Zemřel medžugorský kněz fra Viktor, jehož povolání je silné svědectví

V úterý 1. prosince 2020, v Medžugorji zemřel fra Viktor Kosir, člen Hercegovské františkánské provincie Nanebevzetí Blahoslavené Panny Marie. Fra Viktor zesnul v 83. roce života, 64. roce řeholního života a 56. roce kněžství. 

2. prosince 2020. od 12 hodin bylo tělo fra Viktora vystaveno ve farním kostele sv. Jakova v Medžugorji, a zádušní mše svatá byla slavena od 14 hodin. Mši svaté předsedal mons. Henryk Hoser, apoštolský vizitátor se zvláštní úlohou pro farnost Medžugorje, a pohřební obřady na hřbitově Kovačici vedl provinciál fra Miljenko Šteko. Pohřbu se účastnili četní františkánští spolubratří fra Viktora a jeho příbuzní, a též vděční věřící, které fra Viktor dlouhé roky očekával ve své zpovědnici. V Medžugorji byl v kněžské službě od roku 1994.

Fra Viktor Kosir měl zcela ojedinělé povolání ke kněžskému životu, které je současně SILNÝM SVĚDECTVÍM o životě věřících v této oblasti ve které prožil svůj kněžský život.

Fra Viktorův starší bratr byl také františkán – fra Viktor, kterého partizáni jako klerika a žáka VII. ročníku gymnázia se spolubratřími zabili, spálili a uzavřeli ve válečném krytu na zahradě kláštera na Širokém Brijegu (kam jsme s velkými skupinami českých poutníků jezdívali na svědectví fra Jozo Zovka - který byl farářem v Medžugorji, když zde začala mariánská zjevení - a přitom jsme se též s úctou modlili u hrobky zabitých františkánů o jejichž svatořečení je již roky veden proces. Mezi nimi je i fra Viktor Kosir)  7.února 1945. 

To bylo zde období, kdy se jugoslávští komunističtí partyzáni vraceli a osvobozovali své území od fašistů a myslili, že udělají nejlépe, když osvobodí místní lid také od víry v Boha. Jak nám vyprávěl fra Jozo Zovko vnikli do kláštera a nutili františkány, aby se zřekli víry, svlékli františkánský hábit a opustili klášter. Nikdo ho neposlechl. Velitel se rozzuřil. Ztrhl kříž ze zdi, hodil na zem a křičel: Hanobte kříž a opusťte klášter. Jinak si podepisujete rozsudek smrti!!! Neposlechli. Naopak. Všichni, ve věku od 18 do 80 roků, přistupovali ke kříži, poklekli a políbili kříž… Byli zabíjeni, odvlečeni do sklepení v zahradě, politi benzínem a spáleni… Sklepení bylo uzavřeno až do sedmdesátých let, kdy bylo konečně vydáno povolení, aby ostatky pobitých františkánů byly přeneseny ze sklepení a pohřbeny v bazilice Nanebevzetí Panny Marie patřící k františkánskému klášteru na Širokom Brijegu.

Tehdy bylo malému Petrovi Kosirovi sedm roků, když řekl plačící matce: Maminko, neplač! Já budu tvůj fráter…! Jak prohlásil provinciál fra Miljenko Šteko při pohřební řeči nad rakví fra Viktora.

Fra Mario Knezović se na svém facebooku při příležitosti úmrtí fra Viktora, svého přítele, rozepsal i o tom co slyšel fra Viktora o té bolestné, dramatické události vyprávět:

Matka plakala. Skrývala pláč a strachy úpěla. Komunisté jí zabili nevinného syna, františkána na Širokom Brijegu. Bylo mu teprve 21 roků. Ani plakat se nesmělo mezi těmi zločinci. U ní uplakané stál mladší syn Petr. Tehdy, aby matku, utěšil řekl: „Mámo neplač. I já budu fráter“. A tak se stalo. Fra Viktor Kosir se vydal po stopách mučednicky  zabitého rodného bratra,frátra… Přijal jeho řeholní jméno Viktor.

Otřesný je ten detail, který nejvíce poznamenal život hercegovského františkána fra Viktora Kosira, který dnes zemřel v Medžugorji pro které celou bytostí žil. Jenom Bůh může změřit jak fra Viktor hořel pro poutníky. Ještě, když byl farářem na jiných místech v okolí i na Širokom Brijegu, několikrát týdně přijížděl do Medžugorje zpovídat. Bylo to období, kdy nebylo lehko. Příjezd do Medžugorje znamenal  odporovat postoji oficiální Církve a zažívat v určitém předválečném období (národnostní válka od roku 1991) nepochopení uvnitř vlastního společenství – tehdejšího vedení Provincie. Fra Viktor byl voják Církve i tehdy, když „generálové“ měli jiné směrnice. Na „bitevním poli“ lásky a poselství Panny Marie a výzev k obrácení byl neústupný.

Fra Viktor Kosir všechny ty obtíže snášel a nestěžoval si, dokonce ani tehdy, když na něj dolehla nemoc z prožívaných stresů, které provázely jeho život. Žil pro Medžugorje, a z pozemských věcí nic nevyhledával a nic nečekal. Všechna jeho starost byla jak se poutníci vyzpovídají a setkají s Bohem a poslechnou Pannu Marii. Medžugorje a poutníky vnímal jako nejužší rodinu. I když sám byl sevřen nemocí, pomáhal druhým nosit jejich bolesti. Čekal na kajícníky ve zpovědnici a dokázal obdivovat  a s nadšením vyprávět jak nějaký inženýr, vlivný člověk, a nebo obyčejná babička se dokážou smířit s Bohem. Veliký, veliký fráter byl fra Viktor Kosir a při vzpomínce na druhé spolubratry jako např. fra Ljudevita Rupčiće, fra Slavka Barbariće, fra Karla Lovriće a další, mu srdce poskočilo radostí.

Pokoj jeho duši!

Pro mne bude těžké přijíždět do Medžugorje a nesetkat se s ním. To bývala setkání při kterých jsme si rozuměli i bezeslov. Když jsem byl dítě on byl ve službě v mé rodné farnosti. Vždycky mi vyprávěl jak ho jednou můj otec zachránil v neštěstí. A později nás Medžugorje sblížilo. Vždycky, když jsem odcházel mi říkal: buď na sebe opatrný, vždyť děláš za pět františkánů. Ach, můj příteli, není tomu tak. Bude potřeba ještě mnoho práce než budeme ve stopách našich otců…