Životní svědectví slepé dívky na 32. Mladifestu

Chvála Kristu i Panně Marii, jmenuji se Simona, je mi 28 roků, pocházím ze Slovenska a od ledna žiji v Medžugorji v komunitě Světlo Mariino. Chci podat svědectví o Boží dobrotě a péči Mariině v mém životě.

Pocházím z křesťanské rodiny, která měla tradiční víru. Mám ještě bratra a dvě sestry.

Do kostela mne začala vodit babička už před prvním svatým přijímáním a skutečně se mi tam líbilo. Babička z celé rodiny nejvíce praktikovala víru a ona mi až do teď zůstala příkladem oběti a lásky.

Protože jsem se narodila s vadou zraku a viděla jsem jen částečně, musela jsem chodit do školy pro slabozraké děti. V té době nebyla jiná možnost. Ta škola byla daleko od mého domova a proto jsem musela zůstat v internátu už od sedmi roků. Teprve později jsem pochopila, že místo ve kterém byla moje škola je ve skutečnosti mariánské místo. Cítila jsem blízkost Panny Marie, jako by si mne přivlastnila. V internátu jsem byla bez rodičů a tak mne vedla a vychovávala Panna Maria. Vedla mne v tom,  kdy se mám učit, kdy  odpočívat a podobně. Často mi byla útěchou a těšila mne, když mi chyběla moje rodina. Učila mne, že mám chodit každou neděli do kostela. 

Tak jsem se s Pannou Marií učila a vyrůstala jsem. Na střední škole jsem se učila společně se zdravými dětmi a brzy jsem si začala všímat rozdílů mezi námi. Já jsem si sotva přečetla úkol, a oni ho už měli téměř hotový. Nestačila jsem jim. Později jsem se začala učit jazyky, protože mi bylo líto, že jsem uměla tak málo. Panna Maria se postarala, že jsem postupně stíhala jejich tempo. Ale v srdci jsem stále cítila, že nejsem se sebou spokojená.

Během střední školy jsem často slýchala o Medžugorji.  Něco mne silně přitahovalo, abych tam i já odjela. Šetřila jsem si peníze ze stipendia a podařilo se mi to. V Medžugorji jsem pocítila hluboký mír,  blízkost Panny Marie a její lásku.Když jsem odešla na univerzitu studovat jazyky, i tam jsem si všimla, že na některé věci potřebuji více času než druzí. Zpočátku mne to trápilo, ale pak mne Ježíš a Maria učili vidět to, co si oni myslí. Pochopila jsem, že oni jsou se mnou spokojení a pak jsem se i já začala dívat na všechno jinak. V tom období jsem si začala všímat, že mne Panna Maria přivedla k Ježíšovi a začala formovat můj vztah k Němu. Pán mi ukazoval, že mi místo zraku dal jiné duchovní dary, které by mohly pomoci mně i druhým, ale jenom, když s Ním budu spolupracovat. Jednoho léta jsem pocítila, že musím znovu odejet do Medžugorje a zůstat tam delší dobu. Napsala jsem žádost do komunity Světlo Mariino a nastoupila jsem tam na zkušenost. Ve společenství žijí poselství Panny Marie a všechno co se dělá, se dělá na úmysly Panny Marie. Společenství dává mladým možnost vniknout hlouběji do školy Panny Marie a přitom i hledat svoje povolání.

Líbilo se mi žít s mladými z různých zemí, seznamovat se, společně se modlit, sloužit, poznávat Ježíše. Zamilovala jsem si cestu, kterou nás Panna Maria vede svými poselstvími a byla jsem šťastná, že mne tam dovedla. Po měsíční zkušenosti jsem se vrátila domů a pokoušela jsem se žít to, co jsem se naučila v komunitě. 

V jednom svém poselství Panna Maria říká: „Drahé děti, vyzývám vás, abyste se zamilovaly do Nejsvětější svátosti oltářní.“  To se stalo i mně. Zamilovala jsem se do Ježíše v Eucharistii a už jsem bez Něj nemohla být.  Cestovala jsem do větších měst, kde byl výstav Nejsvětější svátosti a nelitovala jsem námahy. 

Do Medžugorje jsem přijížděla každým rokem a zůstávala jsem měsíc v době letních prázdnin. V roce 2016 jsem diplomovala z překladu a tlumočení anglického a ruského jazyka na univerzitě v Prešově. Dokončila jsem studia a rozhodla jsem se sloužit Pánu těmi jazyky.

Tehdy mě Pán vystavil těžké zkoušce.  Ztratila jsem zrak úplně. Už jsem neviděla vůbec nic. 

Pán dopustil, že jsem procházela duchovním bojem, strachem, nepokojem, duchovní temnotou. Bojovala jsem, abych odpustila Bohu a sobě svoji nedůvěru k Němu. Tehdy jsem pochopila, že je moje víra velmi slabá. Co jsem do té doby prožívala už nestačilo. Ale kdyby to nebyl dopustil, pak bych ho nikdy nepoznala jako svého jediného Boha, který dává mír, radost, smysl mého života. Tu zkoušku se mnou prožívala moje rodina i přátelé, ale já věděla, že mi víru nemůže dát nikdo z nich, jenom sám On, můj Pán.

Panna Maria mne přivedla k tomu, abych četla Boží slovo, jak nám to říká v poselstvích. Nerozuměla jsem všemu, někdy se mi to zdálo být i nudné a neviděla jsem smysl v tom všem. Ale v té veliké zkoušce jsem neměla jinou volbu. Jen jsem četla a četla a prošlo mnoho času před tím než mi Boží slovo začalo vnikat do srdce a promlouvat ke mně. 

V těžkých chvílích jsem opakovala Boží slovo v srdci, usínala jsem se slovem Božím a opět jsem s ním vstávala. Boží slovo začalo měnit moje srdce a po několika měsících jsem dokázala odpustit Bohu, že  dopustil, abych úplně oslepla a s radostí jsem to přijímala. 

Radost a smysl jsem nalezla v tom, že jsem všechno svoje trápení obětovala na úmysly Panny Marie. Pochopila jsem, že často hřešíme očima a že každý orgán je dar od Pána a že se budeme zodpovídat  za to, jestli jsme ho posvětili nebo ne. I já se budu zodpovídat z toho jak jsem využila svůj jazyk, uši nebo cokoli jiného. 

Panna Maria říká, že se nám kříž stane radostí, když ho přijmeme. Já mohu dosvědčit, že tomu tak je. Sami to nemůžeme dokázat. Můžeme ho přijmout jenom, když nám Pán dá tu milost. Když jsem si postupně navykala na skutečnost, že nevidím, začala jsem sloužit Pánu v jazycích, které jsem studovala. Rozhodla jsem se tento rok darovat na úmysly Panny Marie a prožít ho celý tady v Medžugorji v komunitě Světlo Mariino. Nedívám se na to jako na oběť, jako bych se já přišla obětovat, ale spíše jako na milost, pro kterou mne Panna Maria uschopnila, zejména pro moje obrácení a můj růst. A protože všechno co děláme, děláme na její úmysly, je v tom zahrnutý celý svět, každé srdce, protože jsme všichni v jejích úmyslech.

Panna Maria mne vede a provází. Pro mne je Ona matka, která ne jen hladí, ale i napomíná a požaduje. Přijala jsem její výchovu, protože vím, že mne dovede do ráje.

Chci povzbudit každého kdo má jakoukoli vadu a říci všem, že naše radost nezávisí na našem nedostatku. Moje radost závisí na mém vztahu s Pánem, na tom nakolik dovoluji Pánu, aby On byl mojí radostí. Radost mi nepřinese to co vidím, protože všechno je to pomíjející. Jenom Pán zůstává. Jen na Něj se mohu spoléhat. Přirozeně, když vidím něco krásného, potěší mne to, ale za několik minut na to zapomenu.

Jsem závislá na pomoci druhých, ale nespoléhám se přespříliš na druhé lidi, protože jsou všichni lidé jako já: nestálí jsou, nemohou nic zaručovat, stejně jako já. Snažím se spoléhat na Pána, protože On mi dává vždycky to, co potřebuji a vždycky mi posílá toho, koho přesně v tu chvíli potřebuji. Když hledím zpět na svůj život, vidím, že to dělal po celý můj život a to je důvod, abych o Něm nepochybovala.

Svoje svědectví chci ukončit slovy z žalmu 121.: 

„Pozvedám oči své k horám: odkud mi přijde pomoc?

Pomoc má přichází od Jahve, který stvořil nebe i zemi.

Choďme s jménem Páně v srdci, jak to Panna Maria žádá a On ať je naše pomoc a ochrana. Děkuji vám.