Žijme podle Božího slova, aby nám bylo dobře v životě.

Homílie fra Zvonimira, Medžugorje, 16. 2. 2020

Když sledujeme Ježíšův život, Jeho jednání jako například to, že byl na hostinách s hříšníky, odpouštěl hříchy, vyhýbal se odsuzování, kamenování,  léčil v sobotu… a mnohé  další ,  Jeho současníci získali  dojem, jak Ježíš zachází mimo Zákon. A co víc, že On by mohl být ten,  který je osvobodí od Zákona, ale v negativním smyslu, tedy, že Zákon zruší.

Zákon byl dán prostřednictvím Mojžíše. Bůh přes Mojžíše dal svůj Zákon Izraelcům, aby jej plnili a byli Bohu milí skrze Něj. A Židé zachovávali ten Zákon čuvali  a všechna nařízení, které se zrodily z toho Zákona. Oni měli více než 600 předpisů, které měli dodržovat. Promýšleli si každou možnou situaci a jak se v ní chovat podle Zákona – aby náhodou nepřestoupili Zákon Boží. A co se s nimi stalo? Stali se otroky Zákona, otroky předpisů. Zmizel smysl, zmizela  láska, zmizel vztah k Bohu. Zákon se stal břemenem. Stal se slovem, které je potřeba plnit.

Když viděli Ježíše,  Jeho působení, někteří myslili, že přišel zrušit Zákon.  Pro některé by to byl důvod, aby se ho chopili a obvinili, a druzí se nemohli ani dočkat až z nich někdo sejme to břemeno, které je tlačí. Ale Ježíš se moudře staví na obranu Zákona. A co víc, prohlubuje samotný Zákon. Nesmí se ani jedno slovo ani jedna prvek z něj smazat. Ale vnáší i něco nového, a to je – láska. Láska k Bohu a láska k  člověku. Teprve, když člověk chová lásku k Bohu, teprve tehdy převyšuje Zákon, tedy jeho plnění mu není břemenem, ale požitkem.

Věřící v Ježíšově době byli moudří ve zmírňování Zákona nebo v obcházení jeho nařízení.

Tak pro ně nebyl žádný problém vést spor s vlastním bratrem, nemluvit s ním, přát mu zlo a škodit mu. Protože – v Zákonu je psáno: Nezabiješ! Pak myslili: Když mám hádku s bratrem, to jsem ho nezabil. Stále ještě jsem dobrý, stále ještě jsem nepřekročil Zákon. Nebo: v Zákoně je psáno: Nesesmilníš! Někdo může pomyslit: tak dobře, myšlenky nejsou tak špatné. Ty jsou jenom v mojí hlavě, v mém srdci, těmi druhým neškodím. Tedy, nepřekračuji Zákon. I tak do nekonečna…

I dnes mnozí smýšlejí podobně. Hledí přísně na to, jestli nepřestoupili nějaké přikázání, a neuvažují o smyslu toho Božího přikázání: proč je lidem dánozašto je ona dana ljudima, co její zachovávání člověku přináší. Příliš často hodnotíme jestli jsme nepřestoupili nějaké přikázání, a velmi zřídka se zpytujeme, jestli máme rádi Boha, jestli se těšíme z toho, že žijeme podle Jeho slov.

A tady nás právě Ježíš napomíná, když napomíná svoje současníky a když jim říká: Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ! Kdo  zabije, budu podroben soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se hněvá na svého bratra, bude postaven před soud.

A tehdy Ježíš  otkrývá smysl přikázání: Půjdeš-li do Chrámu, abys se modlil k Bohu, přinést mu oběť a vzpomeneš si, že tvůj bratr má něco proti tobě, odejdi a nejdříve se usmiř se svým bratrem, a potom přijď a přines oběť. Protože jaká bude tvoje láska k Bohu, kterého nevidíš, jestli nemáš lásku ke svému bratru, kterého vidíš? Jaký smysl má tvoje modlitba, jestli ve svém srdci kypíš hněvem proti svému bratru? Není modlitba, kterou by Bůh vyslyšel, když je někdo ve sporu se svým bratrem. Taková modlitba nemá smysl. To je výsměch.

Protože Bůh nechce, abychom my byli jako roboti, kteří se budou chovat podle určených logaritmů. On nám dal srdce z masa. Abychom byli  lidé, abychom milovali jedni druhé, abychom milovali  Jeho. A ne abychom byli bezohlední a abychom jenom zdánlivě plnili všechny předpisy. Vzpomeňme na tu větu z Písma svatého: Bůh se nedívá jako člověk. Bůh hledí na to, co je v lidském srdci.

Stejné to je i s šestým Božím přikázáním: Nesesmilníš! Ježíš uvádí do hlubiny přikázání, uvádí do smyslu, kdy říká: kdokoli s touhou pohledí na ženu, už se s ní ve svém srdci dopustil ciziložství.

Ježíš chce lidi osvobodit hříchů a všeho hříšného. Chce vychovávat novou generaci, která zcela přilne k Bohu a tím samotným bude ctít  důstojnost každé osoby. Rozvíjet se v tom směru, abychom nenechávali místo zkaženosti a nedopouštíme zlu, aby  v nás klíčilo. Někdo by mohl říci, že je to malý, drobný hřích. Ale proč chovat kořen toho hříchu ve svém srdci? Kdo je natolik odvážný a tolik důvěřuje sám sobě i své síle, že může nechat zakořenit hřích ve svém srdci a být si jistý, že bude moci nad ním zvítězit až začne růst a dusit všechno ostatní?

Tady mě napadá Internet a nízká morální hranice na něm. Někdy nemůžeš poznat lidi, když  se s nimi setkáš naživo. Nebo se někdy  tak zarazíme, když vidíme prohlášení a fotografie, které někteří jednotlivci zveřejňují, a přitom chodí pravidelně na mši, jsou aktivní ve farnostech, v modlitebních společenstvích, a sedí i teď v lavicích v kostele a poslouchají slovo Boží. Drazí mladí, varujte se hříchu, vytrhávejte všechny kořeny hříchů ze svého srdce. Neponechávejte místo hříchu, ale očišťujte se! Nikdo není tak silný, nikdo není imunní vůči hříchu a proto hřích není potřeba zalévat nebo mu připravovat úrodnou zem. Poslouchejte Ježíše, když vám to říká! Koho jiného  budeme poslouchat jestli ne Jeho?! Kdo nám projevil větší lásku než On?! Kdo to za nás zemřel kromě Jeho?! A opět tak často dokážeme vedle Jeho slov, vedle Jeho lásky, ponechávat v sobě kořeny hříchu… a kdykoli to děláme, neodpověděli jsme na Lásku  láskou.

To je ono, když svatý František se slzami říká: Láska není milována!

Milujme Lásku, milujme Ježíše! A milovat Ho budeme tak, že budeme poslouchat Jeho slova a před spaním, že si nevezmu do ruky mobil, ale Bibli. A přečtu si evangelium, Ježíšova slova, před spaním. A tak dovolím, aby v mém srdci klíčilo Boží slovo. Slovo, které mi dává sílu k  životu, Slovo, které mi dává smysl života, Slovo, které mne učí žít, milovat! Slovo skrze, které mi bude darována spása.

To je Ježíšovo plnění Zákona. Prohlubování Zákona. Dívat se na jeho smysl. A ten se skrývá v lásce k Bohu a člověku. A Ježíš to tak krásně shrnul. Ten, kdo miluje Boha, nehřeší. Ale ten, který miluje Božskou láskou. A ta božská láska je nám ukázána. Tou jsme milováni do konce. Do smrti. Beze strachu, bez váhání. A tu lásku budeme moci odplácet jedině, když budeme milovat stejnou mírou, do konce, když se zcela odevzdáme Bohu. Ne abstraktně, zpívat Bohu láskyplné písně, pozvedat ruce, upadat do tranzu a myslet, že jsme políbili Boha.

Ať náš svatý život bude ten koncert, ta píseň, která bude pronikat do nebe. Svatý život. Plný lásky k Bohu a bratru. Život podle Božího slova, bezpodmínečně důvěřující každému Božímu slovu. Život ve vědomí, že jenom podle Božího slova máme Život a že nám jedině tak může být v životě dobře.