Živé povzbuzení na začátku Adventu

Fra Mario Knezović

Tento čas Adventu je čas vhodný na to, abychom trochu změkli, trochu ustoupili, aby nás Bůh mohl narovnat, uhladit, uspořádat, a to nemůže být dokud my neustoupíme ve své namyšlenosti, pýše, našponovanosti ve svých problémech. On není život bez problémů!

Jeden duchovní před svými žáky zmačkal dvaceti dolarovou bankovku. Hodně jí zmačkal. Hodil jí pak před ně. Co je toto? Dvaceti dolarovka. Teď je zmačkaná. Narovnáme ji. Může se za ní něco koupit? Může. Vzali ji, narovnali, vyžehlili – zase máš svou cenu!

I my jsme zmačkaní, bratři a sestry. Zmačkaní jsme od mnohého. Od opilství a přejídání se, od lhostejnosti, od nebdělosti, nebdělosti svého ducha! Ale věříme, že nás Bůh může narovnat, protože my máme velkou cenu. My musíme věřit, že máme hodnotu. Nesmíme se podceňovat ve smyslu duchovních kapacit a morálních kapacit. Tím nechci vůbec říci, že bychom se měli povyšovat, to ne, ale být si vědom: Já jsem stvořený k obrazu Božímu a Bůh mi dává hodnotu. Nic mne nemůže zmuchlat, nic mne nemůže duchovně zničit. Bůh mne může napravit, Bůh mne může narovnat, ale musím změknout. Ustoupit. Vyjít ze své zatvrzelosti, ze svých pout.

Včera jsem trochu uvažoval o slově rozhodnutí. (v chorvatštině) A přišel jsem na to, že je to vlastně odvozené od slov znamenajících vzdálit se z přístavu, kde je loď přivázána. Rozhodnout se, odvázat se a vydat se k plavbě do  avantury - dobrodružství duchovního života. Napravování svého srdce, svých návyků, svých tužeb, zlozvyků, hříchů. Takové rozhodnutí – upusť ode všeho co tě k sobě připoutalo, omezilo, co ti omezilo životní prostor. Bůh ti chce dát svobodu. Bůh nás zrodil pro svobodu, ne k otročení. Člověk vytváří otroctví hříchem, ne Bůh. Bůh nic neomezuje, hřích omezuje! Bůh tě chce mít svobodného, nespoutaného, uvolněného.  Proto vraťme si trochu důvěru ke svému osobnímu duchovnímu životu!

Bůh vás stvořil ke svému obrazu i když je člověk sám ze sebe zklamán, říká: všechno ve mně se rozpadlo, nemám žádnou cenu! Já už nejsem nikdo a nic... Jeden člověk to tak říkal a ve své ubohosti chtěl skoro spáchat sebevraždu. A náhodou procházel kolem jednoho roztříštěného zrcadla. Bylo na tisíc střepů rozbité. On zvedl jeden z těch střepů. Tehdy svítilo slunce. A on si s tím pohrával, viděl jak ten střep zrcadla odráží sluneční světlo a tím osvětloval všechno co chtěl. Říká: Tohle změnilo můj život! Jak to? On říká, to zrcadlo, které bylo rozbité, rozsypané, řekl bych nemá cenu, je na střepy, ale stále ještě může odrážet paprsky, každý ten malý střípek.

Proto v tomto Adventě, drazí moji věřící, vydejte se hledat ty svoje uchráněné střípky, které stále ještě mohou být odlesk tvého srdce i tvé duše a pro druhé povzbuzením, že to tvoje slunce může být i druhým svítícím paprskem. To můžeme udělat a neztrácejte naději, že Bůh z vás může vytvořit neuvěřitelná zrcadla. Jste použitelní a nezničitelní.

Proto se budeme modlit, aby se tyto adventní svíce zapálily nejdříve v nás. Věřím, že máte někde doma ty čtyři adventní svíce a zapalte je někdy. Zapalte je jako znamení toho co se musí dít: ROZHODNUTÍ !!! To je akce a my, kteří očekáváme Narození Ježíšovo, Vánoce, my nečekáme se založenýma rukama. Hospodyně nemá čas sedět se založenýma rukama. Pobíhá, pracuje. Ještě to, ještě ono. Muži, podej mi to. Čekáme hosty, všechno vře, všechno je bdělé! To je to aktivní očekávání v Adventě. Všechny svoje kapacity vložit do akce, a přednostně ty duchovní. 

Tady se zapalují světla. Což není potřeba zapálit to světlo adventní svíce v mnoha, mnoha rodinách, kde se modlitba stala historickou památkou a nadávky každodenní skutečností? Což není potřeba zapálit adventní svíci v některých našich lokálech, kde se po celé dny pije a hrají se karty, čas se utrácí a nepracuje se!? A pak se naříká a viníky jsou všichni ostatní. Nechytejte mě za slovo. Někdy je dobré si jít i něco vypít a zahrát si karty, ale pokud je tohle celodenní náplní tak nám tady jedna svíčka stačit nebude. Což není potřeba zapálit adventní svíčku, když najdeme žačku osmé třídy ve 2,30 ráno na diskotéce? To se nedávno stalo. Tedy bylo jí 13, 14 roků a byla na diskotéce v půl třetí ráno! A s ní „mistr v pití“ a rodiče spí. Jen si spi, jednou se probudíš, obávám se! Což tady není potřeba zapálit svíčku? Což není potřeba zapálit svíčku, když naši mladí chodí do supermarketů a kupují si krabice Vodky nebo Whisky? A Ježíš mluví o opilství! Naše farní sportoviště je prázdné…

Bratři a sestry, my jako křesťané nesmíme dopustit, abychom žili v temnotě. A je naším úkolem, abychom se zpovídali z toho, jestli jsme nezapalovali světlo tam, kde byla temnota! Protože my jsme organizátory a hlasateli.

Papež v posledním poselství upozorňuje: Prvotní povinností křesťana v současném světě je vnášet jiskřičku světla do temnoty tohoto světa. Vidíte jaká je temnota, nemůže být větší! Města jsou osvětlená, ale je v nich temnota. Přinášet světlo je naše povinnost. A my se nikdy nekajeme a nezpovídáme z toho, že jsme nepodávali svědectví. Ten kdo nepodává svědectví, zrazuje!

Nedávno si mi jeden fotbalista postěžoval: Trápím se, že jsem záměrně nehrál ve finále. Nechápal jsem. Co že tě trápí? Zradil jsem svůj klub. A jestli takový jeden sportovec má výčitky svědomí, že zradil klub, tím spíše máme mít výčitky svědomí my, když záměrně zanedbáváme mnohé příležitosti ke svědectví, které nám Bůh dává!