Životní svědectví fotbalového manažera o obrácení a mystickém zážitku v Medžugorji

Radio Maria, Arka:

Je nám milé, že je s námi dnes ve studiu Kristijan Lopac. Buď pochválen Ježíš i Maria, Kristijane.

Navěky Ježíš i Maria. Děkuji vám, že jste mne pozvali.

Jen na úvod bych řekl, že Kristijan je fotbalový manager, který vede modlitební společenství Setkání sportovců. Já myslím, že není zrovna mnoho fotbalových manažerů, kteří se obrátili. Vy to budete znát lépe než já. Ale je mi velmi milé, že jste tu vy a rozhodně jste první z té branže, který přišel sem do této emise. A děkuji vám za to ještě jednou.

I já ještě znovu děkuji, že  jste mne pozvali do této emise. Je mi velmi milé, že mohu být zde v Medžugorji.

Tedy na počátku každé této emise se vždycky pomodlíme, vzýváme naší Matku, Královnu Míru, o požehnání. Udělejme to i tentokrát. Požádejme Otce i Syna i Ducha Svatého, aby na nás sestoupil, aby vedl tuto emisi, aby všechno bylo vedeno rukou Ducha Svatého, souhlasíte?

Amen.

Tedy: Přijď Duchu Svatý, přijď na mocnou přímluvu Neposkvrněného Srdce Panny Marie, své milované nevěsty.  Zdrávas Maria, milostiplná Pán s Tebou, požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého Ježíš. Požehnaná Ty mezi ženami a požehnaný plod života Tvého Ježíš. Svatá Maria Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší Amen.

Tedy já jsem udělal takový nějaký krátký úvod a teď se vy, Kristijane, můžete našim posluchačům trochu lépe představit.

Jmenuji se Kristijan Lopac. Pocházím z Chorvatska, ale narodil jsem se v Německu, v Berlíně, v městě s 4 500 000 lidí. Vyrůstal  jsem v centru Berlína jako dítě obklopené mnoha různými národnostmi. Kolem mne bylo zvláště mnoho Turků, Vietnamců, Sirijců, nebyla národnost, která by nebyla mé třídě zastoupená... Dříve bylo Německo  rozděleno. Víte sami, že NDR bylo komunistické, socialistické, diktátorské, nebyla tam víra. Ale ve středu Berlína byla víra, různá náboženství, různé kultury – arabská, turecká, čínská, všechno možné. Velmi málo katolíků, protože já bych řekl, že v Berlíně je hodně ateistů. Pokud se jednalo o křesťanskou víru, pak to byli protestanté. Narodil jsem se tedy v takovém prostředí.

Mojí první láskou byl fotbal. Ten byl oblíbený v Berlíně. Můj táta byl také vášnivý fotbalista. Víte, jak  to často u nás v Chorvatsku, v Bosně Hercegovině bývá. Všichni postupně přijímají první svátosti. Tak to bylo i u mne: první svaté přijímání, biřmování... po biřmování jsem se v kostele už neobjevoval. Táta stále fandil fotbalu a ty zápasy bývaly v neděli a já jsem nahradil kostel fotbalem, což je mi teď velmi líto, ale Bůh má své plány, jak a kdy. A možná i trochu povoluje, abychom se i trochu vzdálili a to dopustil i mně v té době. Kněz mi tehdy nabízel, abych ministroval, ale pro mne přesto byl přitažlivější ten svět fotbalu, pro mého tátu také. 

Zabýval jsem se tím aktivně.  Hrál jsem již jako junior profesionálně v tehdy nejleším klubu v Berlíně. Oni mne tehdy doporučili do první ligy. Byl jsem velmi ambiciozní a perspektivní. V 19 ti letech jsem se měl rozhodnout jestli budu pokračovat ve fotbale nebo půjdu do zaměstnání, ale nakonec se mi nepodařilo postoupit na profesionální úroveň ve fotbalu.

Promiňte, že vám do toho vstupuji: Řekl jste, že se vám nakonec nepodařilo pokročit  mezi dospělé profesionální fotbalisty. To se všeobecně říká, že ve sportu je nejtěžší kolem těch nějakých osmnácti roků postoupit mezi dospělé sportovce. Jaký byl u vás problém? Nejste byl dostatečně dobrý nebo se jednalo o něco jiného?

U fotbalu začala být velmi důležitá fyzická kondice. Podobně jako v atletice. Musíš být schopný uběhnout 9 -12 km a být vysoce pohyblivý a rychlost je tu velmi podstatná. Já jsem měl mimořádné fotbalové znalosti a zkušenosti po technické stránce... Mohu říci, že v tom jsem byl na vrcholu v Chorvatsku, abych nebyl teď příliš skromný, ale moje motorické schopnosti, rychlost, nebyly na úrovni potřebné pro fotbalovou ligu. Pak se musíš rozhodnout, jestli chceš v tom sportu zůstat a přijmout, že budeš průměrný a nebo budeš špičkový jinde a budeš tím moci živit sebe a rodinu až téměř do konce života. A já jsem tehdy spolu s otcem rozhodl - což bylo velmi těžké -protože, když se každý den zabýváš fotbalem, věnuješ denně tolik hodin tréningu fotbalu a pak přijdeš do situace, že s tím máš skončit, máš opustit to, co jsi nejvíce miloval, co jsi si nejvíce přál, tak to je velmi těžký krok. A mně to bylo v té době velmi líto. Pro mne to bylo velmi těžké životní období, já byl velmi ambiciozní. Zvláště, když hraješ fotbal, rozvíjí se v tobě nějaký vítězný duch. Chceš stále vítězit!

Já jsem tehdy plnou parou vyrazil do toho zaměstnaneckého světa. Učil jsem se bankéřství. V tom oboru jsem došel do Financial planing. Viděl jsem, že tam bych mohl vydělávat více peněz. To byl pro mne tehdy hlavní motiv. Pozvali si mne na nějaký seminář. Já viděl, že to není špatné... ve dvaceti letech jsem se stal manažérem pracovního teamu v této oblasti. Představte si mne, jak jsem byl rozvinutý z toho fotbalu, každý den, když jdeš na hodiny tréningu, ty musíš vítězit. Chceš být i ve světě nejlepší, chceš se ve všem předvést. Jde to až do extrému. Ten svět fotbalu je veliké odříkání si. Když jsem já hrál fotbal – už jsem naznačil, že jsem trávil 6 hodin denně na tréningu a cestováním na tréning a zpět.

Ale byla to vaše láska. S láskou jste to dělal.

Ano, ale víte jaký je svět, když střílíš goly všichni ti poklepávají po rameni a jsi legenda, ale když ti to zrovna nejde dobře, sedíš na lavici pak pro druhé nemáš cenu. Jsou to veliké protipoly. Tak máš pořád snahu dokazovat, že jsi dobrý... Ale pro Boha je každý člověk cenný. Ten, který sedí na lavici, ten, který pere dresy, stejně jako ten, který střelil gol. Každý člověk má stejnou hodnotu. Ale my ze sportu máme vryto, že musíme mít výsledky, musíme vítězit, když to není upadáš do deprese, že nemáš cenu jako člověk. A to bylo u mne ještě více vystupňováno skutečností, že jsem byl Chorvat žijící v Německu... Koupil jsem si auto. Mercedes. Abych se i tím předváděl. Rodiče mne už nechápali. Já jsem brzy přešel na marketing. Tam se vydělávalo ještě více... A tak jsem ve svých 27 letech měl 15 firem, 300 zaměstnanců a měl jsem ohromný obrat. Měl jsem už tři auta Porshe současně a to jen proto, abych ukázal co jsem to za zvíže! To byl můj život v Berlíně. Hedonizmus. Předvádění se kdo jsem a co mám. Být mocný! mohl jsem si koupit co mne napadlo. Jeden rok jsem proletěl 300 tras letadlem. Byl jsem skoro všude na světě - chtěl jsem jen dokazovat, že na to mám. A pak, když jsem poznal Boha, pochopil jsem, že tohle všechno nemá cenu. Bohu díky za to. Byl jsem v srdci velmi nespokojený, prázdný. Jen jsem se předváděl, kdo jsem. Například přijelo celé mužstvo chorvatských fotbalových reprezentantů do Frankfurtu, sedli do restaurace, dobře se najedli a já jen přišel, zeptal jsem se na cenu, zaplatil jsem a odešel, aniž bych s nimi navázal přátelství a radoval se. Byl jsem úplně chladný, prázdný. Pak jsem se ptal, co je to co mám nejraději? Co by mne naplňovalo?! Ten fotbal! Ale jak se teď vrátit do světa fotbalu? Vždyť teď mám už o 100 kg víc.  Nebudu moci hrát...

Vy jste tedy chtěl znovu profesionálně hrát fotbal? Kolik vám to tehdy bylo roků, když jste začal uvažovat, že se vrátíte k fotbalu?

To bylo v roce 2006... To mi bylo 26 roků... Byl jsem tak prázdný, nešťastný... 

A uvažoval jsem: jestli jsem schopný dělat marketing v jiném oboru, jestli jsem schopný ve Financial planing připravit kompletní finanční program, což bych toho nebyl schopný ve fotbalovém světě? Nebyl bych schopný prodávat fotbalisty? Začal jsem se tím zabývat. Kontaktoval jsem přátele, kteří se mnou dříve hrávali, sledoval jsem zápasy, sledoval jsem fotbalové tržiště. Vždycky jsem byl kapitán, všechno jsem sledoval, v terénu mi nic neuniklo. Poznával jsem talentované hráče... Na to jsem měl čich už od malička. Doplnil jsem si vzdělání a zkoušky. Potřeboval jsem mít na to licenci. Tu je velmi těžké získat. Prostudovat asi tisícovku stránek. To jsou jen právní otázky. Nejedná se o znalosti z fotbalu. Tím se stáváš obhájcem hráčů. Těžké je projít u té zkoušky. 90 procent žadatelů neuspěje. Měl jsem dost peněz. Já Licenci získal a začal jsem hned prodávat hráče. Když jsi velké zvíře tak máš i finance, bylo snadné se prezentovat. Uměl jsem komunikovat s lidmi, měl jsem kontakty...

A jaký byl motiv?

To je dobrá otázka. Na to se mne ještě nikdo nezeptal. Hlavní motiv nebyly peníze. Těch jsem měl už dost. Můj motiv byl, abych byl v tom zaměstnání nejlepší, nejznámější. A přitom budu ve svém fotbalu a budu zase veličina ve svém oboru...

Byl jste tehdy manažér a tím jste i dnes. Dnes je ale veliký rozdíl. Po tom co Pán vešel do vašeho života. Jak k tomu došlo? Stalo se to nějak v určitém okamžiku nebo to přišlo postupně? 

Byl jeden zvláštní okamžik... Bůh čeká, když jsme nejslabší, když je nám nejhůř. Co potom děláme? Voláme k Pánu. Když je nám super pak...

Pak jsme my bohové. Když vše dobře jde, viďte.

Ano, myslíme, že jsme my bohové. Děláme se bohy. V tomto světě, ve fotbalu, všude. My jsme ti nejsilnější, nejlepší... U mne se to spojilo se smrtí mého otce. Já jsem jedináček, nemám bratra ani sestru. Pro mne byl táta táta i máma v jedné osobě. Máma měla restauraci Dubrovník v Berlíně. Když říkám, že pracovala 24 hodin denně tak to ani moc nepřeháním. Táta byl stále se mnou. Ten mi dodával to sebevědomí.  Tehdy onemocněl, informovali ho, že má karcinom, a já nebyl už schopný dělat dál dobře svou práci. Pocítil jsem zase tu prázdnotu. Předtím jsem myslel, že je to kvůli fotbalu. Kvůli zaměstnání, že mne to nenaplňuje, že jenom fotbal mne bude naplňovat... A najednou jsem byl opuštěný. Ve velkoměstě všude mnoho lidí a já nevěděl ani jak vypadá soused vedle mne na patře. Jste totální anonym. Jdete se známým na nějaké kafe. Vy platíte svůj účet a on svůj. On se dívá do svého mobilu a vy do svého. To je dnes běžný jev. Lidé v kavárně už spolu nekomunikují. To je bolestné... A já tehdy zavzdychal: Och, Bože můj, co je tohle za život? Proč vůbec žijeme? Co je to? Tak jsem poprvé došel k tomu, že jsem vzdychal k Pánu, ze srdce, právě když mi bylo nejhůř. Táta nemocný, já měl být silný, když jsem s ním, a já místo toho naříkám. A to se mi stalo v té situaci do které jsem se dostal kvůli otci, stále více jsem volal k Pánu. 

A začalo to velmi zajímavě s jedním františkánským křížem. Jeden známý fotbalový reprezentant měl odjet do Brazílie a známý kněz mu dal ten františkánský Tau kříž, ať si ho vezme s sebou do Brazílie. A on slyšel, že je táta nemocný tak mi ten kříž dal pro něj. Já jsem ten kříž odnesl otci a on ho měl stále u sebe. Už jsem o tom podrobně mluvil, je to na internetu, vyprávění na hodinu, tak teď jenom krátce, abych to neprodlužoval. Táta ten kříž nosil stále u sebe. Léčil se v Berlíně, kde jsou všechny nemocnice státní, ale on skončil v nemocnici Svatého Františka! Pohřbíval ho kněz, který se jmenoval fra František. A tak mi Bůh ukázal už přes sv. Františka, že pro každého z nás má nějaký svůj plán.

Když já jsem byl po pohřbu v Berlíně vyčerpaný, odjel jsem do Zadaru, abych měl alespoň trochu nějaký kontakt s nějakými lidmi po tom co mi táta zemřel. I mně bylo v tom období velmi těžko, i zdravotně, a tak jsem vypnul a řekl jsem si jedu do Chorvatska. Když jsem tam byl tak jsem telefonoval s matkou, že je mi opravdu zle. Ona radila, abych si nechal udělat krevní obraz. Dopadl velmi špatně, odvezli mne sanitkou do Zadaru. Velmi mne bolely nohy. Lékař řekl, že budu muset na nějaké terapie. Tak jsem si tam pronajal byt. Zadar jsem tehdy ještě neznal. Kam jít? Napadlo mne: do kostela. Tak mne to tam táhlo v srdci. Co dělat?  Zemřel mi táta, nemám žádný motiv k životu, finanční situace řešená, ale jinak úplně prázdný, k ničemu...

Vstoupil jsem do kostela. - Ještě bych dodal, že když jsem šel k biřmování v Berlíně, musel jsem si vybrat biřmovacího patrona. Vybral jsem sv. Antonína. - Vstoupil jsem do kostela a proti mně socha sv. Antonína. Tomu jsem každý večer děkoval, že mne v končícím dni ochraňoval. Nedaleko byl  sv. P. Pio. K němu jsem se také občas modlil, protože moji známí byli dlouho bezdětní a potom jeli za ním do San Giovanni Rottondo a pak počali dítě, tedy zázraky působící světec. To byli nějací moji světci: Svatý Antonín, Pater Pio a díky tomu co se dělo i sv. František. Za půl hodiny v tom kostele začala mše svatá. Čte se evangelium. Já jsem v té době měl v jedné firmě problémy s jedním člověkem. Nevěděl jsem co mám dělat. A Bůh mi z toho evangelia řekl přesně to co jsem v tu chvíli potřeboval slyšet. Přesně to! Říkám si, je tohle možné? Po mši se ptám řeholní sestry komu je zasvěcený ten kostel. Odpověděla mi –  to je kostel sv. Františka! Já jsem si spojil  všechno co jsem prožíval. Táta dostal kříž od sv. Františka. Pohřbíval ho kněz František, teď jsem přišel do kostela svatého Františka... Zítra půjdu znovu na mši! Šel jsem na mši a evangelium znovu jako by Bůh mluvil ke mně. A já: Zítra jdu znovu na mši. Opět jako by Bůh z evangelia mluvil přímo ke mně. Přesně jakou potřebuji slyšet odpověď v tu chvíli. Jdu znovu na mši. Šel jsem znovu čtvrtý den na mši. Já opět vnímám evangelium přesně jako, když promluvil v tu chvíli ke mně! Já jsem se už nemohl dočkat co mi řekne Bůh v evangeliu ten den! Já si říkám co se to jen děje? To je zázrak!!! Viděl jsem nějakého řeholníka: Víte co se mi děje? Každý den prožívám evangelium jako když Bůh ke mně promlouvá!? Já jsem si myslel, že  rostu ke svatosti, jsem nějaký světec, a že s tím mohu něco plánovat...! Ale on mi klidně řekl: To je zvláštní milost pro tebe. A já vyletěl: Jaká zvláštní milost?! To je nějaký zázrak, co jiného!!! A tohle trvalo asi 40 dnů. Každý den evangelium jako když Bůh skrze ně ke mně mluví. V té době jsem si uvědomoval jak je Bůh velký. Vede mne na milimetry přesně v mém životě. Můžeme číst Bibli, poslouchat duchovní hudbu, být v prostředí lidí, kteří vědí více o Pánu Bohu... Slyšel jsem o životní zpovědi. Co je to? Jak se na ni připravit? Připravil jsem se. Přišel jsem k prvnímu františkánovi, který tam byl po ruce. - Co chceš? -Životní zpověď. A víš ty vůbec co to je? Jak by ne! Já jsem se připravil. Mám všechno zapsané! Všechny hříchy, kterých jsem se kdy v životě dopustil. Tři listy z obou stran popsané! Chci přistoupit ke zpovědi po 15 ti letech! Dobře, přijď v pátek.  Já tam vešel a teď mu vyprávím všechno to co se stalo v mém životě, všechno co bylo špatně. Přešli jsme na jedno téma a já říkám: žil jsem krátkou dobu v Rijece... A on se mne ptá: Co jsi ty dělal v Rijece? Já jsem se nechtěl zaplétat do fotbalu, protože víte, je v tom mnoho korupce a toho všeho jako i jinde ve světě. Ale on se mne ptal čím se zabývám. Řekl jsem: Jsem fotbalový manažér. A on: Měl jsi tam nějakého známého hráče? Očekával bych všechno na světě jen tohle ne. A já jsem se už trochu podrážděně optal: Proč se mne na tohle ptáte? Zabýváte se fotbalem nebo proč se ptáte? A on: No, jen mne to zajímá... Dobře. Měl jsem tam jednoho chlapce, to byl Ivan Močinić, on hrál v chorvatské reprezentaci. A kněz reagoval: Nepovídej! Nemohu věřit... – Čemu? – Já Ivana Močiniće znám!  Byl jsem v duchovní správě v Rijece než jsem byl přeložený do Zadaru. A rodina Močinićových jsou moji nejbližší přátelé. Po každé večerní mši jsem chodil k nim na večeři! Jsou pro mne jako vlastní rodina! Viděl jsem jak se Bůh ve své prozřetelnosti o všechno v mém životě stará. To tahle rodina mi dala ten františkánský kříž! Já ho dal nemocnému tátovi. Potom můj táta zemřel v nemocnici svatého Františka, pohřbít tátu přišel fráter František. Potom jsem vešel do prvního kostela v Zadaru. Byl to kostel svatého Františka. Potom přijdu ke zpovědi k prvnímu františkánovi a on považuje za vlastní rodinu ty Močinićovi, kteří mi dali ten Tau kříž! Představte si, já se učil v Berlíně, kde je 4 500 000 lidí, mohl jsem jít ke zpovědi tam. Mohl jsem jít na Ostrov nedaleko Zadaru, tam je sedm kostelů...Mohl jsem jít do kteréhokoli kostela v Zadaru. Kolik je v tom městě kostelů? 

A Bůh mne poslal přesně tam, kde mám být, abych viděl, že je Bůh živý, že má zájem o náš život, že nic v životě není náhodou. A když se nám otevře duchovní zrak a sluch, pak Bůh začne působit a koná zázraky. Ale do té doby jsem byl zotročený, uzavřený a nevnímal jsem, že je Bůh živý, ten Bůh, který je při tomto setkání dnes zde s námi v naší emisi. Já jsem přešťastný, že mi Bůh dal tuto zkušenost a že se Bůh oslavil v mém životě a že mohu o svém životním příběhu svědčit druhým lidem, zejména těm ze světa sportu.

A ano, zvláště ze světa sportu. Je to tak, ale sledují nás mnozí, kteří nejsou součástí tohoto světa. A pro mne je velmi zajímavé, že jste řekl, že nás Bůh všechny stejně miluje. Ať je to třeba nejlepší fotbalista na světě nebo ať uklízí tělocvičnu.  Když nás Bůh miluje pak nehledí na to čím se zabýváme. Skutečně vám mohu říci, že mne to vaše svědectví velmi oslovilo. Navíc, i já mám svůj příběh spojený také se Zadarem, ale to je trochu jiné téma. Ale díky tomu jsem mohl ještě emotivněji prožívat to co vy jste vyprávěl. Je mi velmi milé, že toto vyprávíte našim posluchačům, kteří jsou mnozí bohužel v těžkých situacích a vy jim tímto dodáváte určitou naději, že Bůh je tu a jenom čeká až se otevřete, zavoláte a On bude reagovat.

To je právě to, že je potřeba, aby se lidé otevřeli Bohu – o tom jsme spolu mluvili před touto emisí – že poutníci v Medžugorji se otevřou Bohu a prožívají zázraky, každý den. Začne to při zpovědi. Tady je zpovědnice světa. Oni mají otevřené srdce. Oni chtějí pocítit milosti. Když ty přistupuješ s otevřeným srdcem k Bohu, On se ti projeví a ty to pocítíš. Někomu přes nebe, někomu pomocí evangelia, někomu ve zpovědi... Bůh má mnoho způsobů jak vstoupit do našeho srdce.

Abych se dostal k tomu co jsem prožil v Medžugorji... Byl jsem na duchovní obnově u Fra Ive Paviće. Prožil jsem tam mystický zážitek v těch chvílích – nebylo to poprvé – kdy mi Bůh doslova zjevil, že musím jet do Medžugorje na delší dobu. Každý druhý by mi řekl: A ty opravdu nejsi normální. Ale, když Duch Svatý vane tak člověk otevře srdce a skutečně dělá věci, které nejsou logické. A Bůh opravdu koná zázraky. 

Já jsem byl na ostrově Silba. Nepluje denně mnoho lodí ze Silby do chorvatského pobřežního města Zadaru, tak jsem musel přesně plánovat den, abych se dostal ze Silby do Medžugorje, přespat, jít na mši svatou a zase se vrátit na ostrov. Dojel jsem do Medžugorje, jdu na mši v 11 hod. Nikoho v Hercegovině neznám. Jenom jednoho člověka jsem poznal, Zdrávka, a zrovna ten byl pět lavic předemnou. Řekl jsem si, nebudu se k němu tlačit přes to množství lidí. Je čas, když bude potřeba tak Bůh dá ještě další příležitost... Šel jsem na Podbrdo. To bylo před koronavirem a na Podbrdu bylo přecpáno. Těžko najít ticho a mír na modlitbu jak je potřeba. Sestoupil jsem k Modrému kříži, kde jsem se pravidelně v 15,15 modlil korunku k Božímu milosrdenství. Tam vidím mladíka, který fotografoval u kříže, já se modlím a Bůh mi v srdci říká: Musíš mluvit s tímhle člověkem. OK, když musím..., ale dej mi nějakou příležitost. On tam fotí. Jak ho mám oslovit? Když Bůh mluví v srdci... Podívám se na hodinky. Měl bych ještě něco sníst a už nemám čas. Měl bych už jít! Vykročil jsem tedy dolů a vidím on jde druhou cestou přímo proti mně. Pozdravil jsem ho: Chvála Kristu i Panně Marii. Vy žijete tady v Medžugorji? Podívejte, o co mi jde: já tady hledám ubytování na trochu delší dobu. Nevíte, kdo by mi pronajal byt? - No, mohl bych se někoho zeptat...- Řekl jsem: Zeptejte se, já jen projíždím. Jestli je to dobré, přijmu to a vrátím se. Vzal telefon a říká: Je tady nějaký týpek, ptá se na dlouhodobý pronájem... On by přišel nejraděj hned. - Tak ať přijde. Ten mladík mi ještě vysvětlil, že mám jít vlevo a pak vpravo... Jdu tam. Vidím nějakou málo zajímavou vilu, ale bylo mi jedno kde budu, jen abych měl nějaký pokoj na přespávání. Ta první vila to ale nebyla, byla to až druhá vedle ní. Vypadala velmi pěkně. Jdu dovnitř. Tam mě uvítal vysoký člověk, asi dvoumetrový, a začal se vyptávat: Kdo jsi, čím se zabýváš. Co děláš v Medžugorji? To mne trochu znervozňovalo. Co se vyptává? Ale zase jsem si říkal: Tady je blízko Cenacolo (komunita pro léčení narkomanů) tak se lidé vyptávají, aby je někdo nepodvedl, že jo!? Pro nás je hloupé se ptát co člověk dělá v Medžugorji. Jedu do Medžugorje, abych se tu modlil, že?! Co jiného!  - Zeptal jsem se i já: A odkud jsi ty, přímo odsud? - Já jsem z Čitluku, odpověděl.- Já znám jednoho z Čitluku. ...Vzpomněl jsem si na to právě v tu chvíli. To je zajímavé jak Duch Svatý působí! – Koho ty znáš? – Kordiće. Kterého Kordiće?! Ptám se v srdci a Duch svatý ve mně promluvil: Ivana Kordiće. – Řekl jsem: Ivana Kordiće. - Toho co žije v Rijece? - Když jsem jel poprvé do Medžugorje, jel jsem s ním a spolu jsme vystupovali na Križevac jedno zastavení Křížové cesty za druhým. Dobře jsme se seznámili. – A on na to: Já nemohu uvěřit! Ivan Kordić a já jsme velcí přátelé! Pokaždé když je v Medžugorji tak on sedí přesně na tom místě, kde sedíš teď ty! Já tomu nemohu uvěřit! Byl tady před Vánoci! – Já vím, byl tady s Efraimem. – Ty znáš i Efraima? - Znám. - On zpívá ve sboru. - Vím. Vím.- A odkud ty znáš Efraima? Já jsem fotbalový manažér a pečuji o jeho syna. To je Ivan Močinić. - Močinićovi to je ta rodina, která mi dala Tau pro mého tátu. Jak se Bůh o všechno stará...

Všechno nějak začalo s tím františkánským Tau křížem,viďte.

Rád bych pro povzbuzení pro všechny posluchače něco řekl: My nikdy nevíme jak Bůh působí. To může být skrze jeden malý křížek. My někdy myslíme, to je k ničemu... Ale vezměte ho, darujte ho někomu a Bůh může přes ten křížek udělat mnoho zázraků. Jenom pozvěte někoho na mši svatou. On možná vůbec nemá žádný podnět jít na mši a když to přijme, tak Bůh může působit dál. Vy nemusíte v tu chvíli hlásat  evangelium.  Bůh ví jak dojít do jeho srdce. My jsme pozváni darovat ze srdce nějaké předměty a Bůh to umí využít.

Ano, a jak skončil tehdy ten váš rozhovor? Pronajal jste ten byt?

Já najal ten byt a začalo nejkrásnější období mého života. Začal koronavirus a já to období prožíval v Medžugorji! Připojil jsem se k jedné skupině mladých, kteří se modlili na úmysly Panny Marie. Začali jsme s tím na podnět Ducha Svatého na Velikonoce, když bylo všude mrtvo. Mše byly zakázané. Pán mi dal pocítit v srdci, že musíme něco na Vzkříšení připravit. Možná si vzpomínáte na ten růženec z nafukovacích balonů, který jsme pustili z Podbrda. To byl také podnět Ducha Svatého, abychom to udělali právě na Vzkříšení. Já jsem věděl, že to musí být dobře marketingově natočené, aby to šířila  světská media, ne jen ta křesťanská. Znal jsem člověka, který měl to zařízení v jeho studiu, měl jsem natočit svědectví. Čekali jsme a byla tam přítelkyně toho známého a ještě její kamarádka. A já si říkám to jsou ale pěkná děvčata. Já byl tehdy sám, nebyl jsem ženatý... jinak jsem byl dost stydlivý. Nebyl jsem zvyklý dělat podobné lichotky, či co.

To je poněkud zvláštní v té branži ve které jste žil.

Stranil jsem se ženské společnosti. Snad ze strachu, aby mne někdo neodmítl jsem se stále držel stranou. A teď jsem řekl: Jsou všechny ženy v Medžugorji tak pěkné? To nebylo ze mne...Dnes vím, že to byl Duch Svatý, který skrze mne promluvil. A ona mi odpověděla: Jinak by se tu Panna Maria nebyla zjevila. - A ona pokračovala: My jsme skupina mládeže, každý den se modlíme na Podbrdu. Nechcete se k nám připojit? Slavíme Pána. Tak jsme se zašali scházet. A každý den po  modlitbě na Podbrdu jsme se sešli v restauraci pod Podbrdem, celá skupina. Po každé zůstalo vedle mne jedno místo volné a ona byla stále vedle mne. Já si stále uvědomoval jaké je to dobrá žena, způsob uvažování a tak. Vyhovovala mi v každém ohledu. Všestraně se mi líbila, ale zase jsem uvažoval: Už jsi v letech a co když to ďábel dělá nějaké svoje čachry... Jednou jsme byli na Podbrdu u sochy Panny Marie. Klekl jsem na kolena, a říkal: Panno Maria, ona se mi skutečně líbí, přímo jsem křičel v srdci: Jestli je tohle žena pro mne, tak mi dej nějaké znamení! Jestli není pro mne tak ji odstraň z mého života. Jestli je pro mne tak mi dej znamení ať jsem si na stoprocent jist, že je to moje žena! Já odjel zpátky na ostrov a vrátil jsem se do Medžugorje začátkem podzimu. Zase jsem viděl tu dívku. Říkala mi, že musí z nějakého důvodu odjet do Záhřebu. Odpověděl jsem, že tam také potřebuji jet. Mám tam přátele a příbuzné. Bral jsem to, že alespoň to bude příležitost, abychom byli spolu nějakou dobu. Tak jsme docestovali do Záhřebu asi v 18 hodin. Volal jsem známému knězi, který byl v létě u mne na ostrově,  jestli je někde mše svatá, kterou bych mohl stihnout.  Odpověděl : Sokole můj – tak on mluví – Sokole můj, máme tady ve filiálním kostele mši v 19 hod. Ale počkej, musím ti něco říct: Když jsem se vrátil ze Silby – ostrova, kde jsme spolu byli – jsem měl další duchovní cvičení v Pule. Tam byla jedna žena, která se mne ptala jestli znám Kristijana Lopce, že ona ho osobně nezná – ona seděla vedle mne a všechno slyšela, měl jsem zapnutý reproduktor – ale že slyšela tvoje svědectví na YouTube a kvůli tomu svědectví se za tebe denně modlí Korunku k Božímu Milosrdenství... A říkala dále: Stalo se mi něco mystického. – Dobře, a o co se jedná, ptám se fra Stjepana. – A on odpověděl: Té ženě se zjevila Panna Maria a dala jí pro mne poselství. Chtěla by se se mnou seznámit, aby mi to vyprávěla, ale bojí se, abych nemyslel, že je nějaká pomatená. – Dobře, Stjepane, ty znáš to poselství? – Znám. – Tak co to bylo? – Odpověděl: Ty jsi se Panny Marie na něco ptal. Odpověď na tvoji otázku je ANO. Ty víš o co se jedná...

Dobrý Bože!

A moje otázka byla, jestli ona je žena pro mne. A ona celou dobu sedí vedle, poslouchá, ale neví o co se jedná. A když jsem ukončil ten telefonický hovor zeptala se mne: Na co jsi se tedy ptal Panny Marie? - Ptal jsem se Panny Marie, jestli ty máš být moje žena!

Přímo takhle jste jí to řekl?

Ano. My jsme se mezi tím už natolik sblížili, že jsme sami věděli, že to jde. Ale vždycky, když si nejsi jistý, ptáš se maminky...

Ano, Maminka  je tady s námi. A abychom to zkrátili, tedy oženil jste se s ní, že?!

Ano, byl jsem tehdy farník Medžugorje a měl jsem tu milost oženit se s tou ženou v kostele svatého Jakova tady v Medžugorji.

Bohu díky. Blahopřeji, jak vám tak i jí. Děkuji vám za svědectví, které jistě i naši posluchači sledovali s užitkem. Život je jako řeka, stále teče. Doufám, že se ještě znovu setkáme a budete nám moci vyprávět opět další svědectví.

Děkuji, že jste mne pozvali a doufám, že se budeme moci brzy všichni sejít znovu zde v Medžugorji.

(Přeloženo ze zvukového záznamu. Zkráceno)