Žid, který třikrát poklekl před Pannou Marií

V srpnu r. 1983 jsme jeli na dovolenou do  u Dubrovníku. Bylo to z rozhodnutí mojí manželky Sue. Mně se ani zrovna moc nechtělo do nějaké komunistické země, ale dělal jsem to z lásky k ní. V době našeho pobytu v Dubrovníku mě požádala, abych jí odvezl do Medžugorje, alespoň na jeden den. Pochopil jsem, že když vybírala Dubrovník, měla na mysli ve skutečnosti něco jiného, z  lásky k ní jsem přistoupil na to, že půjdeme do té svatyně jenom na jediný den.

Příchod do Medžugorje

K mému překvapení, když jsme tam přijeli, vypadalo vše velmi normální, nebyly tu žádné zvláštní projevy zbožnosti, nikdo se nebil pěstí do prsou ani nechodil v žínici a v popelu. Viděl jsem jenom normální lidi, jako Sue a já. Obyvatelé byli velmi příjemní a projevovali nám pohostinnost jakou jsem nikdy dřív nezažil. Slyšel jsem, že jsou katolíci v té oblasti  antisemité, ale když jsem jim řekl, že jsem Žid, ještě vřeleji mne přijali a cítil jsem se velmi uvolněně.

Kolem 17. hodiny jsme byli v kostele, kde se modlil růženec, a tam jsme se setkali s paní  Anitou Curtis, kterou jsme znali z Londýna. Když mne uviděla řekla: „O, to je krásné, že i Žid přijel do Medžugorje. Panna Maria bude šťastná, že tě tady vidí!“ Řekla mi, že by snad bylo možné, abych se dostal do místnosti, kde jsou zjevení, ale já jsem myslel, že to není vhodné, protože jsem nevěřil v to, co se tu dělo. Neznal jsem Ježíše, a ještě méně jeho Matku, a opravdu jsem nevěřil, že by se Ona mohla těm mladým lidem zjevovat. 

Poklekl jsem

A tak jsem stál před farním úřadem uprostřed množství jiných lidí, kteří prosili sestru Janju a fra Tomislava Pervana, faráře, aby je pustili dovnitř až bude zjevení. Anita Curtis řekla sestře Janje, že jsem Žid a že by mne bylo potřeba pustit dovnitř, protože bude mít Panna Maria radost až mne uvidí. Všiml jsem si jedné Italky s dítětem, které vypadalo velmi nemocně. Plakala a zapřísahala sestru Janju, aby jí pustila dovnitř protože věřila, že se dítě uzdraví. Řekl jsem sestře Janje: „Prosím vás, pusťte tu ženu, není spravedlivé, abych šel já, protože já nevěřím v to co se tu děje.“ Fra Tomislav Pervan vyšel, viděl lidi jak hovoří, chytnul Italku i mne, a před tím než jsem pochopil co se děje, vtlačili mne do postranní místnosti, kde docházelo ke zjevením. Místnůstka byla malá a přecpaná a bylo tam nesnesitelné horko. Lidé byli stěsnaní, rameno na ramenu, nebyl ani milimetr volného prostoru. Rychle vstoupilo šest vizionářů, začali se modlit a potom padli na kolena. Díval jsem se na zeď jestli bych neviděl něco neobyčejného, Matku Boží, ale viděl jsem jenom zeď a dost špatně nabarvenou sochu Panny Marie. Protože si všichni klekli, klekl jsem si i já, nebyla jiná možnost. Byli jsme tak namačkaní, že když jeden klekne musejí klečet všichni. Vzpomínám si, že jsem uvažoval o tom, že by nebylo možné tam vměstnat jediného dalšího člověka. Bylo nám tam těsno, když jsme stáli a když jsme klekli, zabírali jsme dvakrát tolik prostoru. Cítil jsem všude na těle cizí kolena a bylo mi velmi, velmi nepříjemně. V prostoru vládlo ticho, bylo slyšet jen dýchání, když v tichu vypukl pláč té Italky s nemocným dítětem. Začal jsem si uvědomovat nějakou zvláštní přítomnost, něco se dělo v té místnosti, něco čemu jsem nerozuměl. Ale předtím než jsem pochopil, kde jsem a co se děje, všichni vstali a vyšli jsme ven.

Moje manželka stála venku. Slze jí stékaly po tváři. Řekla mi: „Nikdy nepochopíš jaká to byla neuvěřitelná milost pro celou naší rodinu“. Sue byla tak šťastná, že jsem byl v místnosti zjevení... Tomu jsem tehdy nerozuměl, i když jsem nevěřil v to co se dělo, uvažoval jsem takto: „Jestli nějakým zázrakem Matka Boží cestuje časem a prostorem, aby se zjevila vizionářům v Medžugorji, není zrovna velký rozdíl jestli jsem v té místnosti nebo na druhé straně zdi. Může mne vidět tak i tak. Ty věci jsem nijak nedokázal pochopit. Bylo to poprvé, že mne někdo srazil na kolena. Tradičně, Židé neklečí ze strachu, aby nepřestoupili přikázání,  které říká, že se nesmějí klanět žádným výtvorům lidských rukou. To odporovalo židovskému učení, které jsem přijal, když jsem byl mladík. Cítil jsem se provinile, že jsem klekl v té místnosti, a to před jednou špatně nabarvenou sochou.

Místo, kde mohu najít mír

Do Medžugorje jsem se se svojí manželkou vrátil mnohokrát, protože se mi to místo líbilo a věděl jsem, že se tam něco děje, něco čemu nerozumím. Ať už to bylo co bylo, mělo to takový vliv na lidi, že byli milí a laskaví jedni k druhým. A tak jsem přijížděl sice nevěřící, ale užíval jsem si v tom prostředí. Mnohé roky jsem přijížděl do Medžugorje. Pro mne to bylo místo kam se mohu utéci, najít mír, podivuhodné uvolnění a přátelství. O dva roky později, myslím v roce 1985, jsme Sue a já byli na jedné z našich obvyklých návštěv Svatyně, když jsem se jednoho večera rozhodl vystoupit na Križevac, protože nám řekli, že bude nahoře zjevení a že tam bude Marija Pavlovićová. Velmi brzy jsme došli pod kříž a usadili se na schody, před samotný kříž. Mluvili jsme o svém životě o svém přesvědčení, Sue o své katolické víře a já o své židovské výchově. Sue se mě snažila přesvědčit, že je Ježíš můj Mesiáš a Spasitel, a já jsem jí říkal, že existuje dostatek důkazů pro stejně jako těch, které tomu odporují. Teď vím, že je to otázka srdce a ne rozumu, ale v té době můj rozum ovládal moje posuzování a nedokázal jsem přijmout, že je Ježíš Mesiáš a Jeho Matka navštěvuje vizionáře v Medžugorji.

Hovořili jsme delší dobu a já si ani nepovšiml, že se setmělo, a že se pod křížem shromáždilo množství lidí. Někteří zpívali, přibližovala se jedna baterka. Byla to Marija Pavlović se svojí modlitební skupinou. Zástup lidí se rozestoupil, aby mohla projít, a ona přišla pod kříž. Náhodou mi byla právě vedle ramene. Začala se modlit, pak padla na kolena. Jeden člověk, který stál vedle ní se obrátil ke mně a řekl mi: „Vy jste Angličan?“ Odpověděl jsem: „Ano, jsem.“ Řekl mi, abych řekl lidem anglicky, že se Panna Maria zjevila Mariji, ať si všichni kleknou, ať nefotografují a ať se modlí. A tak jsem se obrátil a hlasitě jsem do tmy vykřikoval k shromážděnému zástupu lidí: „Ať si všichni kleknou, Matka Boží se zjevuje Mariji Pavlovićové, žádné fotografování, ať se všichni modlí“. A všichni si klekli kromě mne, který jsem z tradice neklekal. Pocítil jsem, že by, protože jsem všem řekl ať si kleknou, bylo nepřijatelné, abych to sám neudělal. A tak jsem si klekl vedle Marije a to bylo už podruhé v životě.

Kapka deště na hlavě

Vzpomínám si, že jsem uvažoval o tom, že je klečení velmi nepříjemná záležitost. Na zemi  bylo ostré kamení, které se mi vrývalo do kolen. Cítil jsem se velmi nepříjemně. Ptal jsem se sám sebe jestli snad mají katolíci nějaké zvláštní chrániče na kolenou... No a takové věci mi procházely hlavou ve chvíli zjevení. Tehdy jsem pocítil kapku deště na hlavě a myslel jsem, že bude bouřka, a já jsem tady na vrcholku hory mezi tím množstvím lidí. Budu sestupovat pomalu, bude to nebezpečné, bude to klouzat, zem bude mokrá, budeme mokří jako myši, ptal jsem se co vůbec takový jeden Žid tady dělá, vůbec bych na takovém místě neměl být.

Zjevení skončilo, všichni vstali, před Marijí se objevily malé magnetofony, a různí tlumočníci tlumočili poselství do různých jazyků. Na řadu přišla i angličtina. Nevzpomínám si přesně na slova, ale jednalo se o návrat k životu ve světle Evangelia, jinak, že se svět dostane do veliké tragedie. Závěr poselství byl: „Po Mariině tváři stekla slza, která padla na oblak na kterém stála.“ Myslel jsem na to, že jsem stál přesně pod tím oblakem. Té noci vůbec nezapršelo.

Když jsem se vrátil do pensionu vyprávěl jsem Robertu Coxovi, jednomu mladému americkému knězi, který byl s námi, co se mi stalo. Řekl mi: „Bernarde, to je pozvání, aby ses nechal pokřtít.“ Vůbec jsem nechápal a tak jsem ho požádal o vysvětlení. Řekl mi, abych po návratu do Anglie šel za svým farářem a abych mu řekl, že jsem byl pozván, abych se dal pokřtít. Stále jsem tomu nerozuměl, a když jsem se vrátil do Angli  neudělal jsem nic v tom směru. Ale přes to všechno, myšlenka na tu kapku vody, která dopadla na mou hlavu mi zůstala ve vzpomínkách a velmi často jsem o tom uvažoval.

Příští rok jsme byli v Medžugorji opět. Jednou, když jsme byli na přednášce u Jozo Zovka, řekl jsem Sue, že chci zůstat a modlit se s ním. Jako obyčejně, bylo u fra Joza mnoho lidí a Sue řekla: „Je tu příliš mnoho lidí, lepší bude, když se vrátíme do Medžugorje“, a jí odpověděl: „Chci, aby se on nademnou pomodlil“. Sue odpověděla: „Už se s tebou modlil v kostele, už ti i požehnal. Nemá smysl tady zůstávat“. Já jsem na tom trval, protože jsem cítil, že se s ním musím modlit osamotě. A tak jsme čekali a čekali a zástup se pomalu rozcházel...

Všechny autobusy a automobily se už vrátily do Medžugorje, byli jsme poslední. Přišla řada na mne. Řekl jsem Ance, která překládala pro fra Jozu, že jsem Žid a že bych si přál, aby se fra Jozo modlil, aby mne Duch Svatý osvítil (protože Židé uznávají Ducha Svatého), abych věděl co mám dělat. Fra Jozo položil jednu ruku na moje srdce a druhou objal Sue a mne. Modlil se v chorvatštině. Nerozuměl jsem slovům, ale znělo to velmi upřímně. Během modlitby mi srdce silně tlouklo. Sue mi později řekla, že i ona cítila, jako by mi srdce mělo vyskočit z pod košile. Modlitba skončila, vyhledali jsme taxi a vrátili jsme se do Medžugorje. Po návratu do Anglie jsem uvažoval o tom setkání s fra Jozem i o té slze z nebe, ale stále ještě jsem nehledal poučení o katolické víře, stále ještě jsem nevěřil.

O rok později, v srpnu 1987, fra  Slavko přijel na katolické charizmatické setkání v katolické svatyni Walsingham v Norfolku, v Anglii, a tam jsem byl i já a Sue. Byl to večer usmíření po kterém fra Slavko měl vést eucharistickou adoraci. Lidé přistupovali ke kněžím, kteří stáli pod stanem a zpovídali se ze svých hříchů. Potom symbolicky zapálili malou svíčku a s ní odešli do temnoty. Byli přešťastní kvůli Boží lásce, která jim odpouští hříchy a oslavovali, zpívali a tančili radostí a z pocitu osvobození. A tak to zpívající shromáždění, tančíce, hlučně a pomalu vstupovalo do  kaple ve Walsinghamu, kde mělo být eucharistické klanění, které vedl fra Slavko. Fra Slavko vystoupil k oltáři a pohleděl na ten hlučící, neklidný dav. Jen stál, nepohyboval se, jen se na ně díval. Viditelně čekal až se uklidní a připraví na klanění. Dlouho čekal, několik minut. Za normálních okolností bych já musel odejít ze strachu, abych nepřestoupil přikázání, které jsem znal  z mládí, které říká, že se nesmím klanět dílu lidských rukou, ale zůstal jsem. Byl jsem fascinován tím co se dělo, fra Slavkem samotným, který čekal, zástupem lidí, kteří se pomalu zklidňovali, začali být klidní, nehybní, tiší.  Bylo absolutní ticho. To mně připomínalo ticho v místnosti ve které bylo zjevení před řadou roků. Fra Slavko pomalu stavěl monstranci na oltář a před věřícími vystavil Nejsvětější svátost. Vládl dokonalý mír a vrcholné ticho. Všichni padli na kolena. A opět jsem byl já poslední, kdo zůstal stát, ale tentokrát jsem cítil vnitřní přesvědčení, že i já si mám kleknout. Tentokrát, po třetí, jsem si klekl, protože jsem to chtěl. A tak jsem klečel a díval jsem se do tváří lidí kolem sebe, jejichž oči byly upřené k Nejsvětější svátosti.

Tehdy jsem i já pohleděl na Nejsvětější svátost a pocítil jsem, že je tady někdo přítomen a dívá se na lidi, kteří klečí před ním. V tom okamžiku jsem přijal dar, který se nemůže vysvětlit, protože je to čistý dar. Veděl jsem, že je Bůh skutečně přítomen v Nejsvětější oltářní svátosti. V tu chvíli mě Ježíš pozval, abych Ho přijal jako svého Spasitele, a to jsem učinil. Po návratu jsem poprosil svého faráře, aby mne poučil o katolické víře. Protože pocházím z židovského prostředí, jsem se během poučování učil i o Nejsvětější svátosti oltářní a pochopil jsem, že mám podivuhodnou příležitost křtem začít všechno od počátku. Budu čistý jako novorozené dítě. Bude to nové zrození a všechno co se mi stalo, všechno co jsem učinil v minulosti, bude jako by se nikdy nestalo. Mnoho věcí pro mne bylo těžko pochopitelných, ale přijal jsem je, protože jsem se radoval z té podivuhodné příležitosti, kterou mi Bůh nabízí. Očekával jsem den až budu přijat do katolické církve a pokřtěn. Naučil jsem se o pravé přítomnosti Boží v  Eucharistii, něco co jsem i sám poznal, a naučil jsem se, že Bůh každý den přichází k nám ve mši svaté, aby nás sytil fyzicky i duchovně. Když se dopustíme chyb, které jsou nevyhnutelné kvůli naší lidské přirozenosti můžeme jít ke knězi ke svátosti smíření, a když se opravdu kajeme, budou nám hříchy odpuštěné.

Jako obrácený s židovskou výchovou pochopil jsem, že všechno, co existuje v katolické víře, je ve skutečnosti hluboko zakořeněné v židovské víře. A tak jsem pocítil, ne až tak, že se stávám katolíkem, ale úplnějším Židem, a jsem opravdu vděčný, že mi Bůh ve svém nekonečném milosrdenství dal tu podivuhodnou možnost.

Do katolické Církve jsem byl přijat 13. dubna 1987. Shodou okolností, to byla první noc židovské Paschy. První noc židovské Paschy a Zelený čtvrtek nepřipadají vždy na stejný den, ale toho roku tomu tak bylo. Židé věří, že Mesiáš přijde první noc Paschy, to je tradice, a oni očekávají, že Mesiáš té noci opravdu přijde. Pro mne Mesiáš té noci přišel, byl jsem pokřtěn, přijal jsem první svaté přijímání a biřmování.

Je ještě jeden malý zvláštní dar o kterém mám jistotu, že přišel také od Panny Marie z Medžugorje. Toho 13. dubna 1987 jsem měl i narozeniny. Jsem si jistý, že je to dar Panny Marie, protože Ona mne pozvala a přinutila, abych poklekl při těch třech příležitostech.  Ona dosáhla, aby ten den byly i moje narozeniny. Nové zrození na narozeniny!Jaká překrásná milost pro toho Žida.

Během roků, které následovaly jsem často byl v Medžugorji a spřátelil jsem se s františkány: fra Ivanem Landekou, fra Leonardem Orečem, fra Tomislavem Pervanem, fra Svetozarem Kraljevićem a fra Slavkem Barbarićem. Vždy mne mile přijímali jako Žida, který se stal  katolíkem díky zážitkům z Medžugorje. Měl jsem podmínky blíže se setkat s fra Slavkem, který měl velikou lásku k židovskému národu a který se stále zajímal o jeho kulturu. Když v roce 1990 vypukla válka, založil jsem v Anglii humanitární organizaci, která díky velkodušnosti tamních lidí dopravovala pomoc pro Chorvatsko a Bosnu a Hercegovinu v hodnotě přes 10 milionů Liber. Chtěli jsme pomoci těm, kteří pomohli nám svým příkladem víry, pohostinnosti a přátelství. Kromě potravin a léků jsme doručili 160 vozidel, aby obyvatelé vzdálených míst v nepřátelském prostředí mohli transportovat potřebnou lékařskou pomoc. Moje námaha byla velmi ceněna, ale já jsem byl jenom zástupce mnoha lidí, kteří se k nám připojovali s pomocí: řidiči konvojů, finanční donátoři, další, kteří dávali potraviny a léky. Měl jsem silný pocit a vědomí o tom, že my, kteří pomáháme máme zvláštní výsady a že musíme děkovat my a ne lidé z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Lidé, kteří trpěli v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině v období té strašné války byli oběti, v utrpení byli podobní Kristu trpiteli. Jejich utrpení a těžkosti dávali nám příležitost, abychom jim pomohli a abychom dokázali, že máme rádi jedni druhé, jako Bůh miluje nás. My jsme obdarováni, my, kteří jim smíme pomáhat, i to byla milost pro nás.

V letech války jsem úzce spolupracoval s františkány, a tehdy jsem se sblížil s fra Slavkem. Společně jsme strávili mnoho času. Mnohým bylo divné, že jsme se fra Slavko a já stali takovými přáteli, protože naše povaha a původ byly tak rozdílné. Fra Slavko mi jednou řekl: „Bernarde, ty jsi pravý přítel.“ Ta slova jsou pro mne pravý poklad. Řekl: „Kdykoli tě požádám o pomoc, ty hned řekneš ano, nikdy se neptáš co od tebe chci, jak to uděláš nebo proč máš pomáhat. Prostě říkáš ano, pomohu. Instinktivně znáš, že od tebe nebudu žádat nic, co bys nemohl udělat. Máš ke mně důvěru. To je znamení pravé důvěry a přátelství, a proto tě považuji za pravého přítele.“ Fra Slavko je nepochybně svatý člověk, a nyní je v nebi,  u Boha. Pro mne, židovského konvertitu, je nevýslovná čest smět se považovat za přítele  jednoho světce.

Glasnik mira