, že máme Boha, který nás miluje a odpouští každý náš hřích.

Ano, jdeš ke zpovědi a Bůh ti odpustí. Všechno jako by bylo smazáno…

Vždycky říkám poutníkům tady v Medžugorji: Co je krásnější než vidět tady před zpovědnicemi takové fronty. Vidět člověka, který se chce osvobodit od hříchu. Začít nový život s Ježíšem, s Bohem. Kdyby ty kameny o tom mohly promluvit. Panna Maria přišla právě sem na to kamení. Ježíš se narodil ve chlévě, v chudobě…

A i to vaše Sdružení “Mariiny ruce” se zrodilo v chudobě, že?

Ach, ano. Ta kancelář to byl chlév našich františkánů, a kolik dobrého z toho již vzešlo. Kolika lidem se už pomohlo.

Když lidé přijímají pomoc a vidí, že je zdarma, že je to z lásky, pak to pro ně mnoho znamená… Já to tak vidím!

Ano, zpočátku je velké nadšení. Když člověk slyší o chudákovi, ptá se hned: A co potřebuje?! A když ty pomůžeš s láskou, pak dostáváš od nich dvojnásobnou lásku, pak to opravdu začneš dělat s láskou. I když jsou těžké chvíle ve Sdružení, jako v celém našem životě, ale je tady Bůh, je tady modlitba.  Proto máme ta naše pondělní modlitební setkání, kdy prosíme Pána, aby nám dal dost trpělivosti, dost síly, aby nám dal dost lásky, dost světla, abychom se o ně mohli podělit s těmi lidmi.

Mluvila jsem s lidmi, kteří slyšeli, že je u vás všechno otevřené. Máte kontakt třeba i s lidmi, kteří nejsou katolíci?

Každý člověk, který se chce s námi modlit, může přijít  i když s námi nespolupracuje. Modlitby není nikdy dost. To platí i o tom, když se lidé ptají jak mohou pomoci. Já myslím, že co nejvíce potřebujeme je právě modlitba, aby nám Bůh udělil tu lásku, naději a světlo - jak jsem o tom mluvil - abychom je mohli šířit. Protože, když my přineseme do domu jídlo a jinak pomůžeme, ale je to bez lásky, pak ti lidé to cítí. Když pocítí lásku, pak se ti otevřou, začnou vyprávět. Ty jsi jim najednou bratr. Když ti nakonec řeknou: Ať vám Bůh požehná, tak to je velkolepé!

Ještě bych se vrátila k té otázce: Když jsou lidé, kteří se třeba neumějí modlit, ale chtěli by se s vámi modlit – mohou přijít?

A to není tak důležité… já bych uvedl vlastní příklad: Když začala zjevení a Panna Maria řekla, že se máme modlit sedm otčenášů, já si řekl: Ale to není tak mnoho! 

To není těžké. Potom Panna Maria řekla: Modlete se jeden růženec a potom: modlete se tři části růžence a potom: modlete se tři hodiny denně, modlete se stále a modlete se srdcem! A já si říkal: No tohle se nikdy nedokážu modlit a nad to ještě srdcem… Ale začněme jedním Zdrávas Maria, protože každý si musí projít sám tou cestou. Začít, jako i já jsem si prošel svojí cestou, jako každý jiný člověk, který je na počátku svého obrácení. Já jsem tehdy byl dítě. Neměl jsem žádnou velikou víru, jen víru takového dítěte, ale když jdeš dále, začneš se odevzdávat Pánu, a když si začneš zvolna uvědomovat v srdci, že i to jedno Zdrávas Maria ti dává nějakou sílu a ulehčení v životě, že tě to začíná měnit, pak se ze všech sil začneš snažit ještě více modlit. Modlitba ti už není tak těžká. Modlitba začne být pro tebe radostí. A jak řekla Panna Maria, modlitba se stane odpovědí na každou otázku ve tvém životě.

A Ona to říká, že modlitba je setkání s Bohem i odpověď i Evangelium. To všechno dohromady… a my na to zapomínáme. Potřebujeme si to připomínat každý den!

A pokračujme v poselství:

Ježíš vám dá víru, abyste všechno přijaly a nic vás od Něj nevzdálilo, protože On vás pevně drží za ruku a nedopouští, abyste se vzdálili a ztratily v těžkých chvílích, protože On se stal Pánem vašeho života.

Já vám žehnám svým mateřským požehnáním.

Jak je krásné slyšet: On je Pánem vašeho života. Je to pěkné slyšet, že On vládne našemu životu. Ale jak bude vládnout Ježíš našemu životu? To je otázka. To zůstává na nás. Ptejme se sami sebe jestli jsme otevření vůči Ježíšovi. Jestli jsme mu odevzdali svůj život, jestli se opravdu chceme měnit? Nebo zůstat na místě na kterém jsme. Protože opravdu ty těžké chvíle, kterými všichni procházíme kéž nám poslouží pro trochu zamyšlení. Já věřím, že v této době, kterou procházíme máme opravdu dost času na zamyšlení. Všichni máme dost času. Buď se budeme modlit nebo budeme žít sami ve strachu. A strach nepřichází od Boha. Ne stále jen sledovat na internetu, že se děje to a ono…Ale  využívejme ten čas na rozhovor s Ježíšem. Modlit se a říkat prostě Pánu: Od tohoto okamžiku, já se odevzdávám do Tvých rukou. Odevzdávám Ti své srdce. Ty vládni nade mnou. Staň se mým Pánem. Protože já chci žít s Tebou. Já Tě chci přijmout za svého Pána. Já jsem si jist, že Ježíš mne nikdy neopustil. I když si myslíme, že nás opustil, On nás nikdy neopustil. On nás vždycky držel za ruku. Ale pokud my dáme tu ruku. Ale my kolikrát nechceme podat ruku Ježíšovi. Bojíme se, ano, správně jsi to řekla. To platí zejména o mladých lidech. Oni říkají: žít s Ježíšem? Chápou to, že 24 hodin denně mají klečet na kolenou, modlit se… Ne! Je to normální život, jako každý jiný život. Ne, ale ty vždycky skrze Ježíše a Jeho lásku budeš stéle poznávat co je dobré a co není dobré. Mnohokrát uděláš chybu, zhřešíš, ale je tady Ježíš a On tě pozvedne, a ty opět jdeš dál… A tak Panna Maria myslí: On se stal vládcem vašeho života!

Lidé to neznají. Myslí, že jít s Ježíšem je stále utrpení a vše těžké. Ale ono to není tak, že? Naopak.

Naopak. Já myslím, že není na světě člověk, který by neměl nějaký problém. To platí jestli je věřící nebo nevěřící. Ale jestli ty máš víru tak každý tvůj problém, každá tvoje potíž, každá tvoje bolest s Ježíšem bude mnohem lehčí. Protože Ježíš ti pomůže, abys nesl ten svůj kříž.

Ano. On to dělá. Je to tak. On je veliký a má v sobě něco – nechci říct přímo humor, ale něco, že dokážeš se udržet nad věcí i když je těžko. To je něco co jsem neznala, dokud jsem to sama neodhalila. Dokážeš se smát i když je těžko.

Jde to. Ježíš je největší zdroj síly. Největší zdroj síly je v Bohu. To je největší pramen naší síly. A když On začne vládnout v našem srdci, pak jak jsem řekl, každé naše trápení a bolest bude mnohem lehčí.

A Jakove, nějaké závěrečné slovo, pro ty, kteří nás sledují… Pro ty mladé. Mám například jednu mladou přítelkyni, která dnes ráno ztratila přítele. Zemřel na koronavirus. Ona se úplně zhroutila…Zlomilo jí to srdce, řekli bychom. Co by jsi k tomu řekl? Jak se ti lidé teď mají v tom všem orientovat… Tedy prosím o poslední slovo, nějakou útěchu, povzbuzení, aby ona mohla vidět zítřek i bez toho přítele.

A to se opět vracíme na naší víru. Vracíme se na počátek rozhovoru. Protože my jsme křesťané. A jestli jsme opravdu křesťané, jestli máme víru, pak víme, že existuje věčný život. Tedy, že se jednou všichni společně shledáme a budeme žít v té nesmírné Boží radosti na tom krásném místě s Ježíšem, s Marií. Já vím, že je to těžké. My jsme všichni lidské bytosti, ale toto poselství mi právě říká, že útěchu všichni nacházíme v Ježíšovi. A nikdy neobviňujme Boha: Proč jsi tohle udělal? Jak jsi to mohl dopustit? Ale vždycky říkejme v modlitbě: Bože, buď vůle Tvá. Nic nám nemůže více pomoci než toto. Modlitba a úplná odevzdanost Bohu. Protože jestli nebudeme plně odevzdaní Bohu, pak budeme žít ve strachu a strach nás bude ještě více ničit. Nepůjdeme dál a budeme stále zůstávat na stejném místě. 

Boží vůle je vždycky dobro!

Ano. Ježíšova vůle je vždycky dobro pro nás. A láska Panny Marie, láska Matky, kterou nám v Medžugorji tolikrát, tolikrát prokázala... Vzrůstejme na té cestě, choďme tou cestou, poslouchejme Boží slovo, poslouchejme poselství Panny Marie, učme se, začněme se otevírat… Nežijme ve strachu, ale žijme v Božím světle. Ať Boží světlo ozáří náš život! A to může jestli je naše srdce otevřené pro Boha.

Velmi děkujeme za ta hřejivá slova.

 

 

 

Dnes jsme s Jakovem, který vede humanitární sdružení Mariiny ruce. Budu pročítat poselství Panny Marie ze včerejška:

Drahé děti, i dnes je Ježíš tady vedle vás, a to i tehdy, když myslíte, že jste samy a že neexistuje světlo ve vašem životě. On je tu a nikdy vás neopustil a nevzdálil se od vás.

To je první věta. Já myslím, nevím, ale cítím, že když jsi začal dělat ty Mariiny ruce a prožívat to vše, myslím, že jsi to už znal, že nejsi sám.

Ano. Především bych chtěl všechny pozdravit a všem popřát Radostné Vánoce a nový rok! A celé toto poselství má určitý mimořádný význam pro celé naše sdružení, pro Mariiny Ruce, protože, když jsem začal toto dělat, když jsem začal působit v Mariiných rukách, byly okamžiky, když jsem se cítil být sám, že nebudu moci dál, ale když se odevzdáš Pánu, odevzdáš svůj život do jeho rukou, pak úplně odevzdáš svoje srdce Jemu, pak pochopíš, že nejsi sám, že je Jeho srdce s tebou, že Jeho světlo je stále nad tebou, že neexistuje tma, že Jeho světlo tě vede stále tam, kde je potřeba. Ke každému člověku, který potřebuje to světlo. To světlo můžeme být my všichni a můžeme přenášet to světlo, které nám On dává. Bůh - jak nám Panna Maria říká v poselství - vás nikdy neopustil, On je stále tu s vámi. Bůh je stále s námi. My jsme si toho všichni vědomi, ale bohužel tolikrát zapomeneme v těžkých chvílích, když jsou potíže, ptáme se: Bože, kde jsi? Ale já věřím, že nám Panna Maria chce říci: Na to se neptejte. Bůh je tady. On je u tvého ramene. On je tu, aby vyslechl každé tvoje přání, každé tvoje trápení, aby je přijal, aby je uzdravil, aby je proměnil v radost a aby je proměnil ve světlo. A to je veliké tajemství naší víry...

Já myslím, když je Hod Boží vánoční a hned druhý den je svatého Štěpána. Jde to nějak ruku v ruce. Ta krása i to hořké, těžké. Není proti sobě. Vše co je těžké není proti Bohu. On je opět přítomen i když je těžko. 

Bůh je opět přítomen v každém okamžiku našeho života. A když mám Boha přítomného zejména v těch těžkých chvílích našeho života, pak ten náš kříž, všechny ty potíže nebudou tak těžké. Protože poznáme ve svém srdci k čemu to slouží. Protože každý kříž, který máme bude sloužit k něčemu. A po každém kříži, jak všichni víme, nastává vzkříšení. Ježíš sám vstal z mrtvých. A každý z nás může vstát z mrtvých, jestli se opravdu odevzdáme do rukou Pána, jestli opravdu začneme kráčet Jeho životem a následovat Jeho světlo.

Ano, přesně tak to je! A Panna Maria pokračuje:

Světlo Jeho narození osvětluje tento svět i váš život. Jeho srdce je stále pro vás otevřené, aby přijalo každé vaše trápení, každou zkoušku, strach a potřebu.

Ty jsi o tom již něco říkal.

Ano, k tomu jsem už něco řekl, ale dnes, v tom těžkém období ve kterém žijeme, v období té pandemie - v těch těžkých chvílích, kdy bohužel někteří i ztratili život - se často ptáme: Bože, proč tohle neskončí? Proč, proč jsi na nás tohle seslal a Bože, kde jsi? Ty tohle všechno můžeš zastavit… Ale Panna Maria nás vybízí, abychom se otevřeli Ježíšovi, protože On chce přijmout každé naše trápení i v této době  pandemie. Ona je to i doba zkoušky. Musíme  se zamýšlet, že je toto doba, kdy musíme opravdu uvažovat nakolik je náš život zasvěcen Pánu. Jestli jsme opravdu natolik zasvěcení Pánu, jak On to od nás žádá. Teď je na to čas. Teď je na to ta pravá chvíle, že máme čas, aby se každý z nás zamýšlel nad svým životem. Jaký je můj život? Jestli je to opravdu život toho slabého věřícího, který říká: jenom já jsem pravý věřící nebo je to život toho věřícího, který opravdu přijal Ježíše do svého srdce a pokračuje žít s Ježíšem ve srdci. Protože strach nepřichází od Boha. Bůh nás nikdy nechtěl vystrašit, proto je i Panna Maria zde. Ona stále říká: Drahé děti. A co je ještě důležitější: Panna Maria vždycky říká: děkuji vám, že jste přijaly moji výzvu. Jak je to veliké, když nám Panna Maria řekne jenom: Děkuji. Ale ptejme se sami sebe kolikrát jsme my řekli: Díky tobě Matko, že přicházíš sem  tak dlouho kvůli nám. Že se o nás staráš. Díky Ti, že žijeme a že máme takovou milost, že můžeme být zde, když Ty jsi tady s námi… I když Tě nevidíme, protože Ona je tady s námi a já věřím, že není důležité jen vidět Pannu Marii očima, těmi pozemskými, ale je důležité vidět  Pannu Marii očima srdce každý den, protože tak pocítíme tu její nesmírnou lásku. Jak si jen nepřipomenout to Mariino překrásné poselství ve kterém nám Ona říká: Kdybyste věděli jak vás miluji, plakali byste radostí. Jenom, když slyšíš to poselství: Otevírejte se srdcem. Jenom, když slyšíš to poselství Panny Marie, ve kterém nám Ona chce říci, jako každá matka chce říci svému dítěti: Dítě moje, jak já tě miluji! 

Ano, ano. To ti dodává sílu, protože z toho cítíš, že nakonec bude všechno dobré. Když to slyšíš, hned ti to otevírá cestu.

Ano. Já vždycky říkám: To co nám Panna Maria tady řekla, to není nic nového. To je to, co by každý křesťan měl dělat už dříve… Ale já vždycky říkám: Panna Maria sem přišla, aby nás trochu probudila!  Protože ten svět ve kterém dnes žijeme nám nabízí mnoho věcí, ale ne to nejdůležitější, a to je, abychom měli život s Bohem. Protože jestli nemáme Boha, my nemáme ani život. Protože život bez Boha není život. Protože jenom Bůh ti dává ten pravý a skutečný život.

Ten věčný život, že ano. Ne jenom ten biologický, ale víc…

Ano, to je mnohem víc.

Ano, ale jak s tím začít. Třeba někde sedneš a otevřeš se a řekneš: Bože, jestli jsi, tak se mnou začni něco dělat! Nebo jak začít, když to neznáme…?

Ale máme příležitost každý den! Každý den! Já myslím jenom, jestli jsou naše oči zavřené, jestli je naše srdce zavřené, pak to pochopit nemůžeme. Rozhlédněme se jenom kolem sebe. Podívejme se jen na tu přírodu, kterou Bůh stvořil, jaká je to krása.  Bůh stvořil… a podívejme se jenom na sebe. Každý jsme jiný. To nás Bůh stvořil. Všichni jsme Boží děti. Ale, bohužel, je ještě tolik lidí, kteří nepoznali tu Boží lásku, ale Bůh od nás žádá, od nás, kteří jsme přijali Boha, kteří jsme přijali tu Jeho lásku, abychom svět učili, abychom byli světlo těm lidem, abychom byli láskou těm lidem. A abychom byli příklad těm lidem a abychom se za ně modlili.

To je veliká věc. A veliká zodpovědnost…

To je veliká zodpovědnost pro každého křesťana, protože nejsnadněji je modlit se za toho koho máš rád, ale my se musíme modlit za všechny lidi. Na prvním místě za naše nepřátele, kteří nám nepřejí dobro, kteří tě urážejí, kteří tě nenávidí, kteří tě zraní… a to je vrchol naší víry, protože jenom skrze to dostáváš odpověď co ve skutečnosti znamená žít křesťanskou víru.

Ano, právě tak… Matka Tereza jednou řekla: Láska začíná, když bolí.

Tak to je a je potřeba se měnit. Já se také každý den musím měnit. Já nejsem dokonalý člověk. Já mám také svoje zanedbání a pády, ale vždycky chci tíhnout k tomu co mi dá sílu, a to je Bůh. To je modlitba a láska. 

A pojďme dál. Ona říká:

Jeho ruce jsou vztažené k vám, aby vás jako otec objal a řekl vám, jak jste pro Něj důležití, jak vás má rád a stará se o svoje děti. Je, děti, vaše srdce otevřené pro Ježíše? Předali jste úplně svůj život do Jeho rukou? Přijaly jste Ježíše jako svého otce na kterého se můžete vždycky obrátit a najít v Něm útěchu a všechno to, co je pro vás potřebné, abyste žili pravou víru?

Tedy můžeme skutečně říci, že i samotné sdružení, které se nazývá  “Mariiny ruce”, je plodem Medžugorje. Jsou to Mariiny a Ježíšovy vztažené ruce. Jako Ježíš vztáhl ruce k nám, tak jsme i my rozhodli, že vztáhneme své ruce, jako by každý člověk měl vztáhnout svoje ruce, na prvním místě k Ježíšovi, k Marii a potom ke každému jinému člověku. Protože proč by se nás jinak Panna Maria ptala: Jsou vaše srdce otevřená? To je skutečně otázka… Protože podívejme se kolik je to milostí za těch 40 roků (trvání zjevení) ?! A jsme si my vůbec vědomi jakou milost tu máme?

Myslíš, že si toho můžeme být opravdu vědomi?

Můžeme, jestliže otevřeme svoje srdce. Jestli jsme odevzdali všechno své trápení do Božích rukou. Protože nejsnáze si vzpomeneš na Boha, když je ti těžko. A jestli jsi ty přijal Boha za svého Otce, jestli On je tvůj Otec a Panna  Maria tvoje Matka, pak můžeš přijmout všechno, protože, jak věřím, modlitba není jenom otčenáš, zdrávas a sláva Otci. Modlitba je i náš rozhovor s Otcem. Protože jestli je Bůh tvůj Otec, ty mu všechno řekneš. Jestli je Maria tvoje Matka, ty jí chceš všechno říci jako svojí pozemské matce. Řekneš jí o všech svých potřebách, o všech svých potížích… A co matka, udělá? Ona ti dá radu, Ona tě obejme, Ona tě políbí. A tak to dělá i Panna Maria s námi. Ale my tolikrát na to zapomeneme a vzpomeneme si na Pannu Marii a na Ježíše v těžkých chvílích.  A nevíme, že když Bůh žije v nás, jestli máme tu pravou víru, pak každé trápení, každá bolest, každá potíž už nebude pro nás tak těžká, protože naše srdce pochopí, proč to přišlo.

... I já jsem to prožila.

I já jsem to mnohokrát prožil ve svém srdci. Vždycky to bude k něčemu sloužit, ale musíme to odevzdat do Božích rukou.  

Ano. Ano a důvěřovat a nebát se!

My se nemusíme bát ničeho. Vidíme, že tolik lidí se ptá v Medžugorji, že se bojí tajemství, co to bude. A kolikrát jen Panna Maria řekla: Drahé děti, nemluvte mnoho o tajemstvích, ale modlete se. 

Co je největší tajemství našeho života? Abychom v každém okamžiku svého života byli připraveni předstoupit před Boha. Ptejme se: Jsem já připravený přijít před Boha, jestli mne On pozve? Je moje srdce čisté, abych před Něj předstoupil?

Ano, jak to říkáš. Třeba ta pandemie nepřišla sama od sebe. Celý svět má strach. Musíme to, musíme ono. Lidé mají strach ze smrti. Jako by smrt byla největší katastrofa… Co ty si o tom myslíš?

Tak se i mne často ptají poutníci, když přijedou do Medžugorje: Jakove, bojíš se ty smrti? Já vždycky říkám: Bojím, ale z jednoho důvodu: Bojím se, jestli jsem připravený přijít před Boha, jestli jsem učinil dost, abych si zasloužil Království nebeské. Toho se bojím, to je můj největší strach. Kdybych si byl jist, že mohu předstoupit před Pána, že mne přijme – Pane, já bych hned k Tobě odešel.

Opravdu?

Opravdu. Každý okamžik, který prožíváme tady na zemi bychom všichni měli chápat jako velikou milost, kterou nám Bůh dává, abychom se mohli změnit. Abychom mohli otevřít své srdce Ježíšovi, abychom mohli začít nový život, nový život, který nás vede do království nebeského.

Myslíš nový život v srdci, ano?

Ano. Nový život, který se zrodí v našem srdci.

Každý okamžik je tedy příležitost k tomu, tak?

Ano, příležitost k tomu, abychom se měnili.

To znamená, že každý den rosteme pro Království nebeské, že roste vše společně – víra, láska, naděje, to všechno.

Ano, ano. To musí být stále přítomno v našem srdci a v našem životě. Protože, když máme víru, máme i naději. A nemáme strach ať přijde cokoli. Já mám tolik lidí, kteří zemřeli v pandemii, nebo přátel, jejichž blízcí ztratili život… , ale jaká je víra těch pozůstalých. Dokonce to upevnilo jejich víru…

Zajímavé...

Protože, když ti řeknu jen to, že bratr a sestra ztratili během čtyř měsíců oba dva rodiče, ale vidíme tady tu Boží prozřetelnost. Bůh měl plán s nimi. Ty děti vyly vychovávány ve víře. Oni měly víru... každý den se modlili společně růženec, každý den chodili na mši.  Modlili se za Medžugorje i za celý svět. Byli takový příklad druhým lidem... Potom se mnou mluvila zejména ta jejich dcera: Víš, Jakove, co mi chybí? Nejvíc mi chybí ta společná modlitba s mámou!

 Ach, já bych z toho plakala!

Chybí mi společná modlitba s mojí mámou! A hned dodala: Ale já jsem si jistá, že byla připravená a že se na mne dívá... A to je veliká víra. To je to na co tě Pán připravoval... A ty děti dnes mají velikou, velikou víru. Ještě pevněji věří v Pána.

Ti rodiče se asi hodně modlili za své děti, vypadá to, že!?

Ano, jistě. A naši rodiče nás nikdy neopouštějí. Já to dobře znám!

Ty to také znáš?

To je i můj případ. Já jsem také ztratil oba rodiče! Byl jsem ještě malý. Ale Panna Maria se postarala. Ona přišla a byla nám Matka! Ježíš mi byl Otec.

Ty jsi to pociťoval?

Cítil jsem to. Jistě. Byly těžké chvíle. Byly těžké chvíle v mém životě. Vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem plakal, říkal jsem si nevím, jak dál. Ale vždycky je tu ta Boží ruka a Bůh ti říká: Neboj se, já jsem s tebou! Já se o tebe starám, já tě pevně držím za ruku. Já tě nikdy neopustím. To cítíš...

No vidíš jaké máš zkušenosti, a teď můžeš zase pomáhat druhým, těm dětem o kterých jsi mluvil...

No oni už nejsou tak malí. Je jim 25 a 30. Pořád ještě mladí! Jsou z Itálie... Oni jsou velcí přátele Medžugorje. Už znám tu rodinu nějakých 25 roků. Ale vidím to i u jiných lidí. Také skrze Sdružení kolik lidí trpí a kolik dětí trpí. My ty lidi navštěvujeme a děláme to vše... Co je nejdůležitější dát těm lidem – přenést jim tu Boží radost. Aby v tobě viděli tu Boží radost, aby v tobě viděli to Boží světlo. Aby viděli, že nejsou sami, že je východisko z toho všeho. Že není jenom temnota v tom tunelu, ale že je světlo na konci toho tunelu! A právě to si naše Sdružení přeje ukázat jako první a přenést to těm lidem..., naši lásku, naše světlo. Abychom se my stávali tím  Ježíšovým světlem, které ozáří každého člověka, kterého my navštívíme.

Ano, to důležité, aby viděli, že při nich někdo je. Když trpíš tak se cítíš, jakoby na tebe druzí zapomněli...

Mnozí se cítí být zapomenutí, že je nikdo nemá rád. Cítí se být možná i jiní než my. Ale oni nejsou odlišní. Oni jsou naši bratři a sestry. Oni jsou Boží děti jako my. Možná nemají to štěstí, že by měli to, co my máme, ale to materiální, to všechno pomíjí. Do nebe si s sebou odneseme jen hromádku té lásky, kterou jsme dali druhému člověku. A právě na to se nás Ježíš bude ptát.

Právě o tom  často mluví papež František, že chudí jsou naši bratři a sestry a že my získáváme od nich více než dáváme.

Ano, když jim sloužíš získáváš od nich mnohem více. A učíš se děkovat Pánu a více si vážíš těch malých věcí. Možná jsi byl někdy náročnýchci to, chci ono. A pak se dokážeš spokojit s drobností. Když se tě někdo zeptá: Jak se máš? Máš pro mne něco? Mám tě rád. To je důležité! Já jsem včera dostal jedno blahopřání k Vánocům od jedné dívenky, mojí volontérky, poslala mi video a na něm říká: Mám tě moc ráda!

A to je větší dar než, kdyby ti dali všechno druhé. A tak i my máme přenášet tu Boží lásku na ty lidi. Říci jim, že jsou pro nás důležití a že my je máme rádi. Říci jim, že nejsou opuštění, že se někdo o ně stará. Staráme se my a skrze nás Ruce Mariiny. A samozřejmě Bůh se stará. Bez Něj bychom nic takového nemohli udělat. 

A Panna Maria v poselství dále říká:

Proto, děti moje, odevzdejte své srdce Ježíšovi a dovolte, aby vládl ve vašem životě, protože jenom tak přijmete přítomnost a budete se moci vyrovnat se světem ve kterém dnes žijete. S Ježíšem mizí každý strach, trápení a bolest, protože vaše srdce přijímá Jeho vůli a všechno to, co přijde do vašeho života.

Ano. O tom jsme už teď mluvili. Protože kdo nám může dát větší útěchu než Pán. My můžeme získat útěchu i od člověka, kněze a od všech lidí, ale když pocítíš útěchu od Boha ve svém srdci, pak pocítíš, že se ti srdce zachvěje, když poznáš, že tě Bůh miluje, že je s tebou v těch těžkých chvílích.  Že se necítíš sám. Právě dnes při té pandemii, kterou procházíme a při tom všem, když víš, že je Bůh tu, pak opravdu udělejme to co Panna Maria říká: Otevřeme svoje srdce, odevzdejme Pánu vše do rukou, aby nám ukázal tu cestu na které můžeme pochopit k čemu nám toto všechno slouží. Jak jsem už před chvilkou říkal: Nemysleme na Pána jen v těch těžkých chvílích, ale ať je Pán stále na prvním místě v našem životě! Když máme Pána v sobě, pak každé trápení můžeme unést a lidé to poznávají, zapamatují si a řeknou: ten člověk má takový kříž a nosí v sobě takovou lásku! A pak pomáháme i druhým lidem, že se ptají, co dává sílu tomu člověku k nesení kříže. Co dává sílu? Bůh.

Rozhodně, ano! A co se týká odpuštění – my odpustíme něco a nechceme odpouštět dále, ale Bůh ten odpouští víc a více, že?!

Ano, právě tak. Každý náš hřích. Každý den máme tolik hříchů, tolik zanedbání… Je to veliká milost, kterou máme, že máme Boha, který nás miluje a odpouští každý náš hřích.

Ano, jdeš ke zpovědi a Bůh ti odpustí. Všechno jako by bylo smazáno…

Vždycky říkám poutníkům tady v Medžugorji: Co je krásnější než vidět tady před zpovědnicemi takové fronty. Vidět člověka, který se chce osvobodit od hříchu. Začít nový život s Ježíšem, s Bohem. Kdyby ty kameny o tom mohly promluvit. Panna Maria přišla právě sem na to kamení. Ježíš se narodil ve chlévě, v chudobě…

A i to vaše Sdružení “Mariiny ruce” se zrodilo v chudobě, že?

Ach, ano. Ta kancelář to byl chlév našich františkánů, a kolik dobrého z toho již vzešlo. Kolika lidem se už pomohlo.

Když lidé přijímají pomoc a vidí, že je zdarma, že je to z lásky, pak to pro ně mnoho znamená… Já to tak vidím!

Ano, zpočátku je velké nadšení. Když člověk slyší o chudákovi, ptá se hned: A co potřebuje?! A když ty pomůžeš s láskou, pak dostáváš od nich dvojnásobnou lásku, pak to opravdu začneš dělat s láskou. I když jsou těžké chvíle ve Sdružení, jako v celém našem životě, ale je tady Bůh, je tady modlitba.  Proto máme ta naše pondělní modlitební setkání, kdy prosíme Pána, aby nám dal dost trpělivosti, dost síly, aby nám dal dost lásky, dost světla, abychom se o ně mohli podělit s těmi lidmi.

Mluvila jsem s lidmi, kteří slyšeli, že je u vás všechno otevřené. Máte kontakt třeba i s lidmi, kteří nejsou katolíci?

Každý člověk, který se chce s námi modlit, může přijít  i když s námi nespolupracuje. Modlitby není nikdy dost. To platí i o tom, když se lidé ptají jak mohou pomoci. Já myslím, že co nejvíce potřebujeme je právě modlitba, aby nám Bůh udělil tu lásku, naději a světlo - jak jsem o tom mluvil - abychom je mohli šířit. Protože, když my přineseme do domu jídlo a jinak pomůžeme, ale je to bez lásky, pak ti lidé to cítí. Když pocítí lásku, pak se ti otevřou, začnou vyprávět. Ty jsi jim najednou bratr. Když ti nakonec řeknou: Ať vám Bůh požehná, tak to je velkolepé!

Ještě bych se vrátila k té otázce: Když jsou lidé, kteří se třeba neumějí modlit, ale chtěli by se s vámi modlit – mohou přijít?

A to není tak důležité… já bych uvedl vlastní příklad: Když začala zjevení a Panna Maria řekla, že se máme modlit sedm otčenášů, já si řekl: Ale to není tak mnoho! 

To není těžké. Potom Panna Maria řekla: Modlete se jeden růženec a potom: modlete se tři části růžence a potom: modlete se tři hodiny denně, modlete se stále a modlete se srdcem! A já si říkal: No tohle se nikdy nedokážu modlit a nad to ještě srdcem… Ale začněme jedním Zdrávas Maria, protože každý si musí projít sám tou cestou. Začít, jako i já jsem si prošel svojí cestou, jako každý jiný člověk, který je na počátku svého obrácení. Já jsem tehdy byl dítě. Neměl jsem žádnou velikou víru, jen víru takového dítěte, ale když jdeš dále, začneš se odevzdávat Pánu, a když si začneš zvolna uvědomovat v srdci, že i to jedno Zdrávas Maria ti dává nějakou sílu a ulehčení v životě, že tě to začíná měnit, pak se ze všech sil začneš snažit ještě více modlit. Modlitba ti už není tak těžká. Modlitba začne být pro tebe radostí. A jak řekla Panna Maria, modlitba se stane odpovědí na každou otázku ve tvém životě.

A Ona to říká, že modlitba je setkání s Bohem i odpověď i Evangelium. To všechno dohromady… a my na to zapomínáme. Potřebujeme si to připomínat každý den!

A pokračujme v poselství:

Ježíš vám dá víru, abyste všechno přijaly a nic vás od Něj nevzdálilo, protože On vás pevně drží za ruku a nedopouští, abyste se vzdálili a ztratily v těžkých chvílích, protože On se stal Pánem vašeho života.

Já vám žehnám svým mateřským požehnáním.

Jak je krásné slyšet: On je Pánem vašeho života. Je to pěkné slyšet, že On vládne našemu životu. Ale jak bude vládnout Ježíš našemu životu? To je otázka. To zůstává na nás. Ptejme se sami sebe jestli jsme otevření vůči Ježíšovi. Jestli jsme mu odevzdali svůj život, jestli se opravdu chceme měnit? Nebo zůstat na místě na kterém jsme. Protože opravdu ty těžké chvíle, kterými všichni procházíme kéž nám poslouží pro trochu zamyšlení. Já věřím, že v této době, kterou procházíme máme opravdu dost času na zamyšlení. Všichni máme dost času. Buď se budeme modlit nebo budeme žít sami ve strachu. A strach nepřichází od Boha. Ne stále jen sledovat na internetu, že se děje to a ono…Ale  využívejme ten čas na rozhovor s Ježíšem. Modlit se a říkat prostě Pánu: Od tohoto okamžiku, já se odevzdávám do Tvých rukou. Odevzdávám Ti své srdce. Ty vládni nade mnou. Staň se mým Pánem. Protože já chci žít s Tebou. Já Tě chci přijmout za svého Pána. Já jsem si jist, že Ježíš mne nikdy neopustil. I když si myslíme, že nás opustil, On nás nikdy neopustil. On nás vždycky držel za ruku. Ale pokud my dáme tu ruku. Ale my kolikrát nechceme podat ruku Ježíšovi. Bojíme se, ano, správně jsi to řekla. To platí zejména o mladých lidech. Oni říkají: žít s Ježíšem? Chápou to, že 24 hodin denně mají klečet na kolenou, modlit se… Ne! Je to normální život, jako každý jiný život. Ne, ale ty vždycky skrze Ježíše a Jeho lásku budeš stéle poznávat co je dobré a co není dobré. Mnohokrát uděláš chybu, zhřešíš, ale je tady Ježíš a On tě pozvedne, a ty opět jdeš dál… A tak Panna Maria myslí: On se stal vládcem vašeho života!

Lidé to neznají. Myslí, že jít s Ježíšem je stále utrpení a vše těžké. Ale ono to není tak, že? Naopak.

Naopak. Já myslím, že není na světě člověk, který by neměl nějaký problém. To platí jestli je věřící nebo nevěřící. Ale jestli ty máš víru tak každý tvůj problém, každá tvoje potíž, každá tvoje bolest s Ježíšem bude mnohem lehčí. Protože Ježíš ti pomůže, abys nesl ten svůj kříž.

Ano. On to dělá. Je to tak. On je veliký a má v sobě něco – nechci říct přímo humor, ale něco, že dokážeš se udržet nad věcí i když je těžko. To je něco co jsem neznala, dokud jsem to sama neodhalila.

Dokážeš se smát i když je těžko.

Jde to. Ježíš je největší zdroj síly. Největší zdroj síly je v Bohu. To je největší pramen naší síly. A když On začne vládnout v našem srdci, pak jak jsem řekl, každé naše trápení a bolest bude mnohem lehčí.

A Jakove, nějaké závěrečné slovo, pro ty, kteří nás sledují… Pro ty mladé. Mám například jednu mladou přítelkyni, která dnes ráno ztratila přítele. Zemřel na koronavirus. Ona se úplně zhroutila…Zlomilo jí to srdce, řekli bychom. Co by jsi k tomu řekl? Jak se ti lidé teď mají v tom všem orientovat… Tedy prosím o poslední slovo, nějakou útěchu, povzbuzení, aby ona mohla vidět zítřek i bez toho přítele.

A to se opět vracíme na naší víru. Vracíme se na počátek rozhovoru. Protože my jsme křesťané. A jestli jsme opravdu křesťané, jestli máme víru, pak víme, že existuje věčný život. Tedy, že se jednou všichni společně shledáme a budeme žít v té nesmírné Boží radosti na tom krásném místě s Ježíšem, s Marií. Já vím, že je to těžké. My jsme všichni lidské bytosti, ale toto poselství mi právě říká, že útěchu všichni nacházíme v Ježíšovi. A nikdy neobviňujme Boha: Proč jsi tohle udělal? Jak jsi to mohl dopustit? Ale vždycky říkejme v modlitbě: Bože, buď vůle Tvá. Nic nám nemůže více pomoci než toto. Modlitba a úplná odevzdanost Bohu. Protože jestli nebudeme plně odevzdaní Bohu, pak budeme žít ve strachu a strach nás bude ještě více ničit. Nepůjdeme dál a budeme stále zůstávat na stejném místě. 

Boží vůle je vždycky dobro!

Ano. Ježíšova vůle je vždycky dobro pro nás. A láska Panny Marie, láska Matky, kterou nám v Medžugorji tolikrát, tolikrát prokázala... Vzrůstejme na té cestě, choďme tou cestou, poslouchejme Boží slovo, poslouchejme poselství Panny Marie, učme se, začněme se otevírat… Nežijme ve strachu, ale žijme v Božím světle. Ať Boží světlo ozáří náš život! A to může jestli je naše srdce otevřené pro Boha.

Velmi děkujeme za ta hřejivá slova.