Známá španělská spisovatelka se před léty náhle obrátila v Medžugorji

Toto poselství mužského hlasu, které převzala pro každého z vás. Poselství se šíří světem

Známá španělská spisovatelka Maria Vallejo Nagera se náhodou ocitla v Medžugorji a to v postoji nevěry, nepochopení a kritiky vůči Církvi. Samotná cesta jí znervozňovala, mše svaté jí šly na nervy stejně jako všechna ostatní činnost, které se tam měla věnovat. A to až do jednoho zázračného okamžiku, opravdu zázračného, protože slyšela Ježíše Krista. Ten okamžik jí změnil život! Toto velmi silné svědectví o Medžugorji obchází svět a jako první bylo uveřejněno v medžugorském časopise “Glasnik mira” ze kterého bylo přeloženo:

‘Měla jsem mnoho námitek od prvního okamžiku, kdy jsem vystoupila na medžugorskou zem a hned jsem si udělala závěr, že tohle moje cestování je výsledek jednoho hloupého a nezralého rozhodnutí. I když jsem se tak cítila, snažila jsem se být pozorná a chovat se slušně. Vedla jsem příjemné rozhovory s mojí novou skupinou avanturistů a snažila jsem se využívat moudrost sympatického a inteligentního (a k tomu i svatého) irského kněze, který byl vedoucí naší skupiny. Ten dobrý člověk mě projevoval velkou laskavost, dokonce s nesmírnou trpělivostí odpovídal na moje nesčetné otázky o Medžugorji. Byl ke mně tak pozorný, že mě představil těm překrásným medžugorským otcům františkánům.

Prvního dne jsme dělali všechno co pravidelně dělávají poutníci v Medžugorji. Účastnili jsme se ranní anglické mše  ve farním kostele sv. Jakova. Když jsme vystupovali na Podbrdo (známé jako “místo zjevení”) modlili jsme se růženec. Obědvali jsme v restauraci Colombo v centru Medžugorje v bezprostřední blízkosti kostela. Já se růženec  modlit neuměla. Odpoledne jsme chodili po obchodech a potom jsme se připojili k veliké skupině poutníků v modlitbě růžence v kostele.

Musím přiznat, že jsem se do té doby ještě nikdy růženec nemodlila. Nikdo mne ani neučil se modlit. Modlitba růžence mi ten den přišla velmi dlouhá a nudná. Opravdu jsem byla překvapená jak mi bylo nudné a komplikované se to modlit. Proto jsem další den vstala rozladěná, otrávená a chtěla jsem se přít se svojí přítelkyní, která mi řekla, že opět máme jít na mši… “Zase na mši? Což jsme nebyly včera?”, protestovala jsem nenaladěně. “Já dnes nejdu… Půjdu příští neděli; dnes je pondělí a není povinost chodit na mši. Dej mi pokoj”. Protože moje povaha odpovídá přísloví “pes, který štěká nekouše”, na mši jsem šla, když mne lidé ze skupiny požádali, abych šla s nimi. Šla jsem a velmi jsem se nudila: kromě toho, že jsem se dívala po kněžích, kteří koncelebrovali, myslila jsem na svoje věci… Na konci mše nám oznámili, že musíme spěchat do konferenční haly za kostelem, protože nejmladší ze šesti vizionářů, Jakov, ten den měl mít před poutníky svědectví o svých zvláštních zážitcích setkání s Pannou Marií. To se mi zdálo být přitažlivější, tak jsem se tam urychleně vydala spolu se svými novými přáteli, vedena spíše zvědavostí než vírou. Vzpomínám si, že když jsme šli k dvoraně, museli jsme projít kolem venku stojících zpovědnic. Bylo jasné slunečné dopoledne a my se museli téměř dotýkat lidí stojících v dlouhých frontách před zpovědnicemi.

Den byl jasný a teplý. Najednou, nevím jak ani proč, pocítila jsem velkou potřebu pozvednout pohled k tomu čistému jarnímu nebi. Nevšimla jsem si ničeho zvláštního, jak mnozí poutníci říkají, že viděli v Medžugorji, ale měla jsem zvláštní pocit lásky. Zdálo se mi, že ten pocit trval deset minut, ale ve skutečnosti to byly jen tři sekundy. Věřte mi, že ty tři sekundy proměnily můj život navždy.

Měla jsem pocit, jako by se jemná rosa spustila na moje vlasy, moje ruce, na celé tělo… Něco nepopsatelně krásného se na mne spustilo. Nemohu to popsat, protože to není nějaká materiální nebo fyzická skutečnost. Nebyla to ani voda ani země… Byla to bezbarvá rosa, něžná jako vánek nebo dětský povzdech. Moc té rosy nebo toho pocitu měla mimořádnou sílu. Byla to láska sama, ale láska v nejvyšší míře, nesmírná… Zůstala jsem strnule stát a dívala jsem se k nebi na slunce a oblaky… Zdálo se, že se zastavil čas. Kolem mne se nic ani nepohnulo. Ani lidé, ani ptáci, ani hluk… všechno utichlo, zklidnilo se, v nějakém očekávání…

Láska, která mne obklopovala, která prostupovala moje tělo, byla tak silná, že jsem to chtěla zakusit až dokonce. Pocítila jsem vnitřní chápání, nějaké nepopsatelné světlo, které mi oznamovalo, že to co se na mne vylévalo byla věčná a dokonalá láska Boží. Potom promluvil k mému srdci nějaký hlas. Byl to mužský, něžný a současně velitelský hlas. Nemohu ho přesně popsat, protože nemám pravá slova, abych to vyjádřila…

Slyšela jsem: “Dcero moje, tak jak miluji tebe, miluji VÁS VŠECHNY A KAŽDÉHO JEDNOTLIVĚ”.

Najednou něco explodovalo v mém srdci. Chtěla jsem plakat, zemřít. Zavřela jsem oči a celou duší jsem řekla: “Můj Pane, můj ubohý Bože. Jestli je toto způsob, kterým nás miluješ, jak je nespravedlivá lidská láska, protože je lidsky nemožné odpovědět na takto dokonalou, úplnou a věčnou lásku. Není to spravedlivé k samotnému Bohu…” tehdy mi ta živá láska odpověděla: “Nemůžeš pochopit, ani nikdy nepochopíš velikost lásky svého Boha, ale je to pravá láska a dávám ji zdarma každému lidskému tvoru.” Dříve než jsem mohla reagovat, všechno se opět vrátilo do “normálu”.

Ten pocit, že jsem naplněná nesmírnou láskou zmizel tak náhle, jak se zjevil. Ocitla jsem se úplně rozrušená, vystrašená, plná pochybností a současně jsem měla touhu vyprávět všem o tom neuvěřitelném a překrásném zážitku. Jenom vím, že jsem to musela říci, a je-li potřeba i křičet, jak nás Bůh miluje. Chtělo se mi utéct pryč, skrýt se před těmi novými přáteli, aby nikdo neviděl moje rozrušení. Strašně jsem se styděla, když jsem pochopila, že Bůh vše vidí a vše o nás zná. Jak jsem byla nevděčná… Nikdy jsem Bohu za nic nepoděkovala, ani jsem Ho neměla ráda. Pocítila jsem neodolatelnou touhu se skrýt před Božím pohledem. Tolik hříchů, tolik sobeckosti k bližnímu a tolik přehlížení Církve a kněží! Tolik kajícnosti…

Chtěla jsem křičet bolestí ale, díky Bohu, ovládla jsem se… Nikomu jsem neřekla co se mi přihodilo. Chtěla jsem uvažovat, analyzovat v sobě to co jsem prožila a bolest, kterou jsem zažila skrze tu lásku. Nikdo kolem mne si nevšiml, že jsem něco prožila, protože to byly jenom tři sekundy. Prošla jsem krátkou cestu, která mě dělila od Dvorany, sklíčená a rozrušená, srdce jsem měla plné rozporuplných pocitů a duši plnou strachu. Prožívala jsem současně stud i štěstí. Konečně jsem si sedla, abych vyslechla překrásné svědectví mladíka, který přítomné přesvědčoval, že vidí Blahoslavenou Pannu Marii. Jakovovo svědectví bylo překrásné a duchovní. Tehdy jsem dopustila, že mi řeka slzí zaplavila oči. Všimla jsem si, že mnozí poutníci, kteří byli kolem mne plakali dojetím. Moji přátelé si myslili, že mne tak dojala slova toho mladého vizionáře. Je pravda, že mne oslovila, ale nebyl to důvod mých slzí.

Po šesti měsících jsem vyprávěla o svém zážitku drahému irskému knězi a nejbližší rodině. Jsem si jistá, že moje obrácení nastalo toho jarního dopoledne ve chvíli, kdy mi Bůh odhalil svoji nesmírnou lásku k lidem, když takto vstoupil do mého života jako vichřice pocitů, které mne doposud neopustily. Vím, že je to skutečnost, která se stala v Medžugorji, když jsem procházela kolem zpovědnic vedle kostela. Vím, že už nikdy nebudu stejná osoba. Po tomto úderu něžnosti ve mně začala žít jiná žena. Vrátila jsem se do svého domu v Londýně plná nadšení a i nových poznatků o katolicizmu. Po tom mimořádném zážitku jsem pocítila velikou potřebu znát něco více o Bohu a nějaká  nenasytná a nepochopitelná žízeň po Bohu mne provází celou tu dobu. Před tím než jsem si toho začala být vědoma, nějaký něžný vliv mne přiblížil ke mši svaté. A tak se ta slavnost proměnila v největší zázrak v mém životě. Nikdy nezapomenu na veliký dar lásky, který jsem přijala v Medžugorji. Důležité informace o mojí víře vstoupily do mého života jako tornádo. Snažila jsem se najít zpovědníka u kterého bych se mohla každý měsíc vyzpovídat, jiného moudrého zpovědníka, kterého bych se mohla ptát na radu, a také najít chvíle na modlitbu doma se svojí překrásnou rodinou. V naší rodině cesta ve víře nebyla nikdy snadná.

Bylo potřeba pět roků a tři poutě do Medžugorje (při jedné pouti jsem objevila duchovní cvičení s fra Jozem Zovkem), abych pochopila co se to se mnou stalo. Jako důsledek mého obrácení se moje děti modlí srdcem s námi. Oni jsou věřící a bezpochyby jsme šťastná, harmonická a křesťanská rodina. Blahoslavená Panna Maria je přítomná v naší rodině. Ona je náš stálý a čestný host a přijímá naše pozvání skrze modlitbu a půst. V naší modlitbě se hovoří  o Bohu a někdy kvůli tomu i poněkud trpíme.

Dnes mohu být šťastná, protože vím, že Pán smazal moje hříchy z minulosti ve svátosti smíření. Stejně tak vím, že do dne, kdy půjdu do nebe, musím dělat zadostiučinění. Dolehlo na mne ponižování a výsměch kvůli následování  Krista. Jsou i lidé, kteří řekli, že jsem ztratila rozum. Když slyším takové kritiky, nemohu se nad tím nepousmát a myslím si přitom: “Kdyby věděli jak je Bůh miluje, také by ztratili hlavu a následovali by Ho.” Nikdy nezapomenu  ten veliký dar lásky, který jsem přijala v Medžugorji. Jenom prosím Pána, abych vytrvala, abych pracovala pro Něho, s Ním a v Něm.