Životní svědectví Pauly Tomić

PANNA MARIA MĚ TADY ČEKALA

Jmenuji se Paula Tomić a pocházím z Vinkovců z Chorvatska. Do svých 17 roků jsem žila jako jiní lidé, ale pak nastala krize identity, samota, strach a prázdnota. Na pozvání přítelkyně jsem odjela na duchovní cvičení zesnulého důstojného pána Tomislava Ivančiće do Osijeku a tam se mi otevřel duchovní svět, tedy poznání, že Bůh je něco jiného  než tradiční zvyk chodit na mši svatou v neděli nebo recitace modliteb. Po tom poznání a zkušenosti, že jenom Boží láska může utišit můj nekonečný hlad po lásce a překonat můj strach a nedůvěru, jsem se stala zapálenou hledačkou Boha.

Zajímavé je, že celý můj život je poznamenán nedostatkem mateřské lásky, a na konec si mne  Nebeská Matka přivedla právě na toto své místo. Do Medžugorje jsem přijela v roce 1999 a od roku 2002, po dohodě s fra Svetozarem Kraljevićem, jsem začala pracovat v Majčinu selu v Medžugorji, v kanceláři pro přijímání návštěvníků a poutníků. Na počátku mé služby mi velikou podporu poskytovaly řeholní sestry františkánky, které tehdy působily v Majčinu selu. Předně to byla s. Bonifacija Barbarićová, která s mateřskou láskou podporovala moje nápady a moji cestu ve víře. Moji spiritualitu v té době také utvářela díla již zesnulého fra Slavka Barbariće v jehož spisech nacházím obraz vlastní duše, stejné theologické, psychologické i pedagogické myšlení. Fra Slavko mě tehdy uvedl do Školy Panny Marie, jejímž cílem je vychovávat zralé křesťany, osoby schopné přijímat a dávat lásku a tím způsobem se stávat apoštoly míru Panny Marie. Právě v medžugorské spiritualitě jako by se každý úlomek mého poznání a hledání usadil na svoje místo.

I když mým úkolem bylo hlásat Mariinu výzvu k obrácení, musím přiznat, že zpočátku jsem až úplně celým srdcem v pravost zjevení nevěřila. Skeptická, racionální a nedůvěřivá jaká jsem tehdy byla podle své zraněné povahy, jsem si zachovávala určitý odstup k mariánským zjevením. To díky lidským omezením, nedůslednosti a nelogičnosti, které bylo možné vnímat kolem zjevení…

Klíčový okamžik ve kterém se to proměnilo bylo moje osobní setkání s přítomností  mateřské lásky Panny Marie na Kopci zjevení což se stalo v roce 2005. V modlitbě před sochou Panny Marie – po tom co jsem delší dobu na Kopci zjevení nebyla – jsem si v srdci uvědomila Matčin hlas, který mi řekl: „Tak dlouho jsem na tebe čekala!“ Ten hlas byl provázený průlomem milosti, která navždycky oživila moji duši. Následoval dvouhodinový pláč vyvolaný poznáním mé nedůstojnosti z jedné strany a milovanosti ze strany druhé. Teď si už dál nekladu žádné racionální otázky o vnějším rámci zjevení Panny Marie. Už pevně věřím v přítomnost Panny Marie na tomto místě.

Cítím velikou dynamiku Boží milosti, která tu sestupuje skrze přítomnost Mariiny mateřské lásky. A ta duchovní dynamika dohání každého, kdo se rozhodne otevřít  se jí srdcem, k proměně života, k životní volbě a rozhodnutí, k duchovní cestě. Cítím, že Panna Maria zde jako Matka mluví ke každému svému dítěti. Jsme-li lidé otevřeného srdce pak můžeme pociťovat její rady a vzkazy pro současný okamžik.

Panna Maria v mém životě vykonala ještě dva další veliké zázraky: způsobila, že jsem překonala svoje dvě největší obavy (protože tyto volby vyžadují bezpodmínečnou důvěru v druhé lidi i v Boha) – mám na mysli strach z manželství a z mateřství. Boží prozřetelnost mi přidělila muže a tři děti. Aby Bůh zcela vyplnil všechny kostky mojí životní mozaiky, daroval mi syna s problémy v rozvoji. Náš Filip má diagnozu patřící do spektra autizmu. To nás udělalo ještě více odlišnými od druhých, protože naši rodinu otevřel jinému světu ve kterém je důležitá čistota srdce, pozornost k druhým, empatie a láska. Můj život a život mé rodiny je daleko od dokonalosti, ale snažíme se žít víru, každodenně se  modlit rodinný růženec a nepřipodobňovat se duchu světa.

Jsem nesmírně vděčná Bohu a Panně Marii, že mne přivedli, abych pracovala tady do tohoto přesevšechno chráněného duchovního místa ve kterém je silně cítit podněty Ducha a kde se stále ještě svobodně dýchá víra.

Učím se den po dni vyprazdňovat hliněnou nádobu své duše, aby všechno to co dělám, nebylo mými vlastními silami, ale Boží silou. Učím se také nezastavovat se před hranicemi svého strachu, slabostí, potřeby se předvádět…, ale právě v tom žít ve víře podle slov svatého  Pavla: „Když jsem slabý, tehdy jsem silný!“

(Radiopostaja Mir Medžugorje)